51Թ

Přejít k hlavnímu obsahu

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

Publikováno: 20.12.2019

Prochází se po mole a pak po večerech vysedává nad makro a mikro ekonomií. Nová Miss ČR Nikola Kokyová (20) totiž studuje Ekonomiku a provoz podniku na Fakultě ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Dívka, která osm let závodně tančila v latinsko-amerických a karibských rytmech, o svých kořenech neřekla do poslední chvíle soutěž. Nakonec se stala první dívkou, která má napůl romské předky.

Proč se dnes dívka přihlásí do soutěž Miss?

Soutěž krásy jsem s rodinou sledovala už od dětství a vždycky jsem si říkala: Tohle chci jednou zkusit. Ve čtrnácti jsem přihlásila se do regionální soutěž Miss Kolínska. Měla jsem číslo jedna, a získala titul první vicemiss. Shodou okolností jsem to stejné číslo měla i teď v Miss ČRa vyhrála jsem. Po několika letech jsem si říkala: Je ti dvacet, věnuješ se modelingu, není nejvyšší čas zkusit celorepublikovou soutěž? Pro modelku znamená dvacítka být skoro jednou nohou v důchodu. Svůj věk jsem brala jako životní milník. Zamyslet se nad tím, co v životě chci, co nechci, co je špatně, co je dobře. A tak jsem s velkou podporou rodiny i přátel nakonec odeslala elektronickou přihlášku.

Nebála jste se odmítnutí?

Během soutěž mě vůbec nenapadlo, ž bych mohla vyhrát. Celou soutěží jsem si myslela, ž to nevyjde. Musíte absolvovat více kol, není to tak, ž jeden casting a hned finále. Prvním krokem bylo přihlásit se do soutěž, pak jít na casting, dostat se do semifinále, tady uspět, a postoupit do finále.  Než získáte korunku, musíte projít mnoha koly. Šla jsem to ale zkusit. Kdyby to nevyšlo? Říkala bych si, ž mě v životě čeká nejspíš něco jiného.

Ale ono to vyšlo. Změnila vás soutěž?

Finále bylo na konci října, takž se z toho ještě vzpamatovávám. Pořád mi nějak nedochází, ž jsem to vlastně celé vyhrála. Celou dobu jsem si říkala:Hlavně si to pojď užít, ať máš co vyprávět vnoučatům. To bylo takové moje motto. Ještě nedokážu říci, co se mi v životě změnilo, zatím se s tím vším seznamuji. Dozvídám se, co mě v tom následujícím roce čeká, organizace dalšího ročníku, reprezentace v rámci světové soutěž atd. Celé to trvalo sedm měsíců, takž mě to určitě v něčem posunulo. Nechci, aby si lidé mysleli, ž jsem vyhrála a od teď budu namyšlená. Pořád stojím nohama na zemi. Považuji se za obyčejného člověka, kterému se jenom něco podařilo a můž ho to posunout dál.

Je něco, co vás v soutěži př챹辱?

Popravdě jsem vůbec nevěděla, co čekat, i když jsem předtím absolvovala regionální soutěž krásy. Co mě ale určitě překvapilo, byla celá organizace. Jak organizátorka, tak produkční tým i majitelé k nám přistupovali na velice přátelské úrovni. Nenutili nás dělat něco, co bychom nechtěly. Za to jsem byla ráda, protož kolektiv u mě hraje velkou roli. Možná jsem si to i představovala tak, ž si holky na soutěžích krásy trhají vlasy, ale tak to vůbec nebylo. Byly jsme kamarádky až do poslední chvíle a myslím, ž je tomu tak i nyní. Vytvořily jsme si mezi sebou takovou „missí“ rodinu.

Jaké jsou vaše koníčky?

Od dětství jsem se věnovala tanci, latinsko-americkému a karibským tancům. Ty jsem dělala dokonce závodně. I ve finále miss jsem tancovala salsu a bačátu. Tanec je už součástí mého života, a i když se mu nyní nevěnuji tak, jak bych chtěla. Ale ráda si ve volném čase zatancuji. V rámci přípravy na miss a udržování postavy se mi nevyhnul ani kruhový trénink. Vedle něj a tance mám ráda moderování společenských akcí a točení reportáží, které jsem připravovala tři roky pro televizi Kolín a svoboda.info. Nakonec jsem se „zblbla“ do ekonomie.

Jak se dá „zblbnout“ do ekonomie?

Maturovala jsem z hotelnictví a cestovního ruchu a naše škola vyučovala i ekonomické předměty. Já se tak seznámila s účetnictvím, marketingem, managementem i ekonomií, mikrem a makrem, a z toho jsem také maturovala. Mikro a makro mi lezlo docela dobře do hlavy a bavilo mě. Maturita dopadla za jedna a já to chtěla studovat i dál. Ekonomika a provoz podniku není obor, který by byl striktně pouze o ekonomii. Jsem sice teprve ve 2. ročníku, ale vím, ž z mojí fakulty je široké uplatnění. Z Kolína to mám do Pardubic hezky na trati, do Prahy jsem vůbec nechtěla. Až teď si k ní hledám cestu.

Jaký předmět je váš oblíbený?

V prvním ročníku se mi nejvíce líbila právě mikro a makro ekonomie. Také nauka o podniku a obecně ekonomika. Máme dobré učitele a doufám, ž s dalšími ročníky se půjde více do praxe.

A co vám naopak nejde?

Nejhorší předmět je pro mě matematika. Ta pro mě byla ze začátku hodně složitá, ale pomohlo mi doučování.

Jak vás vnímají spolužáci, gratulují vám k úspěchu?

Ještě úplně ne, moc lidí to na univerzitě neví. Není to tady totiž jako na základní nebo střední škole, kde se každý s každým zná. Ale mám tady svojí partu, která od začátku soutěž sledovala. Podporu od kamarádů z univerzity mám i díky reportážím a článkům. Občas na mě lidé koukají, ale těžko říct, jestli je to zrovna kvůli tomu, ž jsem Miss.

Jaký je váš životní vzor?

Mým vzorem jsou určitě rodiče. K nim vzhlížím každý den, zejména k tatínkovi, se kterým jsme si hrozně podobní. Spoustu věcí jsem po něm zdědila a jsem za to ráda. Když se rozhoduji, říkám si, jak by to udělal táta. A moje máma je moje podpora ve všem.

Byla jste od rodičů motivovaná i ke studiu na vysoké škole?

Určitě, zejména z tatínkovy strany jsem k tomu byla hodně vedená. Mě ani nenapadlo, ž bych na vysokou školu nešla. Neuměla jsem si představit, ž bych šla v devatenácti letech pracovat. Od rodičů jsem měla velkou podporu a motivaci. Jsem ráda, ž mám možnost studovat. Ani po tom titulu miss to není jinak. Stále je pro nás doma vzdělání na prvním místě.

Takž zamíříte i na navazující studium?

Určitě to plánuji. Nyní však spíše přemýšlím nad bakalářskou prací a jsem zvědavá, jak to půjde i v rámci soutěž dohromady. Tento rok bude náročný. Vůbec ale nepřemýšlím nad přerušením nebo individuálním plánem.

Kde se vidíte za deset let?

Na molu asi úplně ne. Jak říkám, mojí prioritou je škola, takž nyní chci především dodělat bakaláře a posléze navazující studium. V budoucnu bych chtěla mít vlastní podnik. Modeling je můj koníček a věc, která mě momentálně naplňuje, ale určitě si nedovedu představit, ž bych ho dělala celý život. Dokud to půjde, tak budu ráda, ž se budu moci projítpo mole nebo se organizačně zapojit do dalšího ročníku soutěž. Něco nafotit, podívat se do ciziny. Ale nemyslím si, ž by se v České republice dalo uživit pouze modelingem. A asi bych to ani nechtěla.

Práce v zahraničí vás neláá?

Nikdy jsem nebyla na dlouhé pobyty v zahraničí. Jsem ráda se svojí rodinou. Možná toho občas lituji, protož je dobré nasbírat zkušenosti mimo rodnou zemi. Díky vítězství v soutěži vycestuji v rámci světové soutěž. Ale odjet na dva roky do zahraničí za modelingem, to není úplně můj sen.

Mnoho českých misek posléze pomáhá v rámci charity a dobročinnosti. Přemýšlela jste, kam by vás to v tomto směru táhlo?

Dnešní mladá generace tráví vesměs hodně času u televize, na telefonech a neřeší vlastně žádnou pomoc. Já bych se chtěla věnovat dětem. Rodiče mi odmala kladli na srdce, abychom pomáhali druhým, takž jsem k tomu vedená. S charitou jsme se seznámily ještě před finále soutěž v rámci natáčení videí. Každá z nás si musela vybrat nějakou organizaci a já si tenkrát vybrala psí útulek v Kolíně, který znám už od základní školy. Když jsem o něm natáčela, byla jsem od jedné paní osočena, ž jsem si vybrala zvířata, a nikoliv lidi. To se mě hodně dotklo. Doufám, ž i díky titulu Miss budu mít větší možnost pomoct. Už jsem navštívila třeba Dětské centrum v Kolíně, kam jsem pozvaná i na vánoční jarmark.

To jde zřejmě ruku v ruce se vstupem do mediálního světa. Čtete si komentáře u článků?

První negativní komentář mě hodně zasáhl, protož si dost věcí beru k srdci. Není to úplně jednoduché, ale společnost i média takto fungují. Články rovnou vychází s negativním titulkem a lidé to vlastně chtějí, a to je smutné. Komentáře čtu a vždy si z toho snažím něco vzít. Ale postupně jsem dospěla k tomu, ž to asi nemá smysl. Zvlášť po nahlédnutí do profilu některých lidí na sociálních sítích. Většinou píší ti, co nikdy nic nedokázali a ani se nesnaží dokázat. Mají nudný život, a proto možná řeší druhé. Věřím ale, ž se vůči tomu víc obrním.

O vašem etnickém původu nikdo v soutěži nevěděl?

O svém původu ani moc nemluvím. Nemyslím si, ž je v dnešní době podstatné někam přijít a říct já mám romský původ. Není to o tom, ž bych se za něj styděla, to vůbec ne. Jsem ráda, ž jsem napůl Romka, protož jsem díky tomu jiná. A možná díky tomu jsem v soutěži zaujala. Prostě jsem taková a myslím si, ž by se mělo pohlížt na lidi, podle jejich komunikace, vyjadřování, schopností, dovedností, vzdělání. Také na druhé takto pohlížím. Neřeším, jestli je žlutej, modrej nebo fialovej. Když mi je ten člověk sympatický, tak se s ním bavím. Kdyby mi někdo napsal, ať jdeme na kafe, asi bych jako první neřešila, jaké je národnosti nebo původu.

Chtěla byste změnit pohled české společnosti na Romy?

Docela ráda. Znám totiž mnoho Romů, kteří jsou úspěšní, vzdělaní a od kterých by si mohli brát ostatní lidé zkušenosti a ponaučení. Setkávám se s názory, ž tato komunita nechodí do práce, žije na sociálních dávkách, doma to mají špinavé, děti nechodí do školy, jsou zanedbaní. Mrzí mě, ž jsou Romové házeni do jednoho pytle. Já nemám úplně romskou rodinu, mám pouze tatínka s romskými předky. A tatínek je vzdělaný člověk s několika tituly. Pracoval v armádě, nyní je na Krajském úřadě Středočeského kraje a kandiduje do Senátu za Pirátskou stranu. Můj brácha bude nyní končit práva. Ale není to pouze moje rodina, v Česku je mnoho úspěšných Romů. Nemyslím si, ž bych mohla ovlivnit názor na romskou komunitu. Navíc je tu mnoho otázek, co by měl řešit také stát třeba v rámci bydlení. Doufám, ž inspiruji romské děti a mladistvé, kteří si mohou říct: Ona to dokázala, i když má romský původ. V soutěži to také nevěděli. A já se snažila, aby mě poznali takovou, jaká jsem.

Publikováno: 20.12.2019

Být více vidět, získat více studentů, ocenit nadstandardní práci akademiků nebo vytvořit excelentní vědecké týmy. Nový děkan Fakulty filozofické Jiří Kubeš má ve svých plánech na další čtyři roky jasno. Fakulta potřebuje zviditelnit a internacionalizovat. Na změny ale nebude sám, pomohou mu noví proděkani.

Den před nástupem do děkanského křesla jste měl smíšené pocity. Už se ustálily?

Pocity jsou pořád smíšené. Člověk si hned nezvykne být vedoucím stovky pracovníků a tisícovky studentů, fakulta je velký organismus. Ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se do role děkana postupně dopracoval. Na fakultu jsem přišel v roce 2001. Začínal jsem jako řadový magistr, pak odborný asistent, byl jsem dlouholetým členem akademického senátu a čtyři roky jsem jemu předsedal. V posledním roce jsem několik měsíců vedl Ústav historických věd… Když se to všechno sečte, tak si říkám, ž dvacet let jsem sbíral zkušenosti, abych došel až sem.

A co bude následovat teď? Jaké změny?

Vytyčil jsem si čtyři oblasti, ve kterých bych chtěl během svého čtyřletého mandátu něco změnit. Jedna z věcí je více zviditelnit fakultu na veřejnosti. Mám pocit, ž jsme zaspali s propagací. Nemám na mysli propagaci na univerzitní úrovni, ta funguje, ale na fakultní. Moc jsme o sobě nedávali vědět, ačkoliv se domnívám, ž se máme skutečně čím pochlubit. Nejedná se přitom o dobré výsledky pouze v jednom oboru.

Jak toho chcete docílit?

Není to samozřejmě úkol jen pro mě, i když mám v tomto směru nezastupitelnou roli. A také se této role rozhodně vzdávat nebudu. Jednak je potřeba koordinovat síly v rámci celé univerzity a využít toho, co už dobře funguje. Na jedné straně se můžme spolehnout na univerzitní PR oddělení, dlouhou dobu dělá fakultě dobré jméno naše Univerzita volného času a v posledním roce jsme se naplno zapojili i do propagačních akcí, jako je například Noc vědců nebo Vědecko-technický jarmark.

Je ale nově třeba, abychom více propagovali i úspěchy našich konkrétních pracovníků. Například publikují skvělé knihy: z poslední doby bych upozornil třeba na knihu našeho sociálního antropologa Adama Horálka s názvem Velký čínský národ. Nacionalismus s čínskými specifiky. Naši lidé jsou též zapojeni v přínosných projektech, máme tu zajímavé a slavné zahraniční hosty (na historii nyní měsíc působí polský medievista a bohemista prof. Wojciech Iwańczak z Krakova) nebo organizujeme diskuse na palčivá témata. O tom všem by se měla veřejnost více dozvědět.

Nechceme ale jen, aby přicházeli lidé za námi na akademickou půdu, ale chceme být více vidět v městě i v kraji. K tomu chceme využít některých nových akcí. Například hejtman Pardubického kraje Martin Netolický nám pro příští rok přislíbil záštitu nad prvním ročníkem studentské dějepisné soutěž pro střední školy. Už máme vymyšlený koncept, chceme tím také nalákat ke studiu historie. Navíc ti nejlepší by mohli být přijati i bez přijímacího řízení. DZܱá s Pardubickým krajem můž být ale daleko větší.

Co ještě podnikáte a co vydáváte?

Nedávno představila univerzita ve Východočeském divadle knihu Nejisté dny sametové revoluce, kterou editovala naše doktorandka Marie Jílková. O nové knize, vystavěné na základě deníků stávkujících vysokoškolských studentů v Pardubicích z přelomu let 1989 a 1990, informovala také média. Katedra sociální a kulturní antropologie dělá spoustu zajímavých činností, které se příliš nepropagovaly. Mají například vlastní akci Sociokon, koná se každoročně na jaře v Divadle 29. Vedoucí katedry Adam Horálek má se svými kolegy další skvělé nápady, které uvádějí do praxe. Na anglistice zase pracují se studenty formou adaptačních kurzů. Některé aktivity jsou tradiční, některé teprve začínají, a proto je potřeba dát je do kalendáře a počítat s nimi i dál. Řadu věcí ale nemusíme vůbec vymýšlet, protož dlouhodobě fungují. Dvacetiletou tradici má již zmíněná Univerzita volného času. Na prvních ročnících bylo maximálně 40 lidí a dnes jich chodí 150 každý rok. Jsou to velmi obsazované a velmi oblíbené kurzy z velké části zaštiťované právě místními historiky. Ale přednášejí tam i kolegové z jiných kateder.

Chcete také více oslovit uchazeče o studium?

Fakultu trápí malý počet studentů na některých oborech, a to dlouhodobě. Chci udělat vše proto, abychom studenty získali na konkrétní obory.

Jaké obory máte na mysli?

Například obor Slavistická studia zemí Evropské unie má málo studentů, jak na bakalářském, tak magisterském studiu. Do prvních ročníků nenastupuje ani deset uchazečů. Studenti chybějí i religionistice nebo na němčině. Více studentů chceme také přitáhnout inovacemi studijních programů. Nyní nově akreditujeme bakalářské obory na historii a přinesou poměrně hodně změn. Třeba tradiční bakalářský obor kulturní dějiny jsme přejmenovali na kulturně-historická studia a chceme do nich zapracovat více praktických kurzů. Podobně by se měl změnit studijní program religionistiky a výuka by se měla ubírat moderním směrem, nikoliv tím klasickým. Dnes je opravdu velmi těžké studovat arabštinu, hebrejštinu a další pramenné jazyky.

Kde si naopak nestěžujete?

Největší zájem ze strany uchazečů je o studium anglického jazyka, což je v dnešní době vcelku pochopitelné. Pak se hodně hlásí na humanitní studia. Je to studijní program katedry věd o výchově, což je vlastně velmi obecný program bez výraznější specializace. Najdete v něm základy z více oblastí, což potvrzuje naše názory, ale i kolegů z jiných univerzit, ž studenti jsou dlouho nerozhodní v tom, co vlastně chtějí. Vnímají to tak, ž z obecné specializace se mohou odrazit do další.

Fakulta má v současnosti kolem tisícovky studentů. Byly ale doby, kdy jich měla až dva tisíce. Chtěl byste se tomuto číslu přiblížit?

Otázkou je, proč. Je potřeba dostat studenty na některé obory, kde jich je málo. Ale nemá smysl každý rok nabírat do oboru padesát lidí. Je to pak na úkor kvality. Dnes to nefunguje tak, ž čím víc studentů máme, tím máme i větší dotace. Nemůžme nabrat tisíc studentů navíc a čekat od ministerstva příslušné částky na hlavu. Naopak budeme potrestáni, protož nedodržíme kvóty. Je tedy kontraproduktivní, abychom ve velkém nabírali studenty. Z mého pohledu by bylo ideální, kdyby na každém z oborů bylo v ročníku kolem 15 lidí, protož s takovou skupinkou se dá nejlépe pracovat a navíc by pak akademičtí pracovníci měli čas jak na výuku, tak na vědu. Naši anglisté a amerikanisté jsou totiž přehlceni výukou, protož vyučují nejvíce na fakultě.

Studenti mají také velké možnosti studia v zahraničí, přesto moc nevyjíždějí. Čím to je?

Já jsem studoval v devadesátých letech a možnosti vyjet přes Erasmus nebyly. Po roce 2000 se s programem roztrhl pytel, nicméně je pravdou, ž musíme studenty často přemlouvat k tomu, aby někam vyjeli na delší dobu. To se nám nedaří.

Proč nemají zájem?

Ty důvody jsou rozmanité. Jedním z důvodů je ten, ž neumí tolik jazyk a nedůvěřují si. Přitom těch smluv a destinací, kam mohou vysokoškoláci jet, je opravdu hodně. A nejsou to lokality pouze v Evropě. Přestož těch dohod je uzavřených celá řada, existují destinace, kde smlouvy nemáme a které bych jako historik ocenil. Bylo by například skvělé mít uzavřenou smlouvu s vídeňskou univerzitou. Je tam obrovská knihovna a bohaté archivy k dějinám českých zemí, jenž tam už nyní mají zahraničních studentů tolik, ž o další smlouvy moc nestojí. Naštěstí můžme studentům doporučit stipendijní pobyty, díky nimž se do Vídně dostanou (třeba v rámci programu AKTION), a ti nejlepší s vědeckými ambicemi toho využívají.

Neznalost jazyka je jedna věc. Co dalšího jim brání ve studiu v zahraničí?

Obecně si myslím, ž se z dnešních studentů příliš rychle stávají dospělí závislí na stabilním příjmu a z toho plynoucího materiálního pohodlí. Má to ale i praktičtější důvody. Řada studentů se domnívá, ž když se vrátí, neuznáme jim kurzy, přijdou o získané kredity, ale také o čas. Tím pádem budou muset prodlužovat studium. Pokud se ale výuka podobá tomu, co je v nabídce studia u nás, tak kurzy samozřejmě uznáváme. Nikomu nechceme dělat problémy, ale naopak jsme rádi, ž studenti sebrali odvahu a vyjeli.

Kam se nejčastěji jezdí?

Jednoznačně dominují pobyty ve Španělsku (Sevilla, Valencia), v Německu (Jena) a pak se pravidelně jezdí do Polska (Katowice nebo Toruń) či Slovinska (Lublaň). Máme ale i smlouvy v pobaltských státech, třeba v Estonsku, nebo v Turecku.

Fakulta má sedm kateder, jeden ústav a jedno výzkumné centrum. Jakou vědu produkují?

Co se týče základního výzkumu, jsme na druhém místě na univerzitě. Sociální antropologové či pracovníci katedry věd o výchově jsou schopni dělat velmi slušný aplikovaný výzkum, mohou spolupracovat s magistrátem i krajským úřadem. Letos jsme například podávali čtyři TAČR projekty na aplikovaný výzkum. Na vědu by mělo jít také více peněz. Na fakultách brzy začnou vznikat vědecké týmy.

Pokud chceme uspět, musíme mít pracoviště, která jsou internacionalizovaná. To je další má vize. Například naše výzkumné Centrum pro etiku napojené na katedru filosofie má mezi pracovníky velkou část cizinců. Polovina doktorandů na katedře filozofie je ze zahraničí, polovina personálu jsou také cizinci. Je to vlastně takový ideál, kam bychom to všichni na fakultě měli dotáhnout, takhle daleko zatím na ostatních pracovištích opravdu nejsme. Už se ale zlepšujeme. Například na historii zveme od začátku roku 2019 každý semestr zahraničního hosta na měsíční pobyt, také naše pracovníky se snažíme dostávat více ven, a to až na půlroční pobyty. Loni takto vyjeli tři, další dva budou následovat příští rok.

Na fakultách mají vznikat vědecké týmy. Kdo je bude tvořit?

Jeden velký vědecký tým už máme: kolegy z Centra pro etiku pod vedením doc. Niklase Forsberga. Každý další tým bude mít svého lídra, který si k sobě stáhne odborné asistenty, případně i doktorandy a vytvoří si pracovní skupinu od dvou až třeba do deseti lidí. Záleží na tom, jak je výzkum důležitý a náročný. V zimě tyto týmy dotvoříme a pokusíme se zároveň vytvořit nástroj, kterým bychom je financovali v horizontu dvou až tří let. Budeme proto inovovat směrnici o tvůrčí činnosti.  Jména některých lídrů budoucích vědeckých týmů za Fakultu filozofickou jsou už známá a jedná se o vynikající odborníky v oboru historie. Je to například profesorka Milena Lenderová nebo profesor Petr Vorel. Jeden z těch týmů bych mohl vést i já či můj nástupce ve funkci vedoucího ústavu historických věd doc. Pavel Marek. Další skupiny se jistě vytvoří na katedře filozofie, u sociálních antropologů či anglistů (když se jim uleví ve výuce).

Jak to bude vypadat s oceňováním akademiků?

Obecně chce ministerstvo do budoucna podporovat lidi s kvalitními vědeckými výsledky. Ve chvíli, kdy naběhne financování podle nové metodiky, měly by přitékat větší peníze na vědu, než tomu bylo dříve. Měli bychom to pocítit někdy v roce 2021. Na fakultu pak přijdou peníze skutečně na ty, kteří je vědou vydělali. Proto se snažíme podpořit vznik vědeckých týmů. Otázkou je, zda se peníze budou rozdělovat do celé České republiky, jestli budou vážit stejným metrem všem univerzitám. Věřím ale tomu, ž i kdyby se změnila vláda, podpora vědy bude nadále prioritou. Nesmíme ale zapomínat, ž podporu zaslouží i vynikající učitelé, kteří třeba nemají zas až tak velké vědecké výsledky.

Jak jste si vybíral nové proděkany?

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Myslel jsem si hlavně, ž to bude daleko rychlejší. Když mě na konci května zvolili, vypadalo to, ž fakulta je připravena na změnu. Oba kandidáti jsme zvažovali zásadní obměnu na místech proděkanů. Já jsem si říkal, ž někteří proděkani byli ve funkcích velice dlouho, potřebují dodělat habilitace a získat nové projekty. Definitivně jsem ale tým kupodivu poskládal až v polovině října. Z katedry literární kultury a slavistiky jsem si vybral proděkana pro vnitřní záležitosti a rozvoj, tím je Ivo Říha. Anglistka a předchozí předsedkyně fakultního akademického senátu Irena Reimannová má na starosti pedagogickou činnost a studijní agendu, zřejmě jedno z nejméně vděčných proděkanských míst. Pro vědu a tvůrčí činnost se stala proděkankou Šárka Bubíková z katedry anglistiky a amerikanistiky. Je to žna s velkým rozhledem a zkušenostmi, proto jsem ji ustanovil svou statutární zástupkyní. Proděkanem pro zahraničí a doktorská studia je docent Tomáš Hejduk z katedry filosofie, jenž má bohaté zkušenosti s cizinci z Centra pro etiku.

Budete jako děkan dál učit?

Část výuky jsem si ubral a předal kolegům na historii. Ale zároveň nechci výuku redukovat úplně, protož výuka mne vždy bavila a kontakt se studenty považuji jako akademik za klíčový. Jinak by o mne jako o vedoucího kvalifikačních prací za chvíli nikdo neměl zájem a ztratil bych se z jejich životů. To není myslitelné, a proto jsem si nechal dva kurzy. Jedním z nich jsou Současné trendy bádání (myšleno historického bádání) a díky tomuto kurzu se potkávám se všemi magisterskými studenty na historii. A pak jsem chtěl mít něco méně závažného, a proto jsem pro zimní semestr vypsal výběrovou přednášku a učím po dlouhé době Aristokratická sídla v raném novověku. V letním semestru budu mít Metody historikovy práce opět pro magistry a pro bakaláře Dějiny každodennosti v raném novověku, což je kurz, který na naší fakultě učím už skoro dvacet let a je to moje srdeční záležitost. Samozřejmě se také nebudu vyhýbat popularizačním akcím. Děkan má být vidět, takž se nadále budu objevovat na Noci vědců či Vědecko-technickém jarmarku.

Indíra Gándhí řekla: „Historie je nejlepší učitelkou s obzvláště nepozornými žáky.“ Myslím, ž to stále platí. Historie na jedné straně otevírá člověku obzory a učí nás kriticky myslet. Je to široce uplatnitelné poznání, protož historie učí vnímat události v kontextech. Když nepochopíme minulost, nejsme schopni uvažovat o tom, co budeme dělat dnes a proč a jakou budoucnost chceme vytvářet. Bohužl však zároveň mnoho lidí roli historie nechápe, historické vzdělání nepovažuje za potřebné, anebo historii vnímá jen povrchně a zneužívá ji pro dosažní svých současných cílů. Proto je třeba humanitní a sociální vědy a obzvláště historii stále vyzdvihovat. Pokud humanitní vědy zmizí, staneme se společností bez paměti a bez schopnosti kriticky přemýšlet.

doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D. (* 1975)

Rodák z Pelhřimova je absolventem oboru učitelství dějepisu a anglického jazyka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde také pokračoval v doktorském studiu až do roku 2006. Od roku 2001 působí na Univerzitě Pardubice, tady se také v roce 2011 habilitoval. Od února 2019 vedl Ústav historických věd na Fakultě filozofické. Byl dlouholetým členem Akademického senátu, který i jako předseda čtyři roky vedl. Specializuje se na dějiny raného novověku a zejména na dějiny habsburských panovníků, jejich dvorů, české a moravské šlechty a jejího životního stylu. Za 20 let v oboru publikoval šest monografií a skoro pět desítek domácích i zahraničních studií. Poslední kniha „V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640-1740‟ vznikla z řešení grantového projektu Grantové agentury České republiky v roce 2018 a sepsal ji tým deseti historiků z Pardubic a Prahy pod jeho vedením. V posledních letech vystoupil na mnoha zahraničních konferencích a byl jedním z výkonných redaktorů historického časopisu Theatrum historiae, u jehož vzniku v roce 2006 stál. Je žnatý a má dvě děti. Mezi jeho koníčky patří florbal a hudba.

Publikováno: 20.12.2019

Její manžl neumí vařit vůbec. Zato ona vaří každý den a ještě o tom píše. Hned vedle kuchyně má ateliér, kde své kuchařské výtvory fotí. Svatava Vašková je absolventkou oboru Kulturní dějiny v mediálním modulu na Fakultě filozofické a dnes stojí za úspěšným blogem Coolinářka. 

„Dlouho jsem si lámala hlavu, jak se představit…“ „Ahoj jsem Svatava a jsem blázen… blázen do jídla.“ Přesně takhle se popisuje Svatava na svých stránkách. K humanitním oborům tíhla už během studia gymnázia. Po roční zkušenosti na muzikologii v Brně přešla do Pardubic. Na univerzitu vzpomíná moc ráda. Získala díky ní vědomosti, titul a našla si také spoustu přátel. V posledním ročníku na vysoké škole začala pracovat na plný úvazek jako manažrka a produkční hradeckého Klicperova divadla. Vydržla zde osm let, než šla na mateřskou. „Na toto životní období moc ráda vzpomínám. Byla to skvělá zkušenost.“

Začala psát, aby se nezbláznila

Říká se, ž mateřská dovolená „bere půlku mozku“, a tak se ji Svatava rozhodla zpestřit vymýšlením a psaním receptů. V nadsázce říká, ž má přeci i zápočet z tvůrčího psaní. „Na začátku by mě vůbec nenapadlo, ž mě to bude jednou i živit. Jsem ráda, ž jsem čas doma zužitkovala. Naučila jsem se něco nového a prozkoumala úplně jiný obor, než jsem doposud znala. Tím myslím především fotografování.“ Oblíbila si španělskou, indickou a vietnamskou kuchyni. Zase tak často je ale nevaří. Raději si na autentickou specialitu zajde do specializované restaurace nebo je ochutnává přímo v zemi, odkud jídla pochází. 

Svatava vydala už čtyři knihy, ta loňská je inspirována konceptem hygge. Fenomén útulna není ale nic nového. Zvelebujete svůj domov a životní prostor v příjemně pozitivním a pohodovém duchu a těšíte se z maličkostí – krásně prostřeného stolu, svíček a dekorací. Podle výzkumů jsou Dánové, odkud tento styl pochází, jedním z nejšťastnější národů na světě. „Skandinávci to jen pojmenovali. Knížka je plná našich oblíbených receptů a taky fotek ze života, které snad tu správnou atmosféru navozují,“ říká autorka, která si čím dál víc uvědomuje, jak důležité je harmonické prostředí zvlášť, když v něm má vyrůstat malé dítě.

Od focení k videu

Jako bloggerka není úspěšná jen ve vydávání knížk. Získala také cenu v soutěži Rok s Megapixelem. Její fotka s krevetami se stala vítěznou. „U každé fotky je důležitá práce se světlem. Navíc krevety jsou mimořádně fotogenická surovina, takž takové jídlo se fotí snadno. S oblibou tvrdím, ž i fotka jídla můž být sexy… Nejen tím, ž na pokrm máte chuť, ale musí ve vás vyvolat celkově estetickou libost.“

Aby nevypadla ze současných trendů v oboru, sleduje sociální sítě a nechává se inspirovat nápady z celého světa. Ty pak promítá do svých knížk. Také jejich grafická podoba je pro ni velmi důležitá. „Stejně jako nekvalitní papír, tak i špatná grafika dokážou výpravnou knížku dokonale »zabít«. Ráda bych se časem naučila své recepty i natáčet,“ říká kulinářka, která se přiznává, ž českou foodblogerskou scénu nesleduje moc pozorně. Má ale své oblíbené kolegyně, se kterými se zná z akcí. Tím spíš ji překvapilo, když ji nominovali do Top 25 v anketě Foodblog roku, protož je tak trochu mimo tuhle komunitu. 

A která jídla má nejraději? „Časem zjišťuji, ž mými nejoblíbenějšími se staly ty od maminky, na kterých jsem vyrostla.“ 

Svatava Vašková alias „Coolinářka“

Narodila se 12. prosince 1981 v Pardubicích. Vystudovala Kulturní dějiny na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Úspěšná česká foodbloggerka píše svůj blog od roku 2015 a za tu dobu zveřejnila bezmála 300 receptů. Blogování a fotografování jídla se nyní věnuje profesionálně a její recepty jsou vyhledávaným zdrojem inspirace pro široký okruh českých amatérských kuchařek a kuchařů. Pravidelně přispívá do jihočeského lifestylového magazínu Barbar!, což je projekt spolužáka z Fakulty filozofické a dalšího absolventa Univerzity Pardubice Jana Štiftera (Rozhovor s ním najdete v zářijovém čísle zpravodaje). Spolupracuje se serverem Seznam.cz, kam píše recepty do sekce Prožny.cz. Recepty z blogu také pravidelně sdílí web Prima Fresh a využívá je také eshop potravin Košík.cz. Angažujete se v obecně prospěšných věcech, ve spotu na youtube.com bojuje proti šikaně. Po třech autorských kuchařkách spojila síly s dalšími známými blogerkami a instagramerkami a vznikla kniha plná DIY inspirace (udělej si sám), receptů a kouzelné atmosféry. Knížka Krásné Vánoce vyšla začátkem listopadu.

Flíčky s pečeným zelím a slaninou

Tento recept si zamilujete! Pár běžných surovin v jedinečné kombinaci. 

250 g těstovinových flíčků 
200 g anglické slaniny v celku
½ hlávky bílého zelí
1 malá cibule
1 lžíce kmínu
ů
ř
čerstvá pažitka

Nejprve si slaninu nakrájejte na kostičky, cibuli na jemno a zelí na proužky. Na pánvi orestujte dozlatova slaninu. Tu vyndejte a dejte stranou. Ve výpeku opečte cibulku do světle hněda. Nyní si připravte pekáč s víkem a v něm zamíchejte nasekané zelí společně s opečenou slaninou (trochu si jí nechte na ozdobu) a cibulkou, přidejte kmín a ř. Pekáč zaklopte, a dejte péct do vyhřáté trouby na 180 stupňů na cca 30 minut. Mezitím si uvařte v osolené vodě těstovinové flíčky.  Upečené změklé zelí nyní zamíchejte s uvařenými flíčky a dle chuti osolte. Podávejte dozdobené zbytkem orestované slaniny a s nasekanou pažitkou.

Publikováno: 11.12.2019

Zjistit rakovinu slinivky v jejím časném stadiu. Uvést do praxe metodu, která zachrání život statisícům lidí. O to se snaží tým profesora Michala Holčapka z Katedry analytické chemie Fakulty chemicko-technologické. Do jeho vědecké skupiny patří i doktorandka Michaela Chocholoušková, která nyní sbírá pracovní zkušenosti v Singapuru. Zabývá se vývojem metodiky pro ověření kvality poskytnutých biologických vzorků.

Proč jste právě v Singapuru?

Sídlí tady špičkové pracoviště lipidomického výzkumu s velkými zkušenostmi s analýzou sfingolipidů. Mám tu jedinečnou možnost se naučit novým věcem v našem oboru, které je možné následně aplikovat v naší laboratoři.

Na čem ve výzkumu pracujete?

Zabývám se vývojem metody sloužící k ověření kvality krevní plazmy (séra), což můž mít značný vliv na interpretaci dat. Cílem této metody je detekovat vzorek s chybnou manipulací během odběru a zpracování plazmy, na základě toho vyřadit vzorek ze studie, případně opakovat odběr, a tím by se mělo dosáhnout zlepšení kvality statistických modelů a omezení falešně negativních či falešně pozitivních výsledků.

Jak jste se dostala do týmu?

Na Univerzitě Pardubice studuji už od bakaláře. Během magisterského studia jsem pracovala na diplomové práci pod vedením docenta Jiřího Urbana, který mi navrhl pokračování v doktorském studiu. Ale jelikož pan docent odcházel z univerzity, doporučil mě panu profesoru Holčapkovi, který mě následně po diskuzi ke studiu přijal.

Co pro vás práce v týmu profesora Holčapka znamená?

Je to veliká příležitost podílet se na něčem smysluplném a užitečném. Už jenom to, ž jako student můžu pracovat na takto velkém výzkumu je jedinečné. Díky tomu, ž jsem součástí týmu prof. Holčapka mám možnost pracovat s různými typy hmotnostních spektrometrů, měla jsem příležitost seznámit se s významnými vědci v našem oboru, zúčastnit se prestižních světových konferencí, vyjet na zahraniční stáž do významných laboratoří. Dalším obrovským plusem je to, ž je náš tým mezinárodní, což znamená denní přísun angličtiny, která je ve vědeckém světě nutnost.

Uvědomujete si, ž třeba stojíte u výzkumu, který když bude dotažn do úspěšného konce, bude přelomový?

Popravdě jsem ještě nad tím takto nepřemýšlela. Momentálně si uvědomuji, ž je ještě před námi hodně práce, aby bylo dosažno úspěšného konce. Ale v první řadě se nadcházející rok chci hlavně soustředit na dokončení Ph.D. studia.

O výzkumu profesora Michal Holčapka a jeho vědeckém týmu si budete moci už brzy přečíst v novém čísle univerzitního zpravodaje.

Publikováno: 09.12.2019

Historik Petr Vorel získal za svou práci další ocenění. Nově je odborník na české a evropské dějiny raného novověku nositelem čestné oborové medaile Františka Palackého „Za zásluhy v historických vědách“. Práci historika a numismatika zůstává uznávaný vědec věrný také jako prorektor pro vědu a tvůrčí činnost naší univerzity.

Profesor Petr Vorel je v oboru od roku 1986. Specializuje se na hospodářské a politické dějiny střední Evropy a dějiny peněžního oběhu. Stojí za řadou vědeckých článků a odborných publikací. Některé z nich vyšly i v jiných jazycích v Evropě i v Americe a přinesly mu mezinárodní uznání. K jeho nejvýznamnějším publikacím z poslední doby patří kniha Od českého tolaru ke světovému dolaru. Dále také Stříbro v evropském peněžním oběhu 16.–17. století; Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české 1526–1618 či sedmý díl Velkých dějin zemí Koruny české. Rovněž připravil několik úspěšných zahraničních výstav a je členem Komise Českého historického ústavu v Římě, který je zahraničím pracovištěm Akademie věd ČR.

Poděkoval svému učiteli

Ve své děkovné řeči během slavnostního večera připomněl svého učitele, známého historika Josefa Petráně: „Ve velmi nekolegiálním a nevstřícném prostředí Filosofické fakulty Univerzity Karlovy začátku 80. let nás vedl k přesnému opaku: abychom nezáviděli úspěch svým kolegům, protož je to i náš úspěch, všichni přece reprezentujeme svůj obor.“ Jeho oblíbeným citátem své vystoupení rovněž zakončil: „Nejsme tak dobří, jak se jevíme v našich nejlepších chvílích, ale nejsme ani tak špatní, jakými jsme v těch nejhorších.“

Profesor Petr Vorel převzal medaili z rukou předsedkyně Akademie věd ČR profesorky Evy Zažímalové na slavnostním ceremoniálu v pátek 6. prosince. Spolu s ním ji obdržl také francouzský znalec dějin Československa Alain Soubigou. Dvojici oceněných doplnil renomovaný historik středověku a archeolog Petr Sommer, který získal medaili De scientia et humanitate optime meritis. „Medaile neudělujeme každému, je to náročný výběr a v případě těchto tří laureátů nebyly vůbec žádné pochybnosti. Jsou to ti nejlepší z nejlepších,” uvedla na slavnostním ceremoniálu předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová.

Publikováno: 06.12.2019

V příloze naleznete přijatá usnesení 153. zasedání Pléna České konference rektorů.

153. zasedání Pléna ČKR se konalo ve čtvrtek dne 5. prosince 2019 v Praze.

Publikováno: 04.12.2019

Publikováno: 04.12.2019

Edukativní skupina je série volně přístupných přednášek na různorodá atraktivní témata. Můžte tak říkajíc nahlédnout pod pokličku různých oblastí psychosociální problematiky pod vedením zkušených lektorů. Zúčastnit se můžte všech přednášek, nebo pouze jedné podle Vašeho spektra zájmu.

Problematika partnerských a mezilidských vztahů

Lektor: Mgr. Jan Mandys, Ph.D.
Kdy: 12.12.2019 od 10:00 hod
Kde: Univerzitní aula, místnost A3

Komunikace mezi lidmi je klíčovým atributem partnerských a mezilidských vztahů. Pokud komunikace selhává, dochází ke konfliktním situacím. Pakliž se lidé nedokáží přes tyto konflikty přenést, můž docházet k intervencím sociální politiky. Pakliž nástroje nefungují dostatečně efektivně, můž dojít až k propadu lidského jedince na samé dno. Seminář bude diskutovat mezilidské vztahy na pozadí politických opatření s praktickou ukázkou, co se s člověkem stane, pokud jeho problémy v partnerství a s dalšími lidmi překročí mez konformity.

řáší&Բ;

Publikováno: 03.12.2019

Na českých vysokých školách studuje mnohem víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných, neohrožuje to ale hodnotu titulů?

Vít POHANKA, moderátor
Na českých vysokých školách studuje několikanásobně víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, protož zatím zaostává za průměrem Evropské unie. Neohrožuje ale takové rychlé dohánění kvalitu studia a hodnotu vysokoškolských titulů? Natáčel jsem o tom na univerzitách v Pardubicích a v Olomouci a také na ministerstvu školství v Praze. Příjemný poslech pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus vám přeje Vít Pohanka.

Vít POHANKA, moderátor
Po chodbách Univerzity Pardubice procházejí desítky, možná spíš stovky studentů. Celkem jich tady získává vzdělání skoro 8 000, nejvíc v bakalářském studiu, přes 2 000 v magisterském a doktorandské studiu. Tak třeba Kristýna je ze Zábřehu na Moravě a v Pardubicích studuje ekonomiku a řízení podniků.

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
Nikdo z rodiny na vysoké škole nikdy nebyl a chtěla bych docílit toho, aby aspoň někdo z rodiny tohle dokázal. Myslím si, ž i z ohledu vlastně zastoupení do nějaké firmy, tak pro lepší postavení, si myslím, ž to je důležitý.

Vít POHANKA, moderátor
Dneska máte na výběr z mnoha vysokých škol v mnoha městech. Studujete v Pardubicích. Nebojíte se tak trošku, ž třeba ten titul z Pardubic nebude braný úplně stejně, jako by byl třeba titul z Brna nebo z Prahy?

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
To si nemyslím. Já si myslím, ž každá škola má různý typy vyučování, ale myslím si, ž ten titul bude mít stejnou hodnotu jako na každékoliv škole, jak v Brně, tak v Praze.

Vít POHANKA, moderátor
Univerzita tady v Pardubicích vznikla v dnešní podobě v roce 1994. Předtím tady byla Vysoká škola chemicko-technologická. Tu ale ve srovnání s dnešními stavy navštěvoval jenom zlomek studentů a učil je zlomek vysokoškolských pedagogů. Má taková relativně mladá univerzita personální kapacitu zvládnout tak prudký rozvoj a udržt přitom kvalitu? Zeptal jsem se současného rektora a tím je profesor Jiří Málek.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Zas tak úplně mladá není, protož máme kořeny, které sahají 70 let hluboko. Příští rok si budeme připomínat v podstatě 70 let od začátku vysokého školství v Pardubicích, které je spojeno s poválečným obdobím. Čili kořeny jsou. Je tady tradice. Sedm desítek let je poměrně dlouhá doba, za kterou jsou schopni se etablovat velmi kvalitní učitelé s kontakty na přední světová pracoviště, což je hrozně důležité. A na tomto základě se samozřejmě univerzita rozšiřovala o další obory. Takž my dneska máme poměrně pestrou škálu oborů, které nabízíme našim studentům, z nejrůznějších oblastí, od ekonomických věd až po restaurování památek a uměleckých děl.

Vít POHANKA, moderátor
Získání titulu, ať už bakalářského nebo magisterského, není sice jedinou motivací, ale samozřejmě se hodí. Tak to aspoň vidí Věra, studentka z Lanškrouna.

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Chci získat vědomosti. Chci to mít i kvůli tomu, aby se mi i lépe hledala práce po škole nebo takhle, ž je to takový lepší. Není...ten titul není takovej, ž máte titul, dostanete práci, ale zase s tím se lépe práce hledá.

Vít POHANKA, moderátor
I když je to třeba titul z regionálních univerzit?

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Ano, myslím si, ž jo.

Vít POHANKA, moderátor
Rektor pardubické univerzity Jiří Málek přitom považuje několikanásobný nárůst počtu studentů za jednoznačně pozitivní trend.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Já si myslím, ž to je dobře, protož tím pádem se otevírá cesta na vysokou školu i pro lidí, kteří jsou takzvaná první generace studentů v rodinách, kde není zkušenost se studiem na vysokých školách. Já si myslím, ž je strašně důležité, ž se nejedná jenom o klasické vzdělávání, to znamená sdělování vědomostí prostřednictvím katedry a učitele, ale tím, ž se snažíme zapojovat studenty už od prvních vlastně forem studia do tvůrčí práce, to si myslím, ž je docela klíčová věc. A na to se u nás hodně soustředíme. Dále pochopitelně předpokládáme, ž občas nějaký student můž mít nějaký problém se studiem, problém s psychologický, problém velké zátěž studia, na který třeba není zvyklý. Tady máme akademickou poradnu, která se stará o tyhle ty studenty a je schopná jim poskytnout kvalifikované rady.

Článek byl převzat z
 

Publikováno: 02.12.2019

Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, ž budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, ž je sametová revoluce, ž jdeme cinkat klíči k divadlu a ž bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, ž by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublížno, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, ž poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížla, odkud na nás někdo zaútočí, ž to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, ž bude šance poznat nové lidi a nové země, ž snad dožnu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protož jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, ž zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, ž studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takž všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužl i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, ž to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, ž jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takž jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inžnýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, ž je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, ž to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množním materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protož jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, ž pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manžlem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, ž generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, ž nastane ideální doba, byl naivní, protož ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, ž takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protož kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, ž k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, ž jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témž místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, ž jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, ž ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udržli lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražn postup, protož docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, ž vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, ž jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, ž dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážk studovat, mají-li k tomu předpoklady, a ž komunistická strana můž dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takž co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, ž s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a ž ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, ž v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protož informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protož Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, ž nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, ž jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.