51�Թ���

Je sice nejmladší fakultou Univerzity Pardubice, svým studentům však nabízí moderní zázemí a špičkové laboratoře. Počet vysokoškoláků, kteří od letošního podzimu zahájí studium na Fakultě elektrotechniky a informatiky, opět vzroste. I když má fakulta dnes 600 studentů, poptávka po specializovaných odbornících bude stále neuspokojená.

K jedničkám a nulám to už odmalička táhlo Barboru Pilnou, studentku oboru Informační technologie, který patří na Fakultě elektrotechniky a informatiky k nejoblíbenějším. Plánuje dopsat bakalářskou práci, dostudovat všechny předměty a vrhnout se na státní závěrečnou zkoušku. Po škole chce najít zaměstnání ve svém oboru jako programátorka.

Vysoké uplatnění i plat

S hledáním nebude mít moc práce. Množství absolventů totiž zdaleka nepokrývá dlouhodobý nedostatek elektrotechniků a informatiků na trhu práce. Přitom uplatnění i platové ohodnocení absolventů pardubické FEIky je nadstandardní hned po jejich nástupu do zaměstnání.

„Naši absolventi se uplatní především jako analytici a vývojáři softwaru, administrátoři operačních a databázových systémů, správci počítačových sítí. Dále jako vývojáři komunikačních a řídicích systémů, jako vývojáři automatizační, zabezpečovací a sdělovací techniky,“ říká proděkan pro vnitřní rozvoj a vnější vztahy Lukáš Čegan. „První zkušenosti přitom získávají již během studia, kdy absolvují nejrůznější stáže a praxe nejen u nás, ale také v zahraničí,“ dodává proděkan.

Studenti ocení moderní vybavení

Znalost technologií blízké budoucnosti dává studentům a absolventům skvělou možnost pro realizaci svých nápadů. „S podnikáním nebo praxí mnohdy začínají už na vysoké škole. Stávají se z nich uznávaní odborníci a úspěšní mladí podnikatelé,“ říká děkan fakulty Zdeněk Němec. Je rád, že na fakultě jsou šikovní studenti, kterým mají co nabídnout. Do modernizace totiž za poslední roky investovali obrovské sumy a poskytují zázemí pro výzkum řady oblastí.

„Na FEI mě asi nejvíce baví právě moderní vybavení, jako například moderní počítače, robotická ramena a spousta dalšího,“ pochvaluje si student Dominik Varga, který oceňuje i to, že kromě oborových předmětů se může rozvíjet i v marketingu, managementu, základech práva a mnoha cizích jazycích. „V IT oboru je široký záběr předmětů, které se mohu naučit, od programování, počítačových sítí po grafiku nebo simulaci. Většina učitelů je ochotná a ráda pomůže,“ dodává student Lukáš Karlík. Stejně jako ostatní studenti fakulty měl k počítačům vždycky vřelý vztah a už při studiu tvořil vlastní věci, programy nebo grafiku.

Obory budoucnosti

Na fakultu se každý rok hlásí bezmála 600 uchazečů. Největší zájem je tradičně o obor Informační technologie. Velmi žádané jsou v současné době obory, které dlouhodobě souvisí s průmyslovým zaměřením regionu a fakulty. Jako radiotechnika, radarové systémy, vývoj prostředků pro automatické řízení a s těmito oblastmi propojený výzkum inteligentních systémů pro řízení dopravy.

Fakulta rovněž reaguje na aktuální potřeby trhu. Od podzimu proto přibyde dvacet studentů nového oboru Aplikovaná elektrotechnika, který právě čeká na akreditaci. Je to jeden z prvních profesně zaměřených oborů, jehož pevnou součástí je praxe v rozsahu 260 hodin.

Obecně obory, které fakulta nabízí, jsou velice perspektivní a mají budoucnost. Například navazující studijní program oboru řízení procesů (automatizaci) si student Dominik vybral hlavně proto, že je to moderní a v dnešní době velmi žádaný obor.

Cesta k doktorátu

Navíc fakulta připravila inovovaný doktorský studijní program, o jehož absolvování Dominik momentálně uvažuje. „Vychovává vysoce kvalifikované odborníky se zaměřením na elektrotechniku, informatiku a automatizaci,“ říká proděkan pro vědu a tvůrčí činnost Petr Doležel. Studenti se stanou členy týmů řešících aktuální výzkumné úkoly v oblastech radiotechniky, radarových a komunikačních systémů, automatizace průmyslových výrob a robotiky, ale také softwarových a síťových technologií. Využívat budou nejmodernější zařízení a technologie. „Po absolvování programu se stanou velmi ceněnými odborníky uplatnitelnými v průmyslových podnicích, výzkumných ústavech i na akademické půdě,“ doplňuje k nabídce proděkan Doležel.

Každý den s novou výzvou

Kromě studia čeká na studenty v Pardubicích i moderní zábava. Báře se na fakultě líbí skvělá parta lidí, studentský život, grilování na začátku roku, turnaje v paintballu a v Counter Strike: Global Offensive. „Každý den je výzva, ráno vstanu, těším se na další úkol, který mi škola přinese a budu ho moci vyřešit,“ dodává Bára, která navíc novým studentům pomáhá zorientovat se v předmětech, vybrat vyučujícího nebo poradí, jak trávit volný čas v Pardubicích a okolí. Obrátit se na ni nebo její kolegy mohou nejen „prváci“, ale i zájemci o studium, kteří se rozhodují, kam pošlou přihlášku. Bára, Dominik i Lukáš jsou totiž Navigátory a kdykoliv jim ukážou, jak to na fakultě chodí. Dokonce i teď, kdy na poslání přihlášky zůstává několik posledních březnových dnů.

Jednou bude možná řídit dopravu, nebo zachraňovat životy jako profesionální hasič. Teď ale hlavně běhá. A ve svém živlu je vždycky, když právě prší. Štěstí nad ním pršelo i v Argentině. Jan Janů, student Dopravní fakulty Jana Pernera, skončil v této jihoamerické zemi na mistroství světa v běhu do vrchu čtvrtý. Od medaile ho přitom dělily jen tři sekundy.

Čtvrté místo je obrovský úspěch. Vnímáte to tak také?

Kdyby mi někdo před závodem řekl, že doběhnu na 4. místě, nevěřil bych mu. Je tedy pravda, že s trenérem jsme přípravě na tento závod věnovali hodně úsilí a času. Za posledních pět měsíců před závodem jsem byl dva a půl měsíce v horách, ve vysoké nadmořské výšce, a tam trénoval.

Kolik kilometrů denně uběhnete?

Na soustředění jsou mé obvyklé denní tréninkové dávky v rozmezí 25-35 km v různých intenzitách. Takže jsem taky věděl, že natrénováno mám, netušil jsem ale, že by to mohlo stačit na to, abych se poměřil s těmi nejlepšími na světě. Jak se říká, s jídlem roste chuť, před závodem bych bral 4. místo všemi deseti, po závodě si říkám, že je škoda toho třetího místa, kdy mně na třetí příčku chyběly pouze tři vteřiny.

Jak se vám běželo?

Moc rád závodím v dešti, a na závod začalo přímo lít, takže jsem byl ve svém živlu. Náš závod se běžel v polovině listopadu, kde v Argentině mají inverzní roční období, takže tam bylo příjemné jaro. Dny před závodem panovalo ve Villa La Angostura teplé slunečné počasí, takže četné dešťové srážky v den závodu byly pro mě příjemným ochlazením.

Jaké převýšení jste musel překonat?

Běželi jsme závod téměř 15 km dlouhý s kladným i záporným převýšením (start i cíl byly na jednom místě) něco málo přes 800 m. Větší část trati vedla místními pralesy, měli jsme tam nespočet brodů a malých potůčků, trať byla velice pestrá a členitá.

Mužský tým se v Argentině umístil první. Trénovali jste společně?

Podařil se nám opravdu husarský kousek. Ještě nikdy v historii naší země se nestalo, aby mužský tým přivezl z mistrovství světa v běhu do vrchu nějakou medaili, my přivezli rovnou zlatou. Takže veliká senzace. Jeden z mnoha faktorů, proč se nám na mistrovství tolik dařilo, je podle mého názoru i to, že jsme do Argentiny přiletěli dříve než výpravy ostatních států. Takže jsme se stihli lépe aklimatizovat. Společně jsme ale netrénovali, každý jsme navíc zvolili jiný způsob přípravy. Někdo se připravoval v Alpách, někdo na Šumavě, v Tatrách nebo v Beskydech, každý podle svých finančních i časových možností.

Jak jste se dostal k běhání?

Bydlím na vesnici u Nového Města na Moravě. Doma máme menší hospodářství, takže mi pohyb už odmalička nebyl cizí. Žádný sport jsem ale nedělal, pracoval jsem na statku, v lese nebo na poli, a mou fyzickou zdatnost rozvíjel. Až na základní škole v osmé třídě si mě všimla trenérka paní Holubová na školních závodech, od té doby jsem začal běh trénovat. Jelikož pocházím z Vysočiny, kde jsou kopce všudypřítomné, navíc mám hory rád, tak se postupem času ukázalo, že právě běh do vrchu je má nejsilnější běžecká disciplína.

Co vás na běhání nejvíce baví?

Ta volnost. Při tomto sportu se nemusíte na nic vázat. Nemusíte se vázat na žádnou otevírací dobu sportovišť, neomezuje vás počasí ani tma. Stačí pouze zvolit vhodné oblečení a obuv, popřípadě si vzít čelovku a můžete jít běhat kdykoliv a kamkoliv. Rád objevuji nová místa, k čemuž běh přímo vybízí.

Jste před závodem nervózní?

Dříve jsem býval hodně, teď už se tolik nestresuju. Podle mě je taková ta přirozená nervozita zdravá a na místě. Když jsem na závodech typu mistrovství Evropy či světa a dýchá na mě atmosféra velkých závodů, snažím se na to nemyslet a nepřipouštět si to.

Jaký je váš tréninkový plán?

Ten se odvíjí od toho, v jaké fázi přípravy se nacházím. Teď přes zimu nabíhám objemy, čím více se blíží závody, tak se snažíme více běhat rychlost. Tréninkový plán pro běh bych přirovnal k pyramidě. V přípravné fázi se nabíhají objemy, to je ten pomyslný základ pyramidy. Čím větší je ten pomyslný základ, tím více je možné na čem stavět. S blížícími závody se tréninkové jednotky zkvalitňují, to znamená, že běhám méně a rychleji, až na pomyslném vrcholu pyramidy by měl být ten hlavní závod sezóny.

Máte nějaký speciální výživový plán?

Žádnou dietu ani výživový plán nemám. Myslím si, že s mou naběhanou kilometráží si samo tělo řekne, co mu chybí, co potřebuje. Takže jím, na co mám právě chuť. Sladké mám rád, ale oblíbil jsem si zelené čaje, které se nesladí, takže piju neslazené nápoje.

Jaký je váš největší sportovní úspěch?

Je to právě 4. místo na mistrovství světa v běhu do vrchu v Argentině. Mé dosavadní maximum bylo 11. místo na mistrovství světa v běhu do vrchu. Pro letošní rok jsem mistr ČR v této běžecké disciplíně. Ovšem konkurence je u nás hodně vyrovnaná, takže to vůbec není jednoduché prosadit se u nás v této disciplíně.

Sportoval jste i přímo na univerzitě?

Na Katedru tělovýchovy a sportu jsem chodil sportovat v rámci povinně volitelného předmětu Tělesná výchova. Možnosti zázemí v jejích prostorách jsem také často využíval, když jsem měl mezi výukou nějaký čas. Abych tento volný čas efektivně využil, tak jsem si šel zatrénovat, což mi umožnilo studovat a zároveň dvoufázově trénovat. Takto jsem to praktikoval na bakalářském studiu. Navazující studium jsem začal studovat dálkově, takže většinu tréninkových jednotek mám doma na Vysočině, do Pardubic jezdím jenom jednou za čas.

Studujete obor Technologie a řízení dopravy. Je náročné skloubit studium se závoděním?

Bakalářské studium jsem studoval prezenční formou, s vyučujícími jsem se vždy snažil domluvit a ve většině případu mi vyšli vstříc, za což jsem jim velice vděčný. Takže při bakalářském studiu jsem mohl sportovat bez větších problémů. Po skončení bakaláře jsem si začal plnit svůj sen a šel jsem pracovat k hasičům, k tomu jsem pokračoval ve studiu navazujícího studia, tentokrát v kombinované formě. Bylo už náročnější skloubit školu s vrcholovým sportem. Do toho noční, mnohdy fyzicky i psychicky náročná práce, omezený počet dovolených. Proto jsem se po necelých dvou letech rozhodl práci u hasičů přerušit a naplno se věnovat studiu a sportu.

Máte nějakou vysněnou práci v oboru, nebo se spíše vidíte ve sportovním odvětví?

Po studiu bych se rád i nadále věnoval sportu. Sport už tak nějak patří k mému životu. Získané vědomosti z dopravní fakulty bych v budoucnu rád promítl do praxe a živil se jako technolog dopravy. Navrhovat jízdní řády, sledovat potřeby a proudy cestujících a rád bych přispěl k rozvoji integrovaných dopravních systémů.

Bc. Jan Janů (26) studuje obor Technologie a řízení dopravy se zaměřením Technologie a řízení dopravních systémů na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Rád cestuje, sportuje a má rád dobrodružství. Když se pro něco rozhodne, jde si pevně za svým cílem. Je milovníkem hor a přírody.

V Týně nad Vltavou se v pátek konala konference Budoucnost regionální dopravy 2020. Pozornost mimo jiné vzbudil doc. Ing. Pavel Drdla, Ph.D. z Katedry technologie a řízení dopravy Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Podle něj jsou české a moravské kraje příliš malé a uměle stvořené na to, aby kvalitně zajistily železniční dopravu. Drdla kritizoval i tarifní chaos, který nastal s příchodem nového jízdního řádu. Vyjmenoval řadu různých systémů, podle kterých si různé kraje určují ceny (pásma, zóny, kilometry, atd.). „Neměli bychom dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích,“ uvedl docent. Inspiraci by podle něj měli Češi hledat ve Švýcarsku. 

Jak hodnotíte situaci, která v polovině prosince nastala v regionální železnici, a především často zmiňovaný tarifní zmatek?

Situace se v České republice po 15. prosinci 2019 výrazným způsobem zkomplikovala. Jsou pochopitelné obavy cestujících z určité nepřehlednosti a bohužel už jsou i první náznaky úbytku cestujících. Cestující tyto změny považují za nepohodlné a nejsou ochotní věnovat tolik času jejich studování. Bohužel se to projevuje odlivem cestujícím z veřejné dopravy. Neexistuje přitom jednoznačné stanovisko a jednotný postup, některé kraje jdou formou brutto smluv, jiné využívají netto smlouvy, a každý samozřejmě hájí svou pozici. Navíc jedna věc jsou cesty v rámci krajů a druhá jsou cesty na větší vzdálenosti přes krajské hranice, kde ta situace je vůbec nejsložitější. Požadovat po cestujícím odbavení pomocí několika jízdenek je nešťastné.

Může být řešením onen jednotný státní tarif, který připravuje rezort dopravy a který už měl být dávno hotov? A nebude vadit cestujícím, že bude vyšší než jiné jízdné?

Cestující jsou podle mě ochotni si za určitý komfort připlatit. Pokud ten rozdíl nebude markantní a ten tarif jim umožní lepší orientaci. Drobné zvýšení proto budou cestující akceptovat. Dnes se hodně diskutuje i o celosíťové jízdence, která by ale určitě neměla končit jen u železniční dopravy, ale měla by směřovat na veřejnou dopravu jako celek. Ale nesmí se zapomínat ani na jízdenky na jednotlivé jízdy, neboť řadě cestujících se síťové jízdenky z důvodů malé četnosti jejich cest nevyplatí.

Ve své prezentaci jste zmínil řekněme určitou nekoncepčnost při vzniku krajů, absenci spádovosti, porovnával jste jejich velikost se spolkovými zeměmi v Německu. Mohla by být řešením nějaká nadregionální integrace v podobě nějakých dopravních spolků?

Začnu tím srovnáním s Německem. Ve své prezentaci jsem naznačoval, že počet obyvatel jedné spolkové země vychází v průměru nad pět milionů obyvatel, kdežto v České republice při 14 krajích to vychází zhruba na tři čtvrtě milionu obyvatel. Pokud bychom chtěli kopírovat Německo, tak by to znamenalo, že bychom měli dva, maximálně tři územní celky. Což by zřejmě ze strany krajských samospráv nebylo asi správně pochopeno. Ale určitě se musí zohlednit i to, že bohužel (ať chceme, nebo ne) nejsou stávající kraje přirozenými celky. Vznikly sloučením několika okresů vzniklých v roce 1960, což znamená, že tyto kraje jsou umělé jednotky. A nemusí respektovat přirozenou dopravní spádovost. Co se týká té další části otázky: určitě nějaké řešení bude muset přijít. Doporučoval bych model Švýcarska, kde je sice více dopravců a více integrovaných systémů, ale cestující tím není nijak postižen. On si koupí jízdenku z bodu A do bodu B a už neřeší, se kterým jede dopravcem nebo v jakém se zrovna nachází integrovaném systému. To už je úloha těch, kteří si přerozdělují tržby. Tedy ani v České republice bychom neměli dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích, vůbec by tím neměl být zatěžován.

Jak to udělat z administrativního hlediska? Nebylo by záhodno odebrat krajům pravomoc objednávat vlaky, nebo by měl stát zřídit nějakého nadregionálního integrátora a clearingové centrum tržeb?

To je zajímavá otázka. Jak jsem naznačoval, tak ten problém je spojen zejména s tím, že – lidově řečeno – je v České republice krajů mnoho. Potom i otázka toho řešení je velmi komplikovaná. Objevují se v jednotlivých návrzích náznaky změny kompetencí, ale těžko říci, jestli je to průchodné. Stát se to může jen na základě politického rozhodnutí. Pokud chcete znát čistě můj názor, pak u páteřní dopravy, kterou železniční doprava je, by si objednávka zasloužila návrat na celostátní úroveň. Oblast autobusové linkové dopravy by na úrovni krajů mohla zůstat. Ale i u ní by bylo na místě zvážit větší propojenost mezi kraji, protože bohužel i u autobusové dopravy působí hranice krajů jako značná bariéra dopravní obslužnosti.

Jsme na konferenci k budoucnosti lokálek. Jak ji vidíte vy?

Podle mého názoru je jediná jejich šance na budoucnost v provázanosti, tedy všechny druhy dopravy se musejí vzájemně doplňovat, a to nejen v rámci veřejné dopravy. Je to i otázka propojení s dopravou individuální, která se může s veřejnou dopravou výborně doplňovat, vzpomeňme třeba cyklověže nebo parkoviště P+R. Lokálky jako takové nemohou být ostrovem, pokud budou zapojeny do širšího kontextu, tak určitě budoucnost mají.

Rozhovor byl převzat

Pavlína Vágnerová měla ekonomické zaměření. Statistika ji ale nudila. Na doporučení kamaráda přestoupila na Dopravní fakultu Jana Pernera a zamilovala si logistiku. Aby zjistila, která logistická pozice je pro ni ta pravá, naskočila do Trainee programu ve ŠKODA AUTO. Nakonec tam zůstala a dnes pracuje na oddělení Plánování logistiky. Má ráda jednoduchost, selský rozum při plánování a je zastánkyní ekologických řešení.

Jak vás napadlo se do programu přihlásit?

Oslovila mě personalistka přes LinkedIn. A jelikož jsem měla kamaráda, který byl v programu přede mnou, tak jsem se přihlásila.

Co bylo dál?

Následovalo výběrové řízení, které pro mě bylo další výzvou. Mělo několik kol, přes které se kandidát musí dostat, až po Assesment center, kde vás hodnotí komise z řad manažerů firmy.

Čím je Trainee program zajímavý?

Je to program, který nabízí absolventům vysokých škol možnost vidět náplň práce na různých odděleních a najít tak místo, které je bude naplňovat a bavit. Dále v průběhu celého roku vám umožní studovat cizí jazyk nebo se školit v rámci sebe rozvoje. Největší benefit vidím v kontaktech, které v průběhu roku získáte.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Po škole mi nebylo jasné, v jaké oblasti logistiky chci pracovat. Z tohoto důvodu mi přišlo super, že v rámci Trainee programu máte možnost rotovat po různých odděleních, kde můžete poznávat a vyzkoušet si náplň dané práce. Navíc za podpory svého mentora a koordinátora programu. 20 % náplně práce jsou i tzv. soft aktivity. Pomáháte organizovat eventy nebo se můžete školit. Také můžete absolvovat zahraniční rotaci – já měla možnost jet do Indie.

Co jste si z této cesty odnesla?

Z mého pohledu je to nádherná země plná kontrastů, kde na jedné straně vidíte všude poházené odpadky a pak jste ve čtvrti plné vil, parků a hotelů a nepoznáte, že byste byli v té „špinavé“  Indii, jak je známo z obrázků. Z pracovního hlediska vidím, že je důležité vzájemné porozumění a respektování obou kultur.  

Pro jaké oddělení pracujete dnes?

V rámci Trainee programu jsem rotovala v Logistice a mé hlavní místo je na Plánování logistiky, kde je moje mentorka vedoucí. Spolu jsme vytvořily rotační plán, napříč logistikou a ostatními odděleními, s nimiž spolupracují, jako je nákup, dispozice, operativní logistika a další. Na jednotlivých odděleních jsem dostala k vypracování jejich aktuální projekty, abych získala různé zkušenosti a díky podpoře jednotlivých pracovníků také kontakty pro mou cílovou pozici. Už v průběhu Trainee programu jsem dostávala nabídky na různá oddělení, ale nakonec jsem si zvolila pozici Specialista pro plánování logistiky výroby agregátů, kde s nabíhající elektromobilitou plánuji toky, plochy a logistické technologie pro výrobu náprav do elektrického vozu.

Co vás na práci nejvíce baví?

Na mé pozici mě baví různorodost mé každodenní práce a mladý kolektiv v kanceláři.

Elektromobilita a udržitelná mobilita je dnes velké téma. Jste příznivkyní ekologických řešení?

Ano jsem, ale zastávám ten názor, že každý musí začít sám u sebe a pozastavit se nad svojí ekologickou stopou a nemít v hlavě, že sám nic nezmůže. V dnešní konzumní době je pro lidi těžké si něco odepřít nebo přemýšlet nad tím, jestli to vůbec potřebujeme. Pořád jezdím do práce na kole, když někam cestuji, snažím se o sdílenou mobilitu, ale upřímně ne vždy jsou k tomu podmínky. Všeho s mírou!

Myslíte, že naši generaci v tomto ohledu čeká revoluce?

Nevím, jestli revoluce, ale je pozitivní, že se o tom již mluví a dostává se to do povědomí všech.

Na co z dob studií ráda vzpomínáte?

Na spolužáky, se kterými jsme vždycky čekali na chodbách před hodinou a kecali. Na město Pardubice, kde jsem jeden rok jezdila na koloběžce a další rok na kole, na brigádu v obchodě Náš Grunt. Nebo také na přestávky, kdy jsme si šli pro něco dobrého do bufetu u Dědka, nebo hned po škole zamířili zhodnotit celý den a život do Áčka.

Čím jste chtěla být?

Původně jsem měla zaměření ekonomické, ale pro mě se stala statistika nudnou, i když s cennými údaji. Až přes známého, který pracoval v logistice, jsem přestoupila na studium na dopravní fakultu. Líbí se mi totiž jednoduchost a nutné využití selského rozumu při tvorbě a plánování, aby všechno na sebe navazovalo a dávalo smysl. Obecně si myslím, že logistika je jako žilní systém, který zásobuje naše srdce a bez kterého by nemohlo fungovat.  

Ing. Pavlína Vágnerová vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera Univerzity Pardubice, obor Technologie a řízení dopravy. Původně studovala statistiku a stochastické metody na VŠE v Praze, ale pak přestoupila na studium logistiky na DFJP. Při škole byla na studijní stáži ve Finsku a na pracovní stáži ve Španělsku. Po promoci absolvovala Trainee program ve ŠKODA AUTO, kde momentálně pracuje na oddělení Plánování logistiky. V rámci rodinné firmy devátým rokem pomáhá organizovat semináře v oblasti osobnostního růstu a rozvoje.

Odhalit rakovinu slinivky v časném stadiu nemoci. Přesně před rokem představil profesor Michal Holčapek z Fakulty chemicko-technologické metodu, která by mohla zachránit život statisícům pacientů. Média chtěla rozhovory, lékaři se ptali, kdy bude vyhodnocení výsledků, a pardubickému vědci drnčely na stole telefony. Lidé se sami hlásili do výzkumu a nabízeli ke zpracování své vzorky. Uvést metodu do praxe však ještě potrvá. Výzkum pokračuje. Kam se pardubičtí vědci posunuli?

V současné době se Michal Holčapek z katedry analytické chemie snaží se svojí skupinou dotáhnout realizaci několika patentů, které jsou podány, a zvolit nejvhodnější strategii pro vstup do národních fází ve vybraných zemí, kde plánují zaměřit se na karcinom pankreatu. Tato diagnóza má ze všech nádorových onemocnění nejhorší prognózu.

����DZ��ܱ��á���� s odbornými pracovišti

Výzkumná skupina začíná spolupráci s Ing. Karolínou Peškovou z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, s oddělením, které je zodpovědné za novorozenecký screening v ČR. Ročně analyzují asi 70 tisíc novorozenců s testem na závažné onemocnění poruchy metabolismu. Mají zkušenosti se žádostmi, aby mohla být do praxe uvedena nová screeningová metoda. „Je to tedy nejlepší místo, kde mohou také ověřit, že naše metoda skutečně funguje. Můžeme zde dokončit kroky, aby celý náš výzkumný proces mohl být uvedený do klinické praxe,“ vysvětluje další kroky v bádání profesor Holčapek.

Tým profesora Holčapka dlouhodobě spolupracuje s prof. Bohuslavem Melicharem z Fakultní nemocnice v Olomouci, doc. Romanem Hrstkou z Masarykova onkologického ústavu, odkud vědci získali vzorky rakoviny slinivky. Nově navázali spolupráci s Dr. Milanem Vošmikem z Fakultní nemocnice Hradec Králové, kterou garantuje přímo ředitel nemocnice profesor Vladimír Palička a který se o tento výzkum velmi zajímá.

Potřebuje větší tým

Během roku posílili výzkumný tým další dva studenti doktorského studia. Nyní má skupina sedm lidí. Ale i s tímto počtem lidí trvá výzkum déle. „Veškeré věci velmi důkladně ověřujeme a chceme mít naprostou jistotu v tom, co ukazujeme a prezentujeme,“ zdůrazňuje vědec. Profesor Michal Holčapek by byl rád, kdyby ve skupině bylo vědeckých pracovníků více. Ideálně by si představoval 10 až 12 lidí. Významná by byla i externí spolupráce s biology a biostatistiky či softwarovými specialisty. „Dostat do skupiny kvalitní studenty je asi ta úplně nejtěžší a zároveň nejdůležitější věc na naší práci, ale věřím, že naše skupina má zájemcům co nabídnout. Pokud studenty baví analytická chemie, tak ať neváhají a podívají se na vypsané diplomové práce nebo mě rovnou kontaktují,“ říká profesor Holčapek.

Studenti nejdříve pracují s nebiologickým materiálem a postupně se seznamují s hmotnostní spektrometrií, softwary a prací s lipidy. Až zvládnou tuhle výzkumnou část, mají příslušné očkování a školení, začíná jejich práce s nádorovými buňkami a analýzou.

 „Ještě do minulého roku jsem si neuvědomoval, že to, co děláme, může být časem přelomové. Jenže výsledky začaly mít reálnější podobu,“ říká student doktorského studia Ondřej Peterka, který by chtěl i po skončení studia zůstat na univerzitě kvůli zajímavé vědecké práci a skvělým lidem.

Každý nový člověk přináší do týmu nové nápady. A s novými nápady se může z tříměsíční stáže v Singapuru vrátit i doktorandka Michaela Chocholoušková. Na zahraničním pracovišti se nyní zabývá vývojem metodiky pro ověření kvality poskytnutých biologických vzorků. Získané vzorky z nemocnice by měly být řádně zamraženy v krátkém čase, ale vědci nemají způsob, jak jej správně ověřit. Některé vzorky v modelech selhávají a chemici nevědí, proč tomu tak je. Jestli je to biologická variabilita, nebo došlo k chybnému zpracování.

Skupina v této asijské zemi a také Německu patří společně s pardubickým týmem ke třem nejlepším na světě, co se lipidomické analýzy týká. „V Singapuru spolupracujeme s prof. Wenkem z National University of Singapore, jehož skupina patří mezi absolutní světovou špičku a nyní vybudovali i díky podpoře místní vlády tak excelentně vybavenou laboratoř, že to je výjimečné i ve světovém měřítku. V tomto směru je doktorandka na skutečně vynikajícím pracovišti,“ zdůrazňuje profesor Holčapek a dodává:  „My také máme dobré instrumentální vybavení, i když nedokážeme pravidelně kupovat nejnovější modely přístrojů, ale i přesto si dokážeme práci nastavit tak, abychom byli schopni konkurovat.“

Vědci z Fakulty chemicko-technologické mají v této oblasti zajímavé výsledky a z klinického pohledu se lékařům jeví tento výzkum jako zajímavý, protože dosud neexistuje žádný spolehlivý biomarker pro včasnou diagnostiku. Ať už v oblasti patentové žádosti, tak v rámci výzkumu. „Posílali jsme rukopis studie do časopisu Nature Metabolism (impakt přes 32) a podařilo se nám dostat do recenzního řízení. To se podaří asi 20 procentům rukopisů a zbylých 80 procent editor zamítne bez recenzního řízení,“ říká vedoucí vědeckého týmu.  Bohužel po získání čtyřech posudků, které se nám nezdáli přehnaně kritické, se editor rozhodl, že dále recenzní řízení nebude pokračovat. Byly totiž vyžadovány další verifikace, jako například změření vzorků dalším nezávislým pracovištěm, testy na buněčných liniích, testy na zvířecích modelech xenograftovaných myších. U těchto myší štěp pochází z jiného živočišného druhu, nádor neroste podkožně, ale přímo v orgánu. 

Brzdy ve výzkumu

Tým profesora Michala Holčapka během deseti měsíců splnil požadavky, kromě pokusů na myších. Je to totiž mimořádně nákladný experiment a dělá jej pouze několik pracovišť na světě. „V tuhle chvíli máme doměřeny všechny ostatní věci, které se týkaly článku a chystáme se rukopis zevidovat a znovu poslat do stejného časopisu,“ říká profesor Holčapek, který zároveň přiznává, že chtěl být ve výzkumu o kousek dál. Bohužel jej brzdí vnitřní a vnější faktory. Je to například vysoká finanční náročnost patentové ochrany, hledání komerčního partnera pro realizaci projektu, neexistence etické komise na univerzitě či pomalý proces smluvního výzkumu dalšími fakultními nemocnicemi. „Ti, co nám poskytují vzorky, se samozřejmě ptají, kdy bude vyhodnocení. Snažíme se publikovat klíčové výsledky na rakovinu slinivky a také udělat první pokusy s převodem naší metodiky na jiné pracoviště.“ 

Vědci dosahují skvělých výsledků

Žádné screeningové postupy na včasnou detekci rakoviny několika typů rakoviny v současné době k dispozici nejsou. „Jsou pouze některé metody založené na glykoproteinech, jejichž spolehlivost není zase tak vysoká. Správnost stanovení je 70 – 80 procent. Tyto metody ale selhávají pro včasná stadia,“ vysvětluje profesor. Úspěšnost metody, se kterou pracují vědci na Univerzitě Pardubice, se neliší podle stadia rakoviny, což je naprosto klíčová věc. S rakovinou slinivky je těžké pacienta v pozdním stadiu už léčit. Přežití je jeden až dva roky v závislosti na stadiu, šance na úplné vyléčení je mimořádně nízká. Pokud tedy vědcům veškeré testování vyjde, metoda bude uvedena v klinickou praxi, bude to pro tým profesora Michala Holčapka světový úspěch, ale zejména by to mohlo pomoci zachránit životy díky včasné diagnóze.

Vědecký tým

Michal Holčapek
Vystudoval Fakultu chemicko-technologickou Univerzity Pardubice a je vedoucím skupiny mladých vědců. Specializuje se na hmotnostní spektrometrii, kapalinovou a superkritickou chromatografii a lipidomickou analýzu. Se svým týmem pracuje na výzkumu typů rakoviny s vysokou úmrtností a bez spolehlivého screeningu, například rakoviny slinivky, plic, prostaty a ledvin.

Robert Jirásko
Je nejzkušenějším členem skupiny prof. Holčapka, pod jehož vedením na Univerzitě Pardubice obhájil diplomovou i disertační práci. Kromě výzkumu v oblasti analýzy lipidů a jejich významu při diagnóze rakoviny se podílí i na řadě dalších prací týkajících se analýzy metabolitů léčiv či nejrůznějších organických a organokovových sloučenin. Jakožto akademický pracovník se věnuje i výuce předmětu Hmotnostní spektrometrie v organické analýze, laboratorních cvičení a podílí se na odborném vedení studentů.

Michaela Chocholoušková
V současné době je na stáži v Singapuru a po svém návratu by měla u nás zavést nové metody pro ověření kvality vzorků krve dodávaných z klinických pracovišť a také by v příštím roce měla obhájit svoji disertační práci a pak nastoupil na postdoktorandský pobyt.

Ondřej Peterka
O práci profesora Holčapka se dozvěděl na jeho přednáškách a jelikož se vždy zajímal o farmacii, jeho výzkum ho nadchnul. Domluvil si schůzku a spolupráce byla na světě. V nedávné době ukončil studii extracelulárních částic izolovaných z krevní plazmy a nyní se věnuje derivatizacím lipidů. Na jaře příštího roku se chystá na 3 měsíční stáž na kliniku do Regensburgu, která by měla napomoci k převedení metodiky do klinické praxe.

Denise Wolrab z Rakouska
Nastoupila do skupiny hned po obhajobě PhD. na Univerzitě ve Vídni, tedy od června 2017. Nyní získala juniorský grantový projekt od Grantové agentury ČR na tři roky. Naše skupina jí instrumentální možnosti, které ona na svém domovském pracovišti nemá.

Jakub Idkowiak z Polska a Zuzana Vaňková jsou noví studenti doktorského studia, kteří do týmu přišli v září tohoto roku.

���ܱ�Á�ѷ���Í&�Բ�����;

o konání

1. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice
ve funkčním období 2020 – 2023,

které se uskuteční v úterý 14. ledna 2020 od 14:00 hodin v zasedací místnosti Rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:
1.   Zahájení, předání osvědčení o členství v AS UPa.
2.   Jmenování skrutátorů zasedání.
3.   Schválení programu zasedání.
4.   Informace o činnosti odstupujícího předsednictva AS UPa.
5.   Vyhlášení výsledků voleb do Akademického senátu Univerzity Pardubice,
      funkční období 2020 – 2023.
6.   Volba předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice.
7.   Volba předsedy Akademického senátu Univerzity Pardubice.
8.   Ustavení Ekonomické a Legislativní komise Akademického senátu Univerzity
      Pardubice.
9.   Doplňující informace rektora k projednávaným materiálům.
10. Návrh změny vnitřního mzdového předpisu Univerzity Pardubice.
11. Žádost o vyjádření Akademického senátu Univerzity Pardubice k právním
       úkonům, kterými Univerzita Pardubice hodlá nabýt do vlastnictví nemovitost.
12. Žádost o předchozí souhlas ke jmenování členů Vědecké rady Univerzity
       Pardubice.
13. Různé.
 

V Pardubicích dne 7. ledna 2020
 

Ing. Petr Bělina, Ph.D., v.r.

člen odstupujícího předsednictva AS UPa

S novým rokem přichází nový děkan Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Jan Stejskal říká, že má na co navazovat. Vylepšit by ale chtěl třeba zpětnou vazbu.

„Běžně se studentů ptáme. Používáme hodnocení výuky, různé dotazníky. Někdy se mi zdá, že se ptáme a už neslyšíme. Velmi dlouho trvá, než nějaké poznatky aplikujeme. Rád bych vytvořil prostor anebo platformy pro komunikaci a vzájemný dialog. Pro obě strany bude obohacující výměna informací a zjištění, v čem tkví potíže,“ říká.

My všichni jsme fakulta

Podle Stejskala jedině přirozeně spolupracující lidé vytváří prostředí pro kvalitní výuku a výzkum. „Rád bych se zaměřil na vnitřní prostředí fakulty, abychom byli fakultou se silnou kulturou založenou na kvalitě, spolupráci a respektu. Mám pocit, že se v současné době každý zaměřuje spíš na sebe. Jde o takový běžný trend naší společnosti. Naše fakulta ale bude přesně taková, jakou si ji společně vytvoříme.“

Své předchůdce nový děkan chválí. „Předchozí vedení fakulty udělalo velký kus práce, za což je potřeba mu výrazně poděkovat. Fakulta získala akreditace ve všech studijních programech, o které požádala. Jsme personálně i ekonomicky stabilní. Vytvářet vizi dalšího rozvoje takové fakulty je nepoměrně jednodušší, než kdyby byly nějaké problémy.“

Určující praxe

Jan Stejskal chce udržet výuku v souladu s požadavky trhu práce a 21. století. „Nástroje a způsoby by tedy měly odpovídat moderním pedagogickým trendům. Studenty bychom měli vést ke kritickému a kreativnímu přemýšlení, nacházení vlastních řešení a jejich obhajobě. Právě to současná praxe potřebuje a vyžaduje.“

Nedostatkem zájemců fakulta rozhodně netrpí. „Hlavně v oblasti bakalářského studia se situace zlepšuje. Zapsaných studentů přibývá. Fungují i nové studijní specializace jako Hospodářská politika a veřejná správa zaměřená profesně na obchodní inspekci, Finanční správa a Aplikovaná informatika se zaměřením na multimédia ve firemní praxi.“

Fakultu ekonomicko-správní čekají hned dva dny otevřených dveří, a to ve čtvrtek 30. ledna a v sobotu 22. února.

Kdo je Jan Stejskal?

Ve funkci střídá po čtyřech letech děkanku Romanu Provazníkovou. Na fakultě zatím jako akademický pracovník vyučoval. Dlouhodobě se zabývá veřejnou a regionální ekonomií, soustřeďuje se na problematiku efektivnosti. Je autorem mnoha monografií a desítek publikací v časopisech a mezinárodních vědeckých konferencích. Zároveň působí jako předseda Akademického senátu Univerzity Pardubice.

Rozhovor byl převzat z . 

Stál před rozhodnutím, zda pokračovat ve studiu. V tu chvíli mu cestu zkřížila speciální nekrystalická skla, jejichž základem jsou síra, selen nebo telur. Když se tyto prvky vhodně zkombinují, vzniknou materiály, které najdeme třeba v obyčejném cédéčku, ve fotovoltaických panelech nebo laserech. Jejich zkoumání věnoval Tomáš Halenkovič celé doktorské studium. A za svou práci si čerstvý absolvent Fakulty chemicko-technologické vysloužil i cenu ministra školství.

Říká se jim chalkogenidová skla. Nekrystalické materiály na bázi prvků zvaných chalkogeny zkoumá Tomáš Halenkovič přes pět let. „Konkrétně jsou to síra, selen a telur, které se kombinují s dalšími vhodnými prvky, obvykle z 13. až 15. skupiny periodické soustavy prvků,“ začíná Tomáš povídání o „záhadném“ materiálu. Z hlediska elektrického patří mezi polovodiče. Z optických vlastností je pro ně typická vysoká propustnost ve střední infračervené oblasti spektra. „V závislosti na tom, zda se jedná o skla na bázi síry, selenu či teluru, mají oranžovou, červenou až kovově šedou, neprůhlednou barvu,“ přibližuje jejich vzhled. Mohou sloužit například jako senzory pro rozpoznávání znečišťujících látek v mořské vodě. „Tenké chalkogenidové vrstvy jsou základem tzv. pamětí s fázovou změnou, od té starší generace DVD až po dnešní Blu-ray. Zajímavou oblastí je také nelineární optika, což je částečně i moje oblast,“ vyjmenovává Tomáš některé vlastnosti a přidává příklad jejich dalšího využití. A to v oblasti telekomunikace a laserů.  

Zkoumají se hlavně tenké vrstvy

Výzkumem chalkogenidových skel se zabývalo a stále zabývá množství špičkových pardubických vědců. Má totiž na naší univerzitě svou historii. Zkoumají se především ve formě tenkých vrstev. „Pro představu, jejich tloušťka je asi stokrát menší než průměr lidského vlasu, někdy i méně,“ popisuje Tomáš a dodává, že se nejčastěji připravují technikou naprašování. Zaměřují se přitom na optimalizaci přípravy vrstev a na studium jejich vlastností v závislosti na složení či struktuře. Snaží se připravit materiál takových vlastností a kvality, které jsou pro konkrétní aplikaci, pokud možná nejvhodnější.

Netrvalo dlouho a těmto materiálům propadl i Tomáš. Jak sám říká, mohlo za to také nadšení profesora Petra Němce a docentky Virginie Nazabal, kteří ho vedli v průběhu doktorského studia. A vyplatilo se. Z rukou ministra školství převzal své první ocenění. „Jako začínající vědec si pochopitelně ocenění hodně vážím a je pro mne silnou motivací pokračovat ve směru, kterým jsem se vydal,“ říká mladý vědec. Ocenění si vysloužil za svou disertační práci. Zabýval se v ní optickými a strukturními vlastnostmi tenkých vrstev na bázi selenu a zkoumal také jejich citlivost na světlo.

Zajímá se o laserový pulz

„Za velmi úspěšnou považuji spolupráci s Institutem FEMTO-ST v Besançonu a Fresnelovým institutem v Marseille, která byla zaměřená právě na nelineární optiku v chalkogenidových vlnovodech. Výsledkem byl experiment spojení kvazičástice (plasmon) a zvláštní vlny (soliton). Zjednodušeně jde říct, že se jedná o ojedinělou elektromagnetickou vlnu, tedy laserový pulz, který prochází materiálem bez změny tvaru na relativně dlouhou vzdálenost. Dokáží procházet jedna skrze druhou podobně jako duchové,“ vysvětluje Tomáš, který zkoumá i to, jak moc jsou tyto materiály stabilní při vybuzení elektromagnetickým zářením. Právě světlocitlivost chalkogenidů může být limitací. „Velký zájem o tyto materiály je v oblasti fotoniky – vědy a technologie světla, konkrétně mám na mysli optické přepínání, což je jakýsi ekvivalent přepínání elektrického,“ ��DZ��ň�����.

A co dál?

Výhodou je, že v této oblasti, a celkově v oblasti amorfních materiálů, je nadále spousta věcí, které lze zkoumat. „U těchto materiálů chybí uspořádání na krátkou vzdálenost, mají poměrně specifické vlastnosti a výrazně se liší od svých krystalických protějšků, které mají naopak většinu vlastností diskrétně definovanou,“ uzavírá Tomáš. Vlastnosti nekrystalických materiálů obecně vykazují řadu jevů, které jsou spojeny s jejich strukturou. „Nejsou definovány pouze složením, ale také způsobem přípravy. Kupříkladu objemový vzorek připravený z taveniny má jiné vlastnosti než tenká vrstva – přičemž oba mohou mít stejné složení,“ vysvětluje s tím, že za to může přítomnost defektů, které jsou při daném způsobu přípravy indukovány. Vazba v chalkogenidových sklech se zpravidla vyznačuje přítomností volného elektronového páru, který je zodpovědný například za světlem indukované změny v těchto materiálech.

Studiu chalkogenidových skel a tenkých vrstev se Tomáš nadále intenzivně věnuje. „S kolegy se neustále snažíme hledat nová řešení, jak připravované materiály zdokonalovat a co nejlépe porozumět jejich chování. Jedním z mých cílů je vyvolat zájem o tyto materiály také u studentů,“ dodává Tomáš, který se kromě výzkumu zapojil také do výuky. Považuje ji za velmi důležitou součást své práce a v blízké budoucnosti by rád absolvoval zahraniční stáž.

Ing. Tomáš Halenkovič, Ph.D., působí od března 2019 jako odborný asistent na Katedře polygrafie a fotofyziky Fakulty chemicko-technologické. Doktorské studium pod dvojím vedením (doctorat en cotutelle) absolvoval v doktorském studijním programu Povrchové inženýrství. Bylo vyústěním dlouhodobé spolupráce mezi Université de Rennes 1 a Univerzitou Pardubice. V průběhu studia strávil celkem 20 měsíců na partnerském pracovišti (Equipe Verres et Céramiques, Institut des Sciences Chimiques de Rennes, Université de Rennes 1). Nyní je na začátku své vědecké dráhy. Na konci listopadu převzal z rukou ministra Roberta Plagy jednu z Cen Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti vysokého školství, vědy a výzkumu za rok 2019, a to v doktorském studijním programu. 

Čtyři roky úsilí stojí za novinkou z Univerzity Pardubice, která zkvalitní zdravotnickou péči. Tomáš Syrový z Katedry polygrafie a fotofyziky Fakulty chemicko-technologické navrhl unikátní senzor v obvazu na těle pacienta, který si sám řekne o výměnu. S touto technologií zvítězil v 9. ročníku celorepublikové soutěže pro inovativní projekty „Vizionář 2019“.

„Když je obvaz na těle déle, rána se neléčí a mokvá. Naopak pokud se sundá dříve, je to pro postižené místo často devastující. Senzor uvnitř bandáže upozorní na vhodný okamžik výměny,“ říká doc. Tomáš Syrový.

Takový objev je z hlediska praktického využití vhodný nejen pro pacienty a lékaře, ale snižuje i náklady na obvazy. Bandáže se totiž často mění zbytečně brzy. „Na výměnu senzor upozorňuje výraznou barevnou změnou, a to ze světle šedé na černou. Pacient i ošetřující personál včas zjistí, že je potřeba ránu převázat,“ vysvětluje vědec z Univerzity Pardubice. Tuto novinku ocení i pacienti v domácí péči. Díky objevu nemusí urgovat zdravotníky, aby je přijeli ošetřit.

Výjimečnost senzoru spočívá také ve výrobě pomocí tisku. Oproti jiným výrobkům na trhu je zcela nezávislý na jakémkoliv elektronickém zařízení. Je vytištěn ze sedmi vrstev a jeho velikost se dá libovolně přizpůsobit. „Může být malý od velikosti vhodné pro náplasti až po větší např. pro bandáže, kde je například obvázané celé břicho. Zdravotníci ho využijí zejména při převazech bércových vředů. Ty se totiž léčí několik měsíců,“ upřesňuje docent Syrový. Výhodou senzoru je i to, že je ekologický a dá se případně i kompostovat.

Různé typy senzorů, které Tomáš Syrový vyvinul v řadě spoluprací, se už nyní bohatě využívají v různých odvětvích. Pomáhají například při detekci těžkých kovů, kontrole pitné a odpadní vody nebo detekci plynů. Patří sem třeba i chytré pleny pro dlouhodobě ležící pacienty vyvinuté ve spolupráci s firmou COC s.r.o. „Vyvinul jsem technologii, kterou můžeme tisknout senzor do plenek vysokou rychlostí až 200 metrů za minutu. Ze senzoru pak bezdrátový komunikátor přenese na displej počítače informaci, v jakém stavu plena je. To významně usnadní práci ošetřovatelkám a přináší také důstojnější ‚kontrolu‘ pro pacienty,“ dodává doc. Tomáš Syrový.

Vývoj nového senzoru pro bandáže byl součástí projektu FlexPrint v programu centra kompetence Technologické agentury ČR ve spolupráci s průmyslovými partnery OTK Group a.s., Inotex spol. s.r.o. a COC s.r.o.

První knížku napsal o babičce, která čekala po válce na odsun z vlasti. Druhou o prostitutkách a třetí provází duch mrtvého kluka. Čtvrtou už má téměř dokončenou, bude pro děti. Absolvent Fakulty filozofické Jan Štifter je spisovatel, který uvízl v síti rodinných osudů a ty proplétá do svých příběhů. Současně je šéfredaktorem jihočeského časopisu Barbar!, do kterého sám píše o historii.

Co jste v Pardubicích vystudoval?

Kulturní dějiny v mediálním modulu, hodně času jsme tehdy trávili s novinářem Vlastou Novákem, to byl ohromně laskavý člověk. Na semináře jsme chodili do kavárny, nechával růst diskusi, a té se přece jen víc dařilo u kafe než v aule. Měl jsem rád taky historiky Jaroslava Teplého nebo Václava Vebera.

Jaký váš text skončil jako první v šuplíku?

To, co mě provází celý život: asi ve druhé třídě, možná dokonce na konci první, jsem sepsal na pár stránkách historii naší rodiny. Tehdy jsem ještě neškrábal jako dnes, vzpomínám si na velká, úhledná, krasopisná písmena. To jsem pak svázal a považoval za knížku.

Je pro vás důležité znát své kořeny?

Pro mě byly rodinné dějiny, osudy a vypravování vždycky největší téma, zajímaly mě víc než osudy panovníků nebo letopočty bitev a mírů, které jsem stejně hned po zkoušce zapomněl. Rodina má paměť, pod tlakem velkých dějin se nějak chová. Už tenkrát, v těch sedmi letech, jsem chtěl vědět, kdo jsem, kým jsem a proč takový jsem. Později jsem psal takové naivní detektivní příběhy.

To román Sběratel sněhu už není. Řekněte mi, jak těžké je pracovat s jazykem, aby zapadal do doby, o které píšete?

Román Sběratel sněhu má tři časové roviny, jsou to léta třicátá, padesátá a současnost. Největší problém jsem měl s hovorovou češtinou třicátých let, tam jsem spíš zůstal u jazyka literatury a filmů, ale dnes máme stejně dost mylnou představu, že všichni mluvili jako Oldřich Nový v Kristiánovi, tak to i v knížce celkem sedí.

Lovil jste námět v rodinné historii?

Sběratel se odehrává v Budějovicích, v jedné linii tam žijeme už asi osm generací. Dějiny Budějovic 19. a 20. století jsou do určité míry naší osobní minulostí. Babička Kateřina, to byla Češka z vesnice, si tam koncem třicátých let vzala Němce Jana Stiftera. Její příběh jsem zpracoval v novele Kathy, tam je poválečný lágr, hlad, tyfus, hrozba odsunu, boj proti všemu německému.

Sběratel sněhu tedy na Kathy navazuje?

Trochu ano, minimálně česko-německou otázkou. V naší rodině totiž žil taky třeba nějaký Josef Stifter, malý kluk, kterého máma v roce 1945 utopila. Taky to byla Češka provdaná za Němce, taky měla jít do lágru, ale situaci vyřešila jinak, zabila sebe a dítě. Postava mrtvého Josefa je jednou z hlavních v románu Sběratel sněhu, stejně tak tam vystupuje i jeho máma – vražedkyně.

Takže je to taková duchařina. Máte s duchy nějaké zkušenosti?

Naštěstí ne. Ale nepochybuji o tom, že jsou duchové mezi námi, znám spoustu lidí, kteří s nimi zkušenost mají. Někdy vídá ducha celá rodina. Já je nevidím. Prababička viděla anděla, pak jí umřela dcerka, mám z těch věcí dost velký respekt. Můj život spíš než na setkání s duchy stojí na zvláštních náhodách, ono to spolu určitě souvisí.

Že třeba o někom píšete a pak zjistíte, že jezdil na návštěvu do domu, kde teď žijete s rodinou…

Přesně tak – diplomovou práci jsem připravoval o Karlu Hlubučkovi z Trhových Svinů a pak jsme koupili v Budějovicích dům, kam tenhle Hlubuček jezdil na návštěvy za svým kamarádem, vlastně býval hostem u nás doma. Tuhle spojitost jsme zjistili ale až po čase.

Nebo sháním konkrétní knížku, která už není v distribuci, a najdu ji za pár dní v knihobudce, čeká tam na mě, zcela zdarma. Nemůžu najít vrták jedné velikosti a druhý den ho objevím při cestě ze schůzky na ulici, leží na kraji silnice. Moc si tyhle náhody nedokážu vysvětlit, ale nepátrám po tom, beru to tak, že si umím přát, a jsem za to vděčný.

Nedávno jsem mluvila s jednou kriminalistickou expertkou, říkala mi, že se jí ozvala spisovatelka, protože potřebovala vědět něco ohledně mrtvoly. Obracíte se na odborníky, abyste se držel toho, co se opravdu mohlo stát?

Spíš se snažím všechno ověřovat sám, mám pak na stole knížky, slovníky a lexikony, něco dohledávám v matrikách a kronikách na internetu. Ve Sběrateli sněhu je postava Dominika, kterého zajímají auta, těm jsem nikdy moc nerozuměl, tak jsem sjížděl motoweby a různé inzeráty. Někdy mám pocit, že vlastně ničemu nerozumím, a s tím si musím umět poradit, protože jinak bych neustále obtěžoval odborníky na všechno.

Psát historické knihy vyžaduje vědět něco o době, o které vyprávíte. Navštěvujete kvůli psaní i vědecké instituce?

Když je čas, chodím do archivů, vždycky tam najdu něco, co jsem nehledal. To se skutečně může podařit jen při prohlížení papírů, Google vychrlí rovnou výsledky, ale při hledání v kartotéce má člověk šanci narazit na nehledané.

Na co třeba?

Teď jsem objevil příběh jedné ženy, která přežila koncentrační tábory, v Terezíně se provdala, ale stát po roce 1945 sňatek nechtěl uznat, ona se přesto nedala a pomocí svědků dokazovala, že byla skutečně vdaná. Ten motiv jsem použil v jedné povídce.

Psal jste i o nevěstincích a prostředí lehkých dam. Kde jste pro novelu Café Groll čerpal inspiraci?

Nevěstince a nevěstky za starého Rakouska a republiky byly vždycky téma profesorky Mileny Lenderové…

Chodil jste na její přednášky?

Z těch jsem byl nadšený. Tam jsem poprvé začal studovat dějiny každodennosti, dostal se k několika knihám o prostituci a zjistil, že mě to téma ohromně baví – paní profesorka navíc výrazně vycházela z budějovických pramenů. To mě přimělo k dalšímu studiu.

Jak jste se k prostitutkám dostal?

Vypisoval jsem si všechno možné o starých kavárnách, vinárnách a jiných podnicích s dámskou obsluhou a využil toho nejen v novele, ale i později na přednáškách a vycházkách: občas vedu partu lidí a ukazuji jim, kde byly nejznámější budějovické nevěstince. Ale základ mám od profesorky, ta mě k tématu přivedla.

Kolik podniků v době první republiky v Budějovicích bylo?

Těch bordelů v pravém slova smyslu bylo ve městě jen pár, někdy čtyři, jindy sedm. Ale podniků s dámskou obsluhou, kam se taky chodilo za holkami, bývalo v Budějovicích přes sto. Poté, co jsem vydal Café Groll, mi jeden čtenář vzkazoval, že to je skutečně legendární podnik, protože u nich v rodině se dodnes vzpomíná na to, jak tam jejich pradědeček chytil kapavku.

Kathy, Café Groll, Sběratel sněhu – vaše první tři knihy. Co chystáte dalšího?

Píšu právě dětskou knížku, slíbil jsem ji Albatrosu, ale hlavně svým dvěma synům. Ti se často ptají, v jaké je fázi, kdy to budu hotové. Chystám se teď na dvoutýdenní stáž do Krakova, tam bych měl mít prostor jen na psaní, tak doufám, že tam knížku dokončím.

Kdy ji představíte dětem?

Mám hotové zhruba dvě třetiny. Nejvíc jsem se zabrzdil na začátku, první kapitolu jsem psal asi na pětkrát a pořád to nebylo ono.

O čem knížka je?

Příběh pojednává o klukovi, kterému se dějí zvláštní věci – z ničeho nic třeba kuchyně v domě vypadá trochu jinak, sedí tam úplně cizí lidí, ale jen na chvíli, pak je všechno zase normální.  A ten kluk zjišťuje, proč je to tak, proč se to celé děje. Myslí si, že může cestovat v čase, ale je to trochu složitější.

Kluci vám do psaní taky mluví?

Jsou mi velkou inspirací, jejich svět, fotbal, tablet, hry. Budou pak první, kdo ten příběh uslyší, nechám je kritizovat, podle nich pak některé věci upravím.

Za co vás už zkritizovali?

Spíš je zajímavé, jak kluci uvažují – když jsem jim říkal, že se v knížce objeví talisman, hned se ptají, jestli si ho budou moci čtenáři dokoupit, že by to tak mělo být, nejde přece napsat knížku a nenapojit na to doplňkové produkty. Nebo vyžadují barevné ilustrace, tvrdí, že černobílé nikoho nebaví. Jsou to prostě děti z nové doby.

Píšešete i odborné knihy. Ten dům, Ta továrna. „To“ další bude co?

Ten dům je příběh našeho budějovického domu, Ta továrna popisuje sousední fabriku, kde se dříve vyráběly pláště a klobouky. Na knížkách pracujeme v autorském týmu a každá publikace mapuje historii jednoho objektu. Příště můžeme prozkoumat Ten činžák, Ten mlýn, Tu školu nebo třeba Tu faru, těžko říct, rozpracované právě nic nemáme.

Napadají vás díky psaní odborných knih i příběhy, ze kterých pak vznikne beletrie?

Ono se to vždycky nějak propojí – při práci na knížce Ta továrna jsem se setkal s historkou, kdy kluci šmírovali dělnice při převlékání, a tenhle motiv jsem pak použil i v románu Sběratel sněhu. Nebo jsem do našeho domu usadil novelu Café Groll. Všechny knížky spolu nějak komunikují, postavy procházejí libovolně mezi příběhy, navzájem se ovlivňují a tvoří dohromady jeden literární svět.

Pořád mluvíte o rodných Budějovicích. Přemýšlela jsem, zda máte i na Pardubice nějakou vazbu. V rozhovoru pro Idnes.cz jste ale mluvil o pradědečkovi od Pardubic.

Babička z matčiny strany pocházela z Horního Jelení, kdysi okres Vysoké Mýto, dnes Pardubice. Tak jsem vlastně z jedné čtvrtiny z východních Čech. To mě vlastně přivedlo i na pardubickou univerzitu, šel jsem někam, kde jsem měl příbuzné, vrátil se na pár let do kraje svých předků. Bylo to pro mě důležité, a navíc i určující pro další život, na fakultě jsem potkal svou budoucí ženu Evu.

Zase to tak mělo být.

Ano. V jeden moment, a právě v Pardubicích, se propojila minulost s budoucností. Máme spolu tři děti, ke dvěma klukům loni přibyla dcera Meda, po křtu dostala ještě jméno Josefa, právě po té jelenské babičce. Na Jelení jsem zažil ještě staré pratety, jezdil jsem za nimi o víkendu a nechával si od nich vyprávět.

O čem mluvily?

O svých rodičích, bratrovi Jendovi, který šel bojovat proti nacistům a ve čtyřiačtyřicátém umřel při Slovenském národním povstání, bylo mu sedmnáct let. O andělovi, který zvěstoval neštěstí. O tatínkovi, mém pradědečkovi, tomu se říkalo Tarzan…

O pradědečkovi Tarzanovi taky něco napíšete?

To nosím v hlavě už roky. Jednou přijel na Jelení cirkus a on se vsadil, že přepere medvěda, což se mu povedlo. Vysloužil si tak přezdívku Tarzan. Živil se jako nádeník – jednou dláždil ulici, jindy ledoval, organizoval chmelové brigády nebo chytal potulné psy a zval pak sousedy na „paví hody“. Za mrtvého syna Jendu dostal po válce vilu v Trutnově, ale domov tam nenašel, tak se zase vrátil na Jelení. Máme tam rodinnou hrobku, tak se tam pořád vracíme, a jestli to vyjde, vrátím se tam během pár let i s knížkou.

Vaše knihy se čtou jedním dechem. Přemýšlel jste o jejich filmovém ztvárnění?

Nejsem filmový producent, takže tohle zařídit neumím. Pro každého autora je velká čest, pokud se jeho příběh dočká zfilmování.

Vedle psaní knih se živíte jako novinář. Jak velký rozdíl je mezi literárním psaním a žurnalistikou?

Nemusí být zas tak velký. I článek se snažím psát trochu literárně – vždycky si říkám, jestli se to dobře čte. A většinou funguje vlastní pocit, jednoduše vím, jestli se mi to líbí nebo ne. To pak funguje i zpětně, s čím je člověk spokojený, to pak čtenář ocení, ať je to povídka nebo článek do novin. Nicméně každý žánr má určitá specifika, beletrie dává větší prostor fantazii.

Teď jste šéfredaktorem časopisu Barbar. Kde vychází?

Barbar je magazín pro jižní a západní Čechy, založil jsem ho v roce 2013, vychází už sedmým rokem. Vznikl poté, co jsem opustil redakci týdeníku 5+2 dny, kde jsem působil jako šéfredaktor, měl jsem tenkrát pocit, že na trhu něco chybí, a tím něčím byl regionální lifestylový magazín. Přinášíme vlastní publicistiku, rozhovory, reportáže.

Co historie?

Ta tam samozřejmě nemůže chybět. Občas něco napíšu sám, ale většinou pro nás píší jiní historici. Jeden článek do Barbara před časem napsala i profesorka Lenderová. Jmenoval se „Jak se šlapalo pod Černou věží“ a dodnes patří k těm nejčtenějším na našem webu.

Mgr. Jan Štifter (*1984)

Novinář a publicista, narozený 1984 v Českých Budějovicích. Působil v redakcích MF DNES, Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor, v roce 2012 zakládal jihočeské redakce týdeníku 5+2 dny a o rok později lifestylový magazín Barbar! Žije v Českých Budějovicích, s manželkou Evou mají tři děti: syny Prokopa a Hynka a dceru Medu. Knižně debutoval novelou Kathy (2014), kde zpracoval příběh své babičky, čekající po 2. světové válce ve vyhnaneckém lágru na odsun. Novela Café Groll (2016) z prostředí hampejzů a nevěstinců na počátku 20. století přibližuje osudy lékaře, který měl na starosti prostitutky a herečky Jihočeského divadla. Na Kathy a Café Groll Štifter navázal třetím budějovickým příběhem: román Sběratel sněhu, za který získal řadu ocenění, mj. cenu Cenu čtenářů České knihy. Je absolventem oboru Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, vedle prózy se věnuje odborným textům, mapuje dějiny domů a jejich obyvatel – je spoluautorem publikací Ten dům, Ta továrna a Svinenské návraty.