51�Թ���

Co se honí hlavou pacientovi, který si vyslechne, že mu do konce života nezbývá moc času? Jak se o něj postarat a jak mu ten zbytek co nejvíce zpříjemnit? Odpovědi na tyto a další otázky zná Kateřina Horáčková z Fakulty zdravotnických studií. Paliativní péči poskytovala pacientům už v době, kdy o ní většina ještě nevěděla, a dnes své zkušenosti předává budoucím zdravotníkům. 

Je pondělí dopoledne. V nemocničním pokoji jemně pípá monitor a za zataženými žaluziemi je šero. Paní Marie leží na posteli, ruce složené na dece. Dcera sedí vedle ní a hladí ji po prstech – obě jsou potichu.

Lékař po krátkém vyšetření vysvětluje, že ani další léčba nemoc nedokáže zastavit. Pak ale dodá něco nečekaného: „Teď se budeme bavit o tom, jak zajistit, aby vám bylo co nejlépe.“

Představte si, že byste byli na místě jedné z žen. Co by vás zajímalo jako první? Kolik času zbývá? Jestli to bude bolet? Kdo s vámi bude, až se budete bát? Hlavou by vám šlo nekonečně otázek… A právě s nimi dokáže pomoct paliativní péče. Obor, který se stará o člověka až do úplného konce. 

„Paliativní péče je komplexní, aktivní a lidský přístup k pacientům s nevyléčitelnou, život limitující nemocí. Jejím cílem je zmírnit především bolest, fyzické i psychické strádání a zajistit nejvyšší možnou kvalitu života až do samotného konce. Poskytuje se přímo v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných, v domácím prostředí, v hospicech i domovech pro seniory. Aktuálně se například hodně diskutuje o paliativní péči na jednotkách intenzivní péče, ARO a také v prostředí zdravotnické záchranné služby a u praktických lékařů,“ vysvětluje Kateřina Horáčková. Se začínající paliativní péčí se setkávala už během svých prvních zdravotnických zkušeností při studiu. Postupně zavítala do hospicu, na oddělení neurologie nebo onkologie. „Ctili a respektovali jsme přání a hodnoty pacienta a filozofii paliativní péče, a přestože jsme ji neměli oficiálně zavedenou, poskytovali jsme ji většinou na vysoké úrovni. Naučila jsem se, jak být k pacientovi ještě víc empatická, jak mu nabídnout to, co právě potřebuje, aby se mu ulevilo. Učila jsem se od opravdových profesionálů, ale i od těch, kteří do této skupiny nepatřili, protože mi ukázali, jak se to dělat nemá,“ ��ǻ�á��á.

Mluví se o paliativní péči a smrti dostatečně?

O paliativní péči se mluví, a je to dobře. Jen jste to možná nezaznamenala, protože se přirozeně zajímáme o to, co se nás v danou chvíli bezprostředně týká. Pokud jste neřešila něco v rodině nebo v rodině vašich kamarádek, je logické, že se k vám tyto informace zatím nedostaly. Ani smrt dnes naštěstí není ve společnosti tabu, debaty okolo ní se pořád rozvíjejí, i když u nás o něco pomaleji než v jiných zemích. Rozvoj paliativní péče, a tím i téma konce života, u nás nastal až po Sametové revoluci a její zakladatelé se jezdili učit do zahraničí, zejména do Velké Británie. Přitom ještě před 100 a více lety bylo téma smrti u nás naprosto přirozené.

Protože se běžně umíralo doma?

Ano. Lidé umírali dříve a nedožívali se tak vysokého věku jako dnes, ale například malé děti byly běžně u toho, když se jejich rodiče starali o své předky. Byly přítomné i samotnému úmrtí, protože dotyčný umíral v posteli v centrální místnosti, kde rodina trávila většinu času a v jeho přítomnosti normálně fungovala ještě několik hodin po jeho smrti. Děti tento model přebíraly a bylo to pro ně zcela přirozené. 

Kdy a proč se to změnilo?

Zlom přišel s druhou světovou válkou a rozvojem moderní medicíny. Začaly vznikat první oddělení ARO a JIP a v tu chvíli se nám smrt přestala hodit. Medicína se dostala do vítězné pozice a smrt byla známkou selhání. V tu dobu se objevuje termín tzv. dystanazie, což je zadržená smrt, kdy vlivem moderní medicíny, různých přístrojů a nových medikamentů začali lidé přežívat výrazně déle, i když kvalita jejich života byla velmi omezená nebo bohužel žádná. V tu chvíli jsme se o smrti přestali bavit, protože jsme ji začali vnímat jako prohru.

Kdy se to zase otočilo?

U nás až po revoluci, kdy zakladatelka prvního hospicu doktorka Marie Svatošová, která se současně stala vůdčí osobností českého hospicového hnutí, začala vracet myšlenku smrti jako přirozené součásti lidského života. Od té doby pozorujeme velmi výrazný rozvoj hospicové a paliativní péče, což trvá dodnes, protože stále vznikají její různé podtypy a specializace.

Setkávala jste se se smrtí často?

Viděla jsem několik způsobů umírání – klasicky v nemocnici, na čtyřlůžkovém pokoji v léčebně dlouhodobě nemocných nebo na jednotce intenzivní péče, kde s mladým pacientem s leukemií nemohl být ani nikdo z rodiny. Pracovala jsem na místech, kde byla smrt bohužel na každodenním pořádku. 

I proto k ní přistupujete jinak? 

Je to součást životního cyklu, nikoliv nepřítel, se kterým se musí bojovat agresivní léčbou, jež by pacienta velmi zatěžovala. Prioritou zdravotníků jsou poslední dny a týdny právě bez nesnesitelné bolesti a strachu. Naši pacienti na onkologickém oddělení věděli, že mají omezený čas, a protože je nemoc různým způsobem limitovala, bylo důležité, aby měli konkrétní návaznost na léčbu a dožili opravdu důstojně, tak jak si přejí. Velmi často proto odcházeli právě do hospiců, kde jim dokázali poskytnout vysoce specializovanou péči a přístup. 

S čím pacientům paliativní péče pomůže?

Zaměřuje se hlavně na život s vážnou, nevyléčitelnou a život limitující nemocí. Na život na konci života. Je to vlastně další péče, která je pacientovi nabídnuta souběžně s léčbou a ve které nejde jen o léky, ale především o psychosociální a spirituální podporu. Respektuje hodnoty, preference a přání pacienta. A je pro ni přirozené, že pacienta vnímá i s jeho rodinou a blízkými.

Co přesně pro něho děláte?

Máme léčebné možnosti typu paliativní chemoterapie, paliativní ozáření, které pacientovi nabídneme proto, že mu můžeme život prodloužit. Paliatr ale řeší především to, aby člověku ve zvolené léčbě bylo dobře, aby léčba byla taková, jakou si představuje. Hovoří s ním o nastaveném plánu i o fázi, která už pro něho samotného například nebude zvladatelná, protože bude odkázaný na péči druhých. Je to péče šitá na míru, protože vychází z pacientových hodnot přání a přesvědčení. Prakticky jde o to, aby měl pacient dostatečně nastavenou léčbu bolesti a jiných fyzických i psychických obtíží. Aby se orientoval v tom, co se s ním a okolo něj právě děje. Aby on či jeho blízký věděl, co dělat, koho a kam volat, když si nebude vědět rady. Paliativní péče umí pomoci i s problémy v oblasti sociální, pomáhá např. řešit finanční možnosti pomoci či shánění pomůcek jako vozík, polohovací lůžko, a nabízí pomoc duchovního.

„Paliativní péče se ještě neměla možnost ukázat v plné síle, jak moc potřebná je. Je nejvyšší čas to změnit.“

Je paliativní péče pro všechny?

Ráda bych řekla ano, ale mnohdy to tak bohužel není. Ne každá nemocnice má k dispozici paliativní tým nebo paliativní ambulanci, přestože rozvoj je momentálně velký. Běžný lékařský personál by měl zhodnotit, jestli je daný pacient pro paliativní péči vhodný a tým přivolat. Je to velký benefit a servis pro pacienta a je důležité, aby ho k tomu nasměrovali. 

Podle čeho se pozná, že je pacient pro péči vhodný?

Paliativní péči dělíme na obecnou a specializovanou. Ta první by měla být poskytnuta každému. Ve chvíli, kdy má lékař před sebou člověka, který bojuje s život limitujícím chronickým onemocněním, a jehož problémy přesahují možnosti obecné paliativní péče, je čas vyhledat pomoc u specializovaných týmů paliativní péče, které jsou pro tyto případy skvěle připravené.

Kdo všechno se o pacienta stará?

Péče je takzvaně multidisciplinární, což znamená, že do ní může vstupovat několik odborníků, a je to dokonce žádoucí. Paliativní tým zohledňuje všechny dimenze lidského zdraví a života. Zaměřuje se na tělesno, psychično, sociálno a na spirituální rovinu. Vedle sestry, která koordinuje péči, je tam lékař, psycholog, sociální pracovník a duchovní. A v hospicích je ještě řada dalších profesí, které se podílejí na tom, aby kvalitu života pacienta společně udrželi co nejdéle v dobrém stavu.

Co vše s pacienty řeší?

Nejrůznější fyzické projevy nemoci jako třeba nesnesitelnou bolest, která už nereaguje na léky. Může se potýkat s vážnou dušností. Velmi často řešíme rány, které zapáchají, mají výraznou sekreci, nehojí se, nebo jen velmi obtížně. Pacient často ztrácí tukovou i svalovou hmotu. Zabýváme se psychickou stránkou, protože se často stává, že se dotyčný v celé situaci ztrácí, propadá vážným depresím, má sebevražedné myšlenky, protože ví, že se mu jeho život krátí a ví, že má doma např. nezaopatřené dítě nebo třeba maminku, o kterou se stará, a přemýšlí, jak to bude dál, až tu nebude. Těch otázek je velmi mnoho…

Mívají pacienti nějaká speciální přání?

Mají, a i na taková je potřeba myslet. V hospicích se proto konají například opravdové svatební obřady, nejrůznější oslavy výročí jako zlatá svatba, pořádají se rodinná setkání, promítání. A pokud to zdravotní stav dovolí, můžou příbuzní pacienta vyvézt i na výlet. Někdy pacienti mívají úplně jednoduchá přání jako dát si sklenku vína, napít se ještě piva nebo si naposledy zakouřit. Snažíme se udělat poslední dny života pacienta opravdu tak, jak by si přál.

Zažíváte i nějaké vtipné situace? 

Třeba když manželka přinese manželovi svíčkovou s pěti knedlíky, protože ji měl vždycky rád, a je nešťastná, když nedokáže sníst celou porci. Pak jí vysvětlujeme, že jsme rádi, že se pacientovi vrátila chuť k jídlu, ale nepotřebujeme mu z krku vytahovat knedlík, který mu tam uvízne… Většinou jsou to ale situace lidsky velmi silné až dojemné.

Mají pacienti tendence hodnotit zpětně svůj život?

To je časté téma. Právě s psychologem nebo duchovním řeší otázky životních hodnot, svého životního poslání, otázky týkající se naděje, odpuštění a další. A to člověk ani nemusí být věřící. Snaží se najít odpovědi na filozofické otázky o životě a smrti a často má potřebu svůj život uzavřít, ohlédnout se zpět a zhodnotit, co se mu podařilo a zda svůj život naplnil, jak chtěl. To souvisí i s tím, zda a koho tu po své smrti zanechává.

Právě s rodinou pracujete také, je to tak?

Ano, paliativní péče není jen o pacientech, ale také o práci s rodinou a blízkými. Pokud chtějí, mohou se do péče zapojit. Pečujeme o ně i ve chvíli, kdy pacient zemře. Dbáme na to, aby měli možnost se rozloučit tak, jak potřebují a chtějí. Navzdory tomu se může stát, že k tomu z nějakého důvodu nedojde a pak se snažíme zamezit tzv. komplikovanému truchlení, k němuž často v těchto situacích dochází. 

Dá se říct, že dáváte život posledním dnům…

To přesně je podstata paliativní péče. Jejím principem není, aby tady člověk byl o dva týdny, měsíc, půl roku déle, pokud bude jeho život nekvalitní, bude na přístrojích a nebude o sobě moct sám rozhodovat. Jde o to, aby se čas, který zbývá, naplnil tak, jak má.

Povědomí o paliativní péči se zvyšuje, co tomu v poslední době pomohlo?

Osobně vidím velký mezník v roce 2021, kdy vyšel dokument Jednotka intenzivního života, který velmi specifickým způsobem ukazuje rozměr paliativní péče přímo v nemocnici. Do té doby se o ní hovořilo spíš v souvislosti s hospicy, a to jak mobilními, tak lůžkovými.

Zvyšují povědomí i příběhy konkrétních pacientů, myslím například známých osobností jako třeba zpěvačky Aničky Slováčkové, která zemřela vloni?

Určitě. Právě prostřednictvím takových příběhů se téma dostává do povědomí lidí a smrt přestává být takovým strašákem. Paliativní péče dokáže pomoci s jejím vnímáním a přináší především podporu.

Jak tohle téma přijímají studenti?

Uvědomují si, že je potřeba se jím zabývat, protože je to velmi důležité. Vnímám z jejich strany zájem. Když jsem studovala já, jediná zmínka o smrti a umírání byla v rámci ošetřovatelských postupů, když jsme se učili péči o mrtvé tělo. To bylo všechno. Dnes o smrti mluvíme jinak a připravujeme se na ni od prvního ročníku napříč obory. Smrt je běžnou součástí práce zdravotníka a je třeba s ní „počítat“. Kromě toho mají studenti studijního programu Všeobecné ošetřovatelství povinné praxe v zařízeních paliativní péče nebo hospicu. Velký důraz klademe na komunikaci s těžce nemocnými a umírajícími pacienty a jejich rodinami, včetně témat, jako je sdělování nepříznivých zpráv nebo podpora při truchlení. Část studentů se tématu smrti a umírání věnuje i v bakalářské či diplomové práci. Se studenty navazujícího magisterského studia Specializace v ošetřovatelství – Ošetřovatelská péče v interních oborech máme prostor diskutovat víc do hloubky a otevírat téma z reálné praxe, jelikož většina studentů již pracuje jako všeobecná sestra v různých medicínských odvětvích. Naše fakulta navíc dlouho byla jedinou v republice, která poskytovala potřebné vzdělání v magisterském oboru zaměřeném na onkologicky nemocné pacienty v paliativní péči. Řada absolventů tohoto studia úspěšně šíří myšlenky, hodnoty a filozofii paliativní péče, které se u nás naučily. Mám radost, když se ke mně a k fakultě hrdě hlásí. 

Jakou budoucnost byste si pro svůj obor přála?

Samozřejmě tu nejlepší. Jakožto medicínskému odvětví jí přeji, aby měla možnost ukázat, jak moc smysluplná je, jaké benefity pacientovi i jeho blízkým nabízí. Pak by proces integrace časné paliativní péče byl snadnější. Hlavně bych si přála, aby byla dostupná všem. Sobě i fakultě přeji motivované studenty s opravdovým zájmem pomoci svým nemocným. A mým osobním přáním do budoucna je akreditace navazujícího magisterského studijního programu specializovaného právě na paliativní péči. Tato péče je a v budoucnu bude velmi potřebná, populace stárne, prodlužuje se střední délka života a přibývá pacientů s chronickým i dalším život ohrožujícím onemocněním. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Paliativní péči se věnuje i poslední číslo časopisu Fakulty zdravotnických studií MY FZS. Prolistovat jím můžete zde: MY FZS 5/2025

Tentokrát na putování světem platidel napříč kontinenty vyrazíme na rozhlasových vlnách s profesorem Petrem Vorlem z Univerzity Pardubice, historikem a numismatikem. Zastavíme se třeba nejen v Mexiku a pochopitelně ve Spojených státech. Tolar ale zamířil do Ameriky i přes Španělsko.

S hostem pořadu Českého rozhlasu Hradec Králové “Na cestách s Petrem Voldánem” přidáme také zajímavosti o mincích a dolech, nezapomeneme ani na hledače pokladů jak v zahraničí, tak také v Česku.

Ze sklepení zámku v Pardubicích

Naše rozhlasové cestování s profesorem Petrem Vorlem startujeme v podzemí pardubického zámku, vlastně přímo od vstupu do unikátní expozice s názvem “Peníze si do hrobu nevezmeš”.

Můj průvodce na cestách je zasvěceným vypravěčem - je totiž autorem konceptu stálé výstavy, těžící i ze sbírek Východočeského muzea v Pardubicích. To spravuje jednu z největších numismatických sbírek v Česku.

Mexiko a stříbrné doly

Profesor Petr Vorel nás v rozhlasovém putování po cestách od tolaru k dolaru vezme například do Mexika. A dovíte se nejen, co tam náš odborník objevil, ale uslyšíte také o tom, že funguje i spolupráce mezi univerzitami z Mexika a Pardubic.

Expozice putuje světem

Hodně míst navštívil ve světě profesor Petr Vorel s výstavou o cestě “Od stříbrného českého tolaru k světovému dolaru”. Univerzita v mexické Pachuce je jedním z nich. Ale viděli ji i v Bohemian National Hall na newyorském Manhattanu a na jiných místech.

Česká měna v Bulharsku i Nizozemsku

Zastávek budeme mít v rozhlasovém cestování s profesorem Petrem Vorlem a s českými mincemi a platidly ve světě mnohem víc. Třeba soubor exponátů pod názvem “Tisíciletá tradice české měny” zaujala v bulharském Plovdivu i Sofii. A viděli ji také třeba v nizozemském Naardenu.

Hledači pokladů

I o nich je pořad “Na cestách” a to nejen o těch našich. Protože mince a platidla jsou předmětem zájmu nejen odborníků, jako je profesor Petr Vorel, ale i mnoha nadšenců napříč kontinenty. Proč je lepší poklad odevzdat a nesnažit se ho třeba utajit jen pro sebe - také to se dovíte.

Zdroj: ; autoři: Petr Voldán, Milan Baják

Studentka Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice Anežka Zuzánková uspěla se svou kandidaturou na pozici Vice President ESN Česká republika. Mandát ve vedení studentské organizace začíná 1. července 2026 a končí 30.června 2027.

Anežka Zuzánková do letošního roku stála ve vedení ESN Pardubice. Od 1. července tuto funkci předá novému vedení v čele se studentem Patrikem Tošnarem.

Spolek ESN (Erasmus Student Network) pomáhá zahraničním studentům lépe se adaptovat v nové zemi i na UPCE. Členem ESN nebo tzv. buddy se může stát jakýkoliv studující univerzity. Pokud si chcete zlepšit cizí jazyky, soft skills, vést nějaký projekt nebo se jen setkat se zajímavými lidmi ze zahraničí, nezapomeňte se pro více informací zastavit na stánku spolku na největší studentské akci na UPCE - zahájení zimního semestru ��ří������. Přijďte v úterý 22. září kdykoli od 14 hodin do kampusu, na prostranství mezi budovou auly a Fakultou chemicko-technologickou.

OPVV

Věda se dá poznávat jeden v laboratořích. To úspěšně potvrdil další ročník Vědecko-technického jarmarku Univerzity Pardubice, kdy Pernštýnské náměstí zaplnily desítky pokusů, hlavolamů, vědeckých stanovišť a aktivit pro děti. 

Popularizátorům ze všech sedmi fakult univerzity se podařilo vytvořit atraktivní program, který srozumitelnou a zábavnou formou přiblížil moderní technologie, přírodní vědy i technické obory. Jak funguje umělá inteligence? Co všechno dokážou mikroorganismy? A jakou cestu urazí bavlna, než se z ní stane tričko? Náměstí se proměnilo v otevřenou laboratoř plnou pokusů, objevů a interaktivních aktivit pro děti, školní skupiny i veřejnost. Program nabídnul například poznávání minulosti všemi smysly, cestu světem bankovek, pohled na Pardubický kraj z výšky nebo experimenty zaměřené na fyziku či fungování lidského zraku. Návštěvníci si vyzkoušeli také kreativní komunikaci prostřednictvím umění, seznámili se s požární ochranou nebo kreativně vyjádřili své pocity přes umění. 

Součástí letošního ročníku byly nově také partnerské organizace a spolky zaměřené na vzdělávání dětí a mládeže, které program rozšířily o logické hry, stavebnice či pohybové aktivity.

Foto: archiv UPCE, fotograf Adrián Zeiner; archiv MMP, fotograf Tomáš Kubelka 

14. ročník soutěže Hledáme nejlepšího Mladého chemika ČR, který i letos hostila Univerzita Pardubice, zná svého vítěze. Titul si odnáší Matěj Kopecký z Pardubic. 

Nejlépe si vedl Matěj Kopecký ze ZŠ Pardubice-Polabiny, npor. Eliáše.&�Բ�����;„Vítězství je pro mě velkým překvapením a mám z něj ohromnou radost. V testu teoretických znalostí jsem bojoval s časem a poslední otázku se mi podařilo vyplnit jen pár vteřin před časovým limitem. Laboratorní úloha ve mně vzbuzovala respekt, a i když jsem ji zvládl bez větších chyb, očekával jsem umístění maximálně v první desítce. Dnešního vítězství si proto moc vážím a je pro mě motivací do dalších let,“ svěřil se vítěz. 
Na druhé příčce se umístil Zdeněk Olšan ze ZŠ a MŠ Kunštát, třetí místo obsadil Matěj Vaník ze ZŠ Palachova Brandýs nad Labem.

Soutěž pro žáky a žákyně osmých a devátých tříd základních škol představuje chemii jako atraktivní studijní obor s vynikajícími možnostmi pracovního uplatnění. Regionální kola probíhala od září loňského roku do letošního března. Celkem se do 14. ročníku soutěže zapojilo 21 065 žáků ze 772 základních škol v zemi. V prostorách Fakulty chemicko-technologické se 11. června ve finále utkalo 42 nejlepších žáků. Finálové klání se skládalo ze dvou částí. Teoretické znalosti prověřil písemný test, praktické dovednosti laboratorní práce. 

Děkan Fakulty chemicko-technologické prof. Němec udělil prvním pěti finalistům příslib přiznání stipendia ve výši 120 000 korun, pokud se v budoucnu rozhodnou pro studium na této fakultě. Zvláštní cenu obdržel desetiletý Matěj Vaník ze ZŠ Palachova v Brandýse nad Labem, který se jako mimořádně nadaný a historicky nejmladší účastník do celostátního finále probojoval už podruhé. Během slavnostního vyhlášení vítězů pořadatelé ocenili také tři učitele, jejichž žáci obsadili medailové pozice.

Více informací najdete na webu .

Akademický senát Univerzity Pardubice (AS UPCE) na svém 6. zasedání dne 9. června 2026 projednal změny modelu řízení vysokých škol, které v souvislosti s přípravou věcného záměru nového zákona o vysokých školách představilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Výsledné vyjádření bylo schváleno oficiálním hlasováním senátu.

K tomuto tématu je k dispozici také usnesení Rady vysokých škol (RVŠ) přijaté dne 21. května 2026.

Kompletní dokumenty naleznete v příloze.

V příloze naleznete přijatá usnesení  zasedání Pléna České konference rektorů.

Dne 4. června 2026 se na půdě Akademie múzických umění v Praze uskutečnilo 186. zasedání Pléna České konference rektorů (ČKR).

Zasedání bylo zároveň součástí společného jednání Slovenské rektorské konference (SRK) a České konference rektorů (ČKR), které proběhlo ve dnech 4.–5. června 2026 v Praze, taktéž na Akademii múzických umění v Praze.

Vítězové dubnové výzvy Rozhýbejme univerzitu převzali ocenění. Nejúspěšnější sportovce jednotlivých kategorií při slavnostním setkání vyzdvihl rektor univerzity prof. Libor Čapek. Do šestého ročníku výzvy se zapojilo všech sedm fakult a rektorát. Akce se zúčastnil dosud nejvyšší počet účastníků, 1 153 studujících a zaměstnaných, kteří zaznamenali rekordních 115 984 kilometrů.

Nejlépe si letos opět vedla Fakulta chemicko-technologická, která v součtu zvítězila ve všech třech sledovaných aktivitách – v chůzi, běhu i cyklistice. Druhé místo obsadila Fakulta ekonomicko-správní, třetí skončila Dopravní fakulta Jana Pernera.

Mezi nejlepší účastníky výzvy v kategorii jednotlivců, zahrnující zaměstnané i studující, patřili Bc. Aneta Venclová z FES, která v chůzi zdolala 759 km, Bc. Renáta Čukanová z FChT s výkonem 471 km v běhu a prof. Radovan Soušek z DFJP, jenž na kole překonal 4 252 km.

Letos kromě pohybu lidé z univerzity také pomáhali. Prostřednictvím aplikace EPP od Nadace ČEZ zajistili šek na 150 tisíc korun pro kolegu, akademika a bývalého proděkana Fakulty filozofické - PhDr. Ivo Říhu, Ph.D., který trpí onemocněním ALS.

Kdo v socialistickém Československu rozhodoval o reprodukci – ženy, lékaři, nebo stát? Projekt GA ČR Fakulty filozofické zkoumá dějiny antikoncepce mezi 50. a 90. lety 20. století, její výrobu, dostupnost i každodenní používání. O plánovaném rodičovství jako o otázce zdravotní péče, populační politiky i ženských práv mluví v rozhovoru jedna z řešitelek projektu Mgr. et Mgr. Veronika Lacinová Najmanová, Ph.D.

O čem je váš projekt „Kontrolovaná reprodukce?“ 

Cílem našeho projektu je zkoumat, jak se v Československu ve druhé polovině 20. století měnil přístup k antikoncepci, a to především s důrazem na roli státu, na proces výroby a distribuce antikoncepce a na zkoumání antikoncepční praxe. 

Proč jste se rozhodly zaměřit právě na antikoncepci v Československu mezi 50. a 90. lety 20. století?

Důvodů, proč jsme zvolily právě toto téma je několik. Můj osobní důvod je určitá fascinace tématem, kterou považuji za nezbytnou pro jakýkoliv výzkum a snaha rozšířit výzkumy, které jsem již v minulosti realizovala. 

Hlavním důvodem je ale především skutečnost, že se jedná o téma, které dosud nebylo v našem prostoru téměř vůbec zmapováno. Zatímco jiná oblast reprodukčních práv, potraty a jejich dekriminalizace v socialistickém Československu, již byla v rámci řady výzkumů sledována, tak o antikoncepci či šířeji plánovaném rodičovství toho kupodivu příliš nevíme. Snahou výzkumu je tedy zaplnit „bílé místo“ a zároveň vytvořit potenciál pro komparaci situace v Československu se situací v jiných zemích východního bloku či Evropy obecně. 

Jak se v tomto období měnil přístup státu k antikoncepci a potratům?

Co se týče potratů, tam se situace změnila zásadně především v roce 1957, kdy dochází k uzákonění tzv. potratů na žádost. Tato legislativní změna (zákon č. 68/1957) dala ženám možnost podstoupit potrat legálně a ve zdravotnickém zařízení, což byl velký rozdíl oproti předchozímu období, kdy samozřejmě k potratům také docházelo, ale vzhledem k jejich nezákonnosti, se tak dělo tajně, často za hrozných hygienických podmínek, a tedy s výrazně vyšším zdravotním rizikem. 

Proč stát přistoupil k dekriminalizaci potratů právě touto cestou?

Dekriminalizace potratů nebyla v tomto období v tzv. Východním bloku ničím výjimečným. Základní motivací ve většině zemí byla právě snaha snížit negativní zdravotní dopady nelegálních potratů, které často způsobovali u žen neplodnost a umožnit rodinám lépe plánovat, kdy si dítě pořídí. Paradoxně tedy mělo povolení interrupcí vést v důsledku k vyšší porodnosti. 

Jak s touto změnou souvisel zájem státu o antikoncepci?

Souvislost je zcela zásadní, dostupná a kvalitní antikoncepce měla být nástrojem k tomu, jak efektivně řídit reprodukci, bez nutnosti podstupovat potraty. Výroba i propagace antikoncepce byla proto ze strany státu od konce 50. let výrazně podporována. Československo vyvíjelo a vyrábělo vlastní antikoncepční prostředky podle zahraničních vzorů, a také systematicky mapovalo reprodukční chování obyvatelstva a hledalo cesty, jak v záležitosti plánovaného rodičovství, veřejnost co nejlépe edukovat. 

Jaké metody antikoncepce lidé tehdy skutečně používali v každodenním životě a co jejich volbu ovlivňovalo?

Na to se právě náš výzkum pokusí odpovědět, protože jaká byla skutečná praxe vlastně stále přesně nevíme. 

Jaké metody doporučovali lékaři a lékařky v počáteční fázi?

Co víme je, že lékaři a lékařky zpočátku doporučovali jako nejvhodnější metodu kombinaci bariérové a chemické antikoncepce, konkrétně použití okluzivních (vaginálních) pesarů společně se spermicidními gely či krémy. Jejich obliba ale pravděpodobně nebyla příliš velká, protože šlo o metodu uživatelsky ne zcela přívětivou, navíc se Československo často potýkalo s výpadky ve výrobě či distribuci těchto prostředků, takže byla v některých letech omezená jejich dostupnost. 

Kdy se v Československu objevily modernější antikoncepční metody a komu byly určeny?

V polovině 60. letech se na československý trh dostává hormonální antikoncepce Antigest a nitroděložní tělísko DANA. I u těchto metod ale existovaly určité bariéry pro jejich uživatelky. Byly určeny primárně ženám, které už měly nejméně dvě děti nebo u kterých byly jiné sociální či zdravotní motivy odůvodňující předpis těchto metod. Nevíme, jak přesně tato omezení fungovala v praxi, ale podle příslušných norem, neměly být tyto “moderní metody” určeny všem ženám. U hormonální antikoncepce navíc panovala zpočátku velká nedůvěra ze strany mnoha lékařů, především vůči možným nežádoucím účinkům. 

Jaké další metody byly podle dobových výzkumů rozšířené?

Z dobových sociologických a demografických výzkumů dále vyplývá, že oblíbenou kontracepční metodou byla tradiční metoda přerušované soulože (coitus interruptus), rozšířené bylo také používání prezervativů, i u nich ale byly ještě v 70. letech problémy s kvalitou a dostupností. 

Z jakých pramenů a zdrojů vycházíte?

Výzkum kombinuje analýzu archivních zdrojů a dobové literatury s dotazníkovým šetřením a orálně historickými rozhovory. Chceme využít co nejširší spektrum pramenů, abychom mohli postihnout možné rozpory mezi snahou státu a lékařských autorit prosazovat určitou linii plánovaného rodičovství a konkrétní praxí, tedy tím, jak společnost na tyto snahy reagovala. 

Proč je pro váš výzkum důležité propojit archivní materiály s výpověďmi pamětníků?

Archivní materiály totiž jen částečně odhalují skutečnou antikoncepční praxi. Právě ta bude ve výzkumu představovat největší výzvu, protože jsme si samozřejmě vědomy, že užívání antikoncepce je téma značně osobní, a proto nebude snadné nalézt dostatek narátorů a narátorek, kteří budou ochotni se o svou životní zkušenost v této oblasti podělit. Proto také chceme tyto hlubší rozhovory kombinovat s dotazníkovým šetřením, které by mělo umožnit sesbírat větší množství dat. 

V čem mohou být vaše zjištění podnětná pro dnešní debatu o reprodukčních právech, zdravotní politice a našem pohledu na komunistickou minulost?

To je skvělá otázka, protože když jsem zmiňovala, proč jsme si toto téma zvolily, zapomněla jsem říct, že jedním z důvodů bylo také to, že ho považujeme za velmi aktuální. Před deseti lety, kdy jsem se začínala tématu věnovat při psaní disertační práce, jsem se domnívala, že píšu o něčem, co už máme za sebou – antikoncepce je dnes přece široce dostupná, možnost umělého přerušení těhotenství máme v našem prostředí od konce 50. let, cílů bojovnic za reprodukční práva tedy bylo dosaženo. Vývoj posledních let ale jasně ukazuje, že to tak není a různé formy omezování a restrikcí v oblasti reprodukce, které vidíme v zahraničí, ukazují, že tato práva ani dnes nejsou samozřejmostí. 

Jak může historický výzkum antikoncepce pomoci porozumět současným debatám?

Doufám, že náš výzkum, který chce sledovat mimo jiné i to, jak se otázka reprodukčních práv prolínala se zájmy státu, především s jeho populační politikou, může pomoci v pochopení toho, proč v 21. století dochází opět k určitému regresu v této oblasti a ozřejmí jaké motivy se mohou skrývat za zdánlivě bohulibým zájmem o blaho žen či o prospěch celé společnosti. 

Text: Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová

Projekt  Grantová agentura ČR

Srdečně Vás zveme na závěrečné setkání pátého ročníku mentoringového programu, jehož součástí bude také workshop Jak na networking s Mgr. Ditou Palaščákovou (UPOL).

Chcete se umět přirozeně seznamovat s lidmi napříč obory? Navázat kontakty, které mohou podpořit Vaši vědeckou dráhu, výzkumné projekty nebo rozvoj kariéry? Nebo jen zjistit, jak začít konverzaci, když to není úplně snadné? Na workshopu se dozvíte praktické tipy a malé triky pro efektivní networking a budování profesních vztahů.

Přijďte se inspirovat, pobavit, navázat nové kontakty a zakončit semestr s úsměvem.

Kdy: čtvrtek, 4. června 2026, 09:00 – 12:00 hod

Kde: budova VO (Titan), 01009

Registrovat se můžete přes EDU portál zde: . Uzavření registrací 1. 6. 2026.

Těšíme se na Vaši účast!