Absolvent

Jan Štifter: Vltavici jsem nejdřív napsal. Teď se do ní chci potopit a proplavat náměstím i kostelem

Ing. Jan Pražák — Tue, 15 Sep 2026 10:46:07 +0000

Jan Štifter: Vltavici jsem nejdřív napsal. Teď se do ní chci potopit a proplavat náměstím i kostelem Ing. Jan Pražák Út, 09/15/2026 - 12:46

Spisovatel Jan Štifter a zároveň absolvent Fakulty filozofické Univerzity Pardubice byl v úterý 15. září 2026 Hostem Radiožurnálu.

V rozhovoru s Liborem Boučkem mluvil především o svém nejnovějším románu Vltavice, v němž oživuje příběh Dolní Vltavice, obce, která musela ustoupit stavbě lipenské přehrady a jejíž pozůstatky dodnes leží pod hladinou.

Jan Štifter se chce do zatopené vesnice také osobně ponořit. „Chtěl bych si proplout náměstí a chrám, který tam je a zároveň není,“ říká.

Řeč byla nejen o tom, co zůstalo pod vodou, ale také o světě a lidských osudech, které se vznikem přehrady nenávratně proměnily.

Celý rozhovor si můžete poslechnout na webu Radiožurnálu

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál.
Autoři: Libor Bouček, Pavlína Odložilová Foto: Vendula Kryštofová, Český rozhlas

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Variabilní obsah

Zodpovědná osoba

Jan Pražák

Pracoviště zodpovědné osoby

Propagační centrum FF UPCE

popularizaceFF UHV

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

Noha jako spotřební zboží

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 17 Apr 2026 12:02:20 +0000

Noha jako spotřební zboží Mgr. Pavla Svítková Pá, 04/17/2026 - 14:02

Byl ve špatný čas na špatném místě. Před dvěma lety se mu život obrátil vzhůru nohama. Teda vlastně jednou nohou. Vzala mu ji autonehoda. Ve skříni má absolvent Fakulty elektrotechniky a informatiky David Hybeš ale tři další. A nasazuje je podle toho, co má zrovna v plánu.

Byly zrovna Vánoce. David Hybeš se rozhodl, že si po práci vyrazí s kamarády na výlet do hor. Mrazivý výšlap na Velkou Deštnou si užili. Všechno se zvrtlo, až když doma vystupoval z auta. Loučil se s kamarády a při tom vyndával věci z kufru auta. Když přišla rána. Zezadu do něho narazilo jiné auto a přimáčklo ho na nárazník. Náraz ho připravil o levou nohu pod kolenem. Kamarád mu ránu okamžitě zaškrtil a zachránil mu tím život. Až do příjezdu sanitky byl David při vědomí a pamatuje si každý moment. Daleko těžší ale bylo ráno. Hluboká beznaděj. Otázky, co bude dál…

Tehdejší student Fakulty elektrotechniky a informatiky si ale život nenechal vzít. David Hybeš se s ním začal prát. Dva měsíce na traumatologii, rehabilitace, náročná rekonvalescence. Tělo se mu coby sportovci zotavovalo rychle. Pomohlo i to, že ani jednou nenechal svou hlavu pracovat proti sobě. Přenastavil ji na nový mód. A velkým pomocníkem mu kromě rodiny a kamarádů byl i černý humor. Jak sám říká, bez něho by tuhle těžkou životní zkoušku nejspíš nezvládl. „Je to hlavně o hlavě. Tělo se eventuálně zotaví, ale když se nepodchytne psychika, k uzdravení vůbec nemusí dojít,“ potvrzuje ze své zkušenosti David Hybeš. Když se vyhrabal z nejhoršího zvládl dohonit i resty ve škole a úspěšně dokončil studium. Dnes pracuje jako analytik kybernetické bezpečnosti a vrací se zpátky ke sportu.

Koukají na vás lidé divně, protože nemáte nohu?

Koukají. Řekl bych dokonce, že někteří i čumí. A to mi hodně vadí, a dokážu se i ozvat. Tihle lidé se totiž chovají, jako bych byl jiný. Ale já jsem úplně normální kluk, akorát nemám nohu.

Jaký to byl pocit postavit se zpátky na obě nohy?

Živě si to pamatuju. Bylo to úžasné. Byl jsem hrozně dojatý. Z toho, že zase můžu, že konečně zahodím berle a jdu sám po dvou. Přirovnal bych to k pocitu, když se člověk nemůže dlouho hýbat kvůli vyvrtnutému kotníku nebo jinému zranění, které mu znemožní chůzi.

Je těžké chodit s protézou?

Docela jo. Nejdřív jsem si musel zvyknout na posunuté těžiště těla, získat novou rovnováhu a naučit se došlapovat. Na začátku jsem pořád vypadal, že kulhám. Musel jsem hodně trénovat, aby chůze vypadala přirozeně.

Můžete i sportovat nebo jste nějak limitovaný?

Sportovat samozřejmě můžu, ale nedokážu dělat všechny sporty. Normální protéza se totiž hodí jen na něco. Můžu s ní dělat třeba turistiku, hrát fotbal nebo jiné dynamické sporty. Určitě ale nemůžu dělat například triatlon nebo jezdit na lyžích. Na kole se zatím taky neprojedu, protože se nedokážu vyhoupnout do sedla.

Chtěl byste si nějaký sport vyzkoušet?

Láká mě lyžování. Nikdy jsem sice nelyžoval, ale to nemusí být vůbec na škodu. Problémem je trochu cena protézy na lyžování, která se pohybuje v řádech milionů, takže na ni nejspíš nikdy nedosáhnu. Ale některé firmy, které protézy vyrábějí, pořádají zkušební zájezdy pro amputáře. A do toho bych klidně šel.

Kolik stojí vaše protéza?

Její cena se pohybuje okolo 200 tisíc a hradí ji pojišťovna. Ale je to především kvůli tomu, že mám zdravé koleno a pahýl končí až pod ním. Kdybych neměl koleno, cena by výrazně stoupla.

Má noha omezenou životnost?

Každá noha je spotřební materiál. Musí se zhruba za každé tři až pět let vyměnit. Hodně záleží, jak moc je člověk aktivní. Není to tak, že jedna noha vydrží i 20 let. Pohybové části se zkrátka opotřebovávají. Je to vlastně stejné jako s autem. Když se o něj nebudete starat, taky dlouho nevydrží.

Může se protéza třeba zaseknout?

Mám mechanickou protézu, u té se to nestává. Maximálně se může zadřít, kdyby do ní napadal bordel. Je to ale nepravděpodobné. Spíš se jedná o nejrůznější opotřebení.

Máte doma víc protéz?

Mám celkem tři. Chodeckou, kterou mám zrovna na sobě. Pak mám jednu starou variantu, která se jmenuje prvovybavení. To je ta noha, se kterou jsem se učil chodit. Když bych je měl srovnat, tak stará noha je jako felicie a nová jako ferarri (smích). A pak mám ještě běžeckou nohu.

Proč zrovna běžeckou?

Protože celý život běhám a chtěl bych se k tomu vrátit. Jako malý jsem začínal s orientačním během a když jsem přišel do Pardubic, přeběhl jsem k silničnímu běhu. Jezdil jsem dokonce na závody a dvakrát jsem uběhl pardubický půlmaraton. To jsem ale ještě měl obě nohy svoje.

Chcete zase uběhnout půlmaraton?

Moc bych si to přál. Původně jsem odhadoval, že ho poběžím do dvou let od toho, co jsem se s protézou sžil. Teď už vím, že to bude kvůli komplikacím pahýlu trvat déle. Jsem ale optimistický a myslím, že to do dalšího roku zvládnu.

Tenhle sen vás teď žene dopředu?

Dá se říct, že jo. Hodně mě to motivuje. Začal jsem kvůli tomu cvičit i silové tréninky. Sport byl vždycky můj denní drive a jsem rád, že se postupně vracím i k běhu. Chce to prostě čas, protože je to mnohem složitější disciplína než chození.

V čem?

Běh s protézou vyžaduje víc techniky. Musím korigovat to, že jedna noha jakoby vystřeluje dopředu. Teoreticky můžu běhat dokonce rychleji, protože běžecká protéza má dole pružinu, která po zmáčknutí vygeneruje do nohy víc energie.

Kolik kilometrů jste už uběhl?

S tréninkem jsem sice už začal, ale jde to pomalu. Zatím jsem zkoušel jenom kraťoučké vzdálenosti okolo dvou kilometrů. Nespěchám na sebe.

Sledujete jiné hendikepované běžce?

Sleduju je na sociálních sítích. Díky tomu se utvrzuju v tom, že to dělám dobře a hodně mi to pomáhá. Dokážou ale uběhnout i 10 kilometrů. Takové běžce obdivuju.

Chcete také mapovat svoji cestu zpátky k běhu?

Chtěl bych začít dávat příspěvky na Instagram. Jednak proto, aby fanoušci viděli, jak cvičím, trénuju a posouvám se dál. A jednak proto, abych v tomhle směru dělal i osvětu. Mně samotnému to na začátku hodně pomohlo. Rád bych byl inspirací pro ty, které potkal podobný osud jako mě. Aby věděli, že život nekončí a jde to. Tak mě můžete sledovat taky a držet mi palce.

Kdy nakonec David Hybeš dostudoval a jak mu se školou i v rekonvalescenci pomohli kamarádi? Zjistíte v podcastu UPCE On Air.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, archiv Davida Hybeše

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Mladí volili mládí. „Je to pecka,“ říká poslankyně Anežka Nedomová, absolventka UPCE

Mgr. Pavla Svítková — Tue, 24 Feb 2026 10:34:08 +0000

Mladí volili mládí. „Je to pecka,“ říká poslankyně Anežka Nedomová, absolventka UPCE Mgr. Pavla Svítková Út, 02/24/2026 - 11:34

Má 24 roků a nově také nálepku jedné z nejmladších poslankyň u nás. Mladí lidé a z velké části také ženy svými preferenčními hlasy vystřelili absolventku Fakulty filozofické a stále ještě studentku Anežku Nedomovou do Poslanecké sněmovny. A cíle? Otevřít debatu o kryptoměnách nebo zpřísnit tresty za domácí násilí.

Začátkem listopadu vyrazila na první oficiální setkání nové Poslanecké sněmovny. Teď už je v palácích na Malé Straně jako doma. Že usedne do tamní lavice, se před volbami zdálo jako hodně vzdálený sen. Na kandidátce hnutí STAN byla v podzimních volbách na pátém místě a před sebou měla mnohem známější jména s řadou politických zkušeností. Přesto do toho čtyřiadvacetiletá absolventka německého jazyka na Fakultě filozofické UPCE Anežka Nedomová šla.

A podařil se jí takový malý volební zázrak – přeskákala všechny čtyři kolegy. Více než tři tisíce preferenčních hlasů ji vyhouply rovnou na první místo. Když jí kolegové ve volebním štábu na Pernštýnském náměstí začali během večera postupně gratulovat, ještě jí to nedocházelo. Že se to skutečně děje, jí bylo jasné v pondělí, když viděla svou tvář na stránkách novin.

Zafungovaly výzvy

Svůj úspěch nová poslankyně připisuje kampaním 30 pod 30 a Kroužkuj 3 pod 30, díky nimž byla víc vidět. „Moje fotka se objevila na billboardu v Pardubickém kraji. Když jsem ho míjela v autě, byl to neskutečný pocit,“ popisuje Anežka Nedomová. Kampaň vyzývala voliče k podpoře mladých kandidátů do 30 let a jejím cílem bylo Poslaneckou sněmovnu omladit. Průměrný věk jejích členů se před volbami totiž zastavil na čísle 53 let, což je druhý nejvyšší věkový průměr v historii.

Situaci nahrávalo i to, že podle průzkumů agentury Ipsos mladí lidé čím dál více vnímají, že nejsou v politice dostatečně zastoupeni a že by si přáli, aby se strany více zaměřily také na jejich potřeby a témata jako dostupnost bydlení, otázky duševního zdraví, modernizace školství nebo zpřísnění trestů za sexuální zneužívání. Stejně zafungovala i občanská iniciativa Kroužkuj ženu, která zase podporovala zapojení žen do politiky napříč spektrem. Vrýt se do povědomí mladých lidí a získat jejich hlasy jí pomohla i výrazná aktivita na sociálních sítích, zejména na Instagramu. Potvrdila tak stále sílící trend mobilizace mladých voličů pomocí digitálního prostoru.

Celkem 12 mladých nováčků

Do Poslanecké sněmovny se tak dostalo 12 dvacátníků a rekordní počet žen. Oproti předchozím volbám, při nichž byli zvoleni pouze tři mladí politici, je to ohromný nárůst. „Je skvělé, že se mladí lidé konečně ozvali. Je to jasný signál, že chtějí, aby se Poslanecká sněmovna omladila a začala se ubírat novým směrem. Je to nový fenomén a já myslím, že je to úplná pecka,“ říká pardubická absolventka, která v navazujícím studiu germanistiky pokračuje na univerzitě v Brně.

„Mám před sebou poslední rok studia, ale teď dostane určitě přednost Poslanecká sněmovna,“ říká rozhodně mladá politička. Nová práce je pro ni výzvou a velmi se na ni těší. „Dobrý den, já jsem Anežka Nedomová a následující čtyři roky vás budu reprezentovat v Poslanecké sněmovně,“ představuje se nadšeně.

Pamatujete si moment, kdy jste zjistila, že jste se stala poslankyní?

Přiznám se, že to mám trochu v mlze (smích). Jsem realistický a pragmatický člověk, takže jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych z pátého místa mohla přeskočit všechny ty šikovné lidi, včetně pardubického lídra, na naší kandidátce. Když mi průběžné výsledky začaly být nakloněné, volala jsem své nejlepší kamarádce, ať za mnou hned přijede do volebního štábu. Po jejím příjezdu na mě dolehly emoce a intenzita posledních dnů a sesypala jsem se. Ale kamarádka mě povzbuzovala, že je to obrovský úspěch a že je úžasné, co jsem dokázala.

Jak jste prožívala celý volební víkend?

Pátek byl ještě celkem v poklidu, ale od sobotního rána mi lidé posílali jednu zprávu za druhou: Psali, že mi drží palce, fandí, kroužkují mě a doufají, že se dostanu. Chodily mi i fotografie z volebních místností. Najednou mě mnohem víc označovali na Instagramu a naskakovali mi noví sledující. Moje poslední příspěvky se najednou dostaly k 60, později dokonce ke 100 tisícům zhlédnutí. „Mamííííí, hned pojď sem ke mně. Něco se děje, tohle není normální,“ volala jsem pořád na mamku (smích). Před volbami jsem měla 260 sledujících, a to opravdu není číslo, které vás dostane do Poslanecké sněmovny. To není 3 176 kroužků…

Víte, kdo vás volil?

Dostala jsem obrovskou důvěru od mladých lidí a také od žen. Nemusela jsem si po volbách dělat žádný průzkum, v těch zprávách, které mi přicházely, jsem to jasně viděla. V 80 procentech to byly ženy. A není nic hezčího, než když ženy podporují jiné ženy. Žijeme v patriarchálním světě, v němž muž vezme za rameno jiného muže, jdou spolu na doutník, u kterého proberou všechno, co potřebují, a nám řeknou, ať zůstaneme v kuchyni a uděláme jim kávu, hlavně ať jim do toho nekecáme. Na muže ale nedám dopustit, protože i oni mě podporovali. Psali mi, ať ostatním „nakopu“ zadek.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Chci mít důstojný stát, ve kterém panuje demokracie. Díky ní s vámi teď můžu vést tento rozhovor. Díky ní jsme si do vedení státu mohli zvolit mladé lidi a všem můžeme ukázat, zač je toho lid. Jelikož jsem dřív žila chvíli v zahraničí, třeba v Německu, kde jsem díky UPCE byla rok, ale i v dalších evropských státech, mám srovnání. Teď jsem ale zpátky v České republice a chci pomoct připravit půdu pro mladší generaci a beru to jako poslání.

Máte pro svoje rozhodnutí podporu rodiny?

Mám, a jsem za to ráda. Rodina za mnou stála a podporovala mě od začátku, i když po volbách to bylo jedno velké ale ze strany mých rodičů. Anežko, ale doděláš si školu, ale nevykašleš se na to, ale vzdělání je důležité…

Kdy jste se o politiku začala zajímat?

Kolem 14, 15 let jsem začala chápat, co se na naší politické scéně děje. A že to nebyly hezké věci. Se spolužáky v 9. třídě jsme to začali rozebírat. Přestože jsme pak šli každý na jiné gymnázium, zůstali jsme v kontaktu a společně jsme se účastnili i několika demonstrací, přivedli mě k Milionu chvilek a rychle jsem pochopila, že o demokracii musíme pečovat a také bojovat.

Mluvilo se o politice i u vás doma?

Naprosto běžně. Především díky mému dědečkovi, který mi politiku nastolil jako úplně normální téma. Když jsem u prarodičů obědvala nebo snídala, děda vždycky řešil politiku s babičkou a řešil ji i se mnou. Přestože mi své názory nikdy necpal, byla jsem za ně velmi vděčná, měl totiž názory velmi zajímavé. Narodil se v roce 1950, část života tak prožil během komunistického režimu, zažil převrat a po revoluci měl možnost okusit i politiku, když vstoupil do té komunální. Tři období starostoval v jedné z obcí v Pardubickém kraji – v Dašicích a předtím tam působil jako místostarosta.

Chtěla jste jít v jeho stopách?

Díky němu jsem poznala, že komunální politika je trochu nepříjemná. Lidé vás znají, vaše rodina je pod drobnohledem, řeší se různé nepříjemnosti. Přesto mě lákala. Původně jsem chtěla kandidovat až v příštím roce právě v komunálních volbách.

Teď jste ale skočila rovnou do vysoké politiky…

Rozhodla jsem se na poslední chvíli. V březnu jsem vstoupila do organizace Mladí Starostové. Pak jsem využila akci Podpisovka, v níž zájemci o kandidaturu za STAN sbírali podpisy přímo v terénu. Na páté místo na kandidátce jsem musela mít 400 podpisů. A to byl tedy dobrý „Survivor“. Vyzkoušela jsem si, jaké je žádat o podpis, který byl většinou spojený i s názorem na mě nebo desetiminutovou diskusí, proč chci být ve Sněmovně a co chci změnit, nebo s doporučením, na co se mám zaměřit, až tam budu.

Podpisy jste získala, co bylo dál?

Účastnila jsem se krajského sněmu Starostů v Pardubicích. Tamní členové mě většinou viděli poprvé a ptali se, kdo je to ta Nedomová a co chce? Svým vystoupením jsem ale získala jejich hlasy, a tím pádem i páté místo na kandidátce.

A začala intenzivní kontaktní kampaň…

Bylo to náročné, schytávala jsem to z hodně stran. Lidé na mě vrhali překvapivé pohledy, někdy ale i poměrně nepříjemné pohledy, občas i slizké. Reakce se odrážely i od mého vzhledu. Když jsem měla třeba výraznější make-up, slýchávala jsem komentáře typu: co chce taková modelína v politice dělat apod. Byly tam ale i hezké momenty. Třeba setkání a diskuse se středoškoláky a mladými lidmi obecně. To mě velmi bavilo.

Na jaká témata se chcete ve sněmovně soustředit?

Mám tři velká témata. Prvním je prevence proti domácímu násilí, zpřísnění trestů za tyto činy a ochrana dětí. Je to téma, které dlužím ženám, jež mě sem dostaly. Kolegyni Barboře Urbanové se v minulém volebním období podařilo prosadit dětský certifikát, který znemožňuje pracovat s dětmi lidem, kteří v minulosti dítě zneužili. To je veliký posun, nyní budeme spolupracovat na dalších projektech.

Druhým tématem cílím na mladé lidi a jejich nápady, protože bych se chtěla zasadit o lepší podmínky pro start-upy. V Pardubicích máme skvělou organizaci P-Pink, která start-upům a začínajícím firmám pomáhá v rozjezdu. Chtěla bych se na ni obrátit a začít s ní spolupracovat. Může být inspirací pro další – Máš nápad? Pojď se sem ukázat a zjistíš, v čem ti pomůžou.

Třetím a mým největším tématem jsem trochu píchla do vosího hnízda a už teď poslouchám – hej, ženská, nesahej nám na krypto (smích). Přesto se pokusím pro kryptoměny vytvořit legislativní rámec a odstranit pachuť, která tu zůstala po bitcoinové kauze. Myslím, že v opozici na to všechno bude prostor.

Chcete Poslaneckou sněmovnu a její práci víc přiblížit také lidem?

Rozhodně. Spousta lidí má zkreslené představy a vůbec neví, jak to ve sněmovně chodí. Chtěla bych ji proto víc otevřít a zprostředkovávat dění. Budu dělat různá videa, ukazovat, co se děje nebo jak jednáme.

Co byste vzkázala mladým lidem, kteří si zatím myslí, že politika není pro ně?

Ať se hlavně o politiku zajímají, protože je to opravdu důležité. Jde o jejich budoucnost a jedině tak ji mohou ovlivnit. V tom státě budou žít a vychovávat v něm i novou generaci občanů, je proto důležité nebýt lhostejný.

Diář se vám plní víc a víc... Najdete si i čas na oblíbené koníčky?

Najdu. Balanc je velmi důležitý. Hraju na klavír, takže když mám volno, věnuji se hudbě. Jsem ale také fanouškem pardubického Dynama a moc ráda zajdu i na hokej.

Bc. Anežka Nedomová (2001) je česká politička, učitelka a tlumočnice německého jazyka. Narodila se v Pardubicích. Německý jazyk vystudovala na Fakultě filozofické UPCE a během studia absolvovala roční pobyt Erasmus+ na Friedrich-Schiller Universität v německé Jeně. Ve studiu germanistiky pokračuje na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2025 se stala poslankyní Parlamentu ČR. Volný čas ráda věnuje hudbě, cestování, cizím jazykům a poznávání nových lidí.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Pacienta musím vnímat jako objekt

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 06 Feb 2026 11:43:50 +0000

Pacienta musím vnímat jako objekt Mgr. Pavla Svítková Pá, 02/06/2026 - 12:43

Jako malý kluk volal z telefonní budky na linku 155. Tehdy, aby otestoval budoucí kolegy. Dnes stejné hovory sám přijímá. Ale k událostem také vyjíždí v sanitce a za zdravotnickou záchrannou službu mluví s médii. „Vzpomínám na hovor, kdy jsem pomohl matce zachránit dusící se dítě. Jsou ale také případy, kdy uděláte maximum a nestačí to,“ říká absolvent Fakulty zdravotnických studií Josef Strašík.

Co v sobě člověk musí mít, aby se stal dobrým záchranářem?

Zápal. Jednoznačně. Člověk pro takové povolání musí hořet. Tento obor spolkne strašně moc času, a je to podle mě životní styl. Patří k němu dvanáctihodinové velmi náročné směny, což vydrží jen člověk, který tím žije. Už na oboru zdravotnický záchranář na Fakultě zdravotnických studií (FZS) bylo vidět, že jsme jedna krevní skupina. Akční lidé, kteří sportují, tráví hodně času v přírodě, mají potřebu pořád něco dělat.

Kam vedly vaše kroky, když jste dokončil školu?

Tři dny po státnicích jsem nastoupil na záchranku v Pardubicích. Předem jsem měl domluvené, že nastoupím na zdravotnické operační středisko. Nabízeli mi, jestli si nechci dát dva měsíce volna a užít si poslední prázdniny. Já ale nechtěl čekat. Studoval jsem proto, abych šel na záchranku. Přestože jsem z Vysočiny, chtěl jsem být součástí záchranky v Pardubicích, která se stala mou srdcovkou už při studiích.

Jste ale i výjezdový záchranář…

Pracovat u výjezdů jsem chtěl vždycky. Nejdřív jsem si ale musel splnit rok praxe takzvaně u lůžka. A těch dvanáct měsíců jsem strávil na novém urgentním příjmu, kde jsem se potkal se spoustou absolventů naší fakulty.

A teď jste k tomu i tiskový mluvčí. Jak jste se dostal k této funkci?

Vždy mě bavilo pracovat se sociálními sítěmi. Na vysoké škole jsem byl součástí PR týmu fakulty. Po nástupu na záchranku jsem zase spolupracoval s tehdejší tiskovou mluvčí. Když potom odcházela, navrhla mě na svou pozici a vedení s tím souhlasilo. Měl jsem neskutečnou radost, protože je to kreativní činnost, kterou také v životě potřebuju.

Připravoval jste se na svoji roli?

Mluvil jsem před zrcadlem a připravoval se hlavně na možné nepříjemné situace – tedy na to, že bychom selhali my. To je ta nejtěžší a zároveň nejcitlivější situace. V tu chvíli je nejdůležitější nenechat se zaskočit a být transparentní. Jakmile člověk začne uhýbat nebo mlžit, je to špatně. Veřejnost má právo to vědět. Je lepší být otevřený, říct novinářům, že jejich dotazy rádi zodpovíme, ale potřebujeme čas, abychom to probrali s právním oddělením. Naštěstí se nám zatím nic takového nestalo a doufám, že ani nestane.

Médiím byste měl být dostupný 24/7. To musí být při všech těch směnách, nočních, těžkých výjezdech dost náročné…

Je, ale mě to baví, takže to nějak zvládám. Chvíli trvalo najít si systém. Dodnes občas improvizuju a pořád se učím, ale myslím, že už jsem našel svůj rytmus. Jasně, spánek mám někdy, hlavně po nočních směnách, narušený hovory od novinářů. Spousta z nich moc nechápe, jak to zvládám, protože tiskoví mluvčí policistů nebo hasičů jsou full time mluvčí. Já mám ještě směny ve výjezdu a na operačním středisku. Mluvčího dělám spíš ve volném čase. Mně to ale v tuto chvíli naplňuje. Když přijdu domů, jdu znovu pracovat, a to mě baví. A tím se vracíme zpátky – je to životní styl.

Jak zjistíte, že se stalo něco, kvůli čemu by vám mohli novináři volat?

Díky systému časného hlášení mi informace chodí přímo z operačního střediska. Když operátor přijme hovor o události, která bude nejspíš mediálně sledovaná, zaklikne tlačítko TM – tiskový mluvčí. Tím informaci rozešle mně a vedení záchranky, abychom byli připraveni reagovat. Typicky jsou to události jako vzlet letecké záchranné služby, dopravní nehoda s vážným zraněním nebo něco, co se děje na veřejném místě. Ať už to byla třeba Velká pardubická, kam jsme vyjížděli například ke kolapsům v hledišti, nebo nedávný požár v podzemních garážích Paláce Pardubice.

Takové zprávy asi dokážou narušit spánek…

Chodí mi i přes ztišený režim, takže mi telefon pípá klidně ve čtyři ráno jako třeba dneska. Už jsem si ale zvykl. Jen zkontroluju, jestli se nejedná o mimořádnou událost s hromadným postižením osob, a pokud ne, spím dál. V případě mimořádné události sednu do auta a jedu tam, abych odpovídal médiím přímo z místa.

Co o takové události můžete médiím prozradit?

Musím dodržovat GDPR – nesmím uvádět jména ani jiné detaily, které by mohly spojit událost s konkrétní osobou. Hodně záleží na domluvě s policií, která vydává oficiální informace. Pokud bych něco pustil ven dřív než oni, mohlo by se stát, že to dotčené rodiny zjistí z médií nebo ze sociálních sítí, protože je policie ještě nestihla kontaktovat. Za záchranáře můžu říct jen to, že jsme přijeli, provedli určitý zákrok a do jakého typu zařízení jsme transportovali pacienta. Můžu mluvit o tom, že se střetla dvě osobní auta, ale nemůžu říct, kdo za to mohl. Můžu popsat, co jsme udělali, že jde třeba o středně těžká zranění, ale ne konkrétní typ poranění.

Panika, agrese i slzy štěstí

Podle jednoho výzkumu je práce dispečera záchranky nejvíce ohrožena syndromem vyhoření. Sedí to?

Sedí. Asi hlavně kvůli tomu, že pacienta nevidíme a volajícímu můžeme pomoci jen slovně. Nemůžu u něj stát, nemůžu poskytnout první pomoc sám – můžu pouze co nejkvalitněji navést volajícího. A pak záleží na tom, jestli bude spolupracovat. Bezmoc je jedna věc. Druhá věc je verbální agresivita. Lidé nám fakt hodně nadávají a není to příjemné. Problém je také to, že člověk tráví čas koukáním do monitoru, hlavu má pořád u obrazovky, a do toho neustále zvoní telefon – intenzivní, pronikavý zvuk. Po psychické stránce je to strašně náročné. Takže je jasné, že může rychle přijít syndrom vyhoření.

Agrese? Je to záměr nebo tak lidé jednají v šoku?

Obojí. Ve stresu lidé jednají impulzivně. Bohužel se ale často stává, že na nás volající nastoupí nepříjemně hned od začátku. Mají pocit, že mají nárok na zdravotní péči a my jsme od toho, abychom jim sloužili. Člověk po pár větách pozná, že to bude těžký hovor.

Jak pracujete s lidmi, kteří jsou plní emocí nebo třeba zamrznou?

Operátor musí být direktivní. Musí rozdávat úkoly a být trochu přísný. Ve stresové situaci totiž člověk reaguje pouze na povely. Dáváme tedy jasné, stručné pokyny, zvýšíme hlas – ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že chceme, aby poslouchali a reagovali. Například u vážných dopravních nehod, kde je bezvědomí nebo zástava dechu, jsme zpočátku silně direktivní. Jakmile se situace stabilizuje a adrenalin opadá, zvolňujeme tempo a na konci poděkujeme za spolupráci.

Jak dlouho takové hovory trvají?

V těch nejtěžších situacích, což je třeba resuscitace nebo porod, jsme na telefonu až do příjezdu posádky zdravotnické služby. Zůstáváme ale na lince déle i u méně vážných případů, kdy cítíme, že je volající ve stresu. Opakujeme klidně stejné věty, jen aby věděli, že na to nejsou sami. A to dělá hrozně moc.

Stává se, že lidé nespolupracují?

Stává. Takzvaní nelucidní volající, jak je mezi záchranáři nazýváme, odmítají poslouchat naše rady – prostě panikaří. Pamatuju si třeba telefonát, kdy jsem vedl resuscitaci a dával jsem pokyny, ať pacientovi zakloní hlavu, začnou stlačovat hrudník. Místo toho jsem slyšel bouchnutí s telefonem a hlas, který říkal: „Dejte mu polštář pod hlavu! Zvedněte mu nohy!“ A já do telefonu křičím: „Ne, to nedělejte! Nedávejte mu nic pod hlavu – nemůže dýchat!“ Ale oni vůbec nereagovali. Stalo se to, že k volajícímu přiběhl příbuzný a společně se rozhodli jednat. Oni za to samozřejmě nemohli, byli v šoku. Neobviňujeme je, ale pro nás je snazší pracovat s někým, kdo je lucidní, tedy kdo si uvědomuje vážnost situace a spolupracuje.

Jaký hovor nebo výjezd vám utkvěl v paměti nejvíc?

Když přestalo dýchat malé dítě. Byl jsem na lince a radil použít vypuzovací manévry, protože šlo o aspiraci cizího tělesa. Bylo to úspěšné. A maminka se rozbrečela. V tu chvíli jsem i přes telefon cítil její vděk a byl jsem hrozně dojatý. To jsou přesně ty momenty, kterými se dobíjím. Protože pak je tady spousta ubíjejících hovorů a výjezdů.

Jak zvládáte nenosit si všechny ty osudy v hlavě domů?

Musím všechno nechat za sebou. Cíleně se nezajímám o osudy pacientů. Nezjišťuju citlivé věci, jako kolik měl dětí, jestli byl dobrý otec. Kdybych si to připouštěl, bylo by to pro mě strašně těžké. Vnímám to tak, že mám před sebou „objekt“, u kterého provedu všechny potřebné úkony. Buď to vyjde, nebo ne. Udělám maximum, ale někdy to prostě nestačí – a to je osud.

Měl jste to tak nastavené od začátku?

Ne, ale postupně jsem v sobě přepnul, že to tak prostě musí být – jinak bych se z toho zbláznil. Nejde totiž jen o vážné případy. Někdy jedeme třeba k babičce s teplotou, o kterou se nikdo nestará. Rodina ji opustila, nikdo ji nenavštěvuje. Tohle jsou často emočně nejtěžší výjezdy. A já si v tu chvíli řeknu: „Takhle se ke svým rodičům nikdy chovat nechci.“ A tím to pro mě končí. Musí.

Zjišťujete pak, jak to s pacientem dopadlo?

Ano, ale jen po odborné stránce. Zajímá mě výsledek z profesního hlediska – jestli jsme správně diagnostikovali, reagovali, zvolili nejlepší postup.

Kolik hovorů vaše operační středisko denně přijímá?

Výjezdů máme v Pardubickém kraji denně kolem 180, hovorů je klidně dvojnásobek. Ne každý hovor znamená výjezd – někdy nejde o akutní stav a jen pacientovi poradíme, někdy jde o omyl. Občas se nám dovolá třeba nemluvně, kterému rodiče půjčili mobil. Někdy jde o klukovinu. Sám jsem jako malý volal z telefonní budky a pak jsem vyděšeně utíkal domů, když mi operátor řekl, že vidí, kde jsem. Až o spoustu let později jsem zjistil, že znal jen číslo té budky (smích). Všichni jsme byly děti. Teď takovým klukům, jako jsem byl já, volám i několikrát zpátky, aby si uvědomili, že to není legrace.

Aplikace Záchranka umožňuje i videohovor. V jakých situacích se to využívá?

Používáme ho třeba při resuscitacích. Díky tomu vidíme, jak probíhají komprese, a můžeme poradit: „Posuňte ruce výš, propněte lokty, zrychlete tempo“. U větších dopravních nehod nám video pomáhá získat situační přehled. Občas se podíváme třeba na chronické rány, abychom měli představu, o jaké zranění se jedná. A s ostatními operátory někdy soutěžíme, kdo to využije častěji. Počet použití bude jen narůstat, technologický pokrok je znatelný i v naší profesi a moc nám to pomáhá.

Studenti v sanitkách

Studenti – záchranáři z FZS chodí na záchranku na praxi. Co vše si mohou vyzkoušet?

Na operačním středisku stráví týden, kdy jsou na takzvaném příposlechu. Mají druhá sluchátka, slyší, jak se dispečer vyptává, vidí, co zapisuje do systému nebo jaké posílá posádky, jak probíhá komunikace přes vysílačky i telefony.

A když jsou na výjezdu?

Jezdí s posádkou na všechny události a jsou plnohodnotnou součástí týmu. Ti šikovní mohou pod dohledem zapisovat dokumentaci, vyšetřovat pacienta nebo třeba při resuscitaci zavádět pomůcky k zajištění dýchacích cest či žilního vstupu. Vyzkoušejí si tedy v podstatě všechno.

Pro aktivní studenty máte speciální program. Co na ně čeká?

Projekt Studenti PAK jsem vymyslel hned po svém nástupu do funkce mluvčího. Jako student jsem byl hodně aktivní, díky čemuž jsem se dostal na místa, kam se jiní studenti nedostali. A teď to chci umožnit dalším. Cílem projektu je podpořit skupinu proaktivních studentů, tedy těch, kteří dělají věci nad rámec, chtějí se dál vzdělávat, věnují se záchrance i ve svém volném čase. Takové lidi chceme na záchranné službě mít. V pilotním ročníku nám vybraní studenti pomáhají třeba s organizací různých akcí. My jim potom umožníme zkusit a zažít si něco navíc. Nedávno například proběhlo cvičení aktivního střelce na krajském úřadě, kam jsme posílali tři posádky a do každé jsme přidali jednoho studenta. Když pojedou na soutěž, vybavíme je našimi uniformami, dáme jim prostor trénovat v našem výcvikovém středisku a připravíme je profesionálně na soutěžní scénáře.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste sám byl studentem záchranářem?

Jako na jedno z nejšťastnějších období mého života. Univerzitu Pardubice považuji za svoji alma mater a moc si jí vážím za to, jak se o studenty stará. Každý semestr se něco dělo. Akce jako Příliv pro nás byla skoro státním svátkem. Hned v prváku jsme si vytvořili partu kluků, kteří byli nadšení a drželi při sobě. Hodně tomu pomohl přístup fakulty a vedení oboru Zdravotnický záchranář. Už od začátku dělají akce, třeba „záchranářský seznamovák“, kde se studenti nejen seznámí s první pomocí, ale hlavně spolu navzájem. Z toho vznikají pevné vazby, které přetrvávají roky.

Snil jste o dráze záchranáře už odmala?

Ano. Už jako malý kluk jsem chtěl jezdit pod modrým majákem. Nakonec se to vyprofilovalo směrem k záchranářství, které mi přišlo jako adrenalinová, smysluplná a zodpovědná práce. Kdybych nebyl záchranář, asi bych byl policista, hasič nebo voják – prostě někdo, kdo pomáhá. Samozřejmě realita není neustále plná adrenalinu, ale jsou chvíle, kdy si řeknete: „Jo, pro tohle jsem to studoval.“ Jsou to momenty, kdy přijedete na místo a víte, že teď záleží na vás. Je to obrovská zodpovědnost, kterou musíte být ochotni přijmout.

Co byste vzkázal budoucím studentům záchranářům?

Aby si šli za svým snem, nebáli se a využívali každou příležitost, která se jim naskytne. A hlavně – aby se rozhodovali srdcem. Záchranářina není práce, kterou by člověk mohl dělat jen kvůli platu nebo jistotě zaměstnání. Musí ho to bavit. Musí do ní chodit s nadšením.

TEXT Lada Součková : FOTO Jan Palla

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Od chemie k designu. Když cítíš, kam tě to táhne

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 02 Feb 2026 08:20:10 +0000

Od chemie k designu. Když cítíš, kam tě to táhne Mgr. Pavla Svítková Po, 02/02/2026 - 09:20

Je vystudovaná chemička. Na její profil si ale lidé chodí pro inspiraci, jak zařídit byt či dům a jak z nich udělat domov. Od chemie si teď Kristýna Moučková dává na chvíli pauzu. Stala se maminkou a může se konečně věnovat své velké vášni. Interiérovému designu. Návrat k chemii ale nezavrhuje.

„Mám v sobě dvě osobnosti, z nichž každá dělá úplně něco jiného,“ začíná vyprávění absolventka Fakulty chemicko-technologické Kristýna Moučková. Zatímco k chemii ji to netáhlo vůbec, k interiérovému designu tíhla od mala. Vyráběla nejrůznější domečky pro panenky, vymýšlela pro ně postýlky a nábytek z krabiček od čajů a snažila se jim interiér co nejvíce zvelebit. Velmi ji inspirovala vynalézavost její maminky. A také teta, pro kterou byl interiérový design velkým koníčkem. Kristýna si proto vysnila, že jednou půjde na architekturu.

Našla novou lásku

K přijímačkám jí ale scházelo portfolio prací. „Navíc mi postupně docházelo, že neumím kreslit rukou, což by mi na škole neprošlo. A vzít zavděk studiem interiérového designu jsem nechtěla,“ posteskla si zpětně. Uvažovala, co dál, a rozhodla se vrhnout na jiný obor. Navíc chtěla zůstat v Pardubicích, volba proto byla jasná. Půjde na Fakultu chemicko-technologickou. A tam objevila svou další lásku. Chemii. „Šla jsem na obor klinické biologie a chemie. Vybrala jsem si ho kvůli biologii. Ale během studií jsem zjistila, že mě chemie baví mnohem víc a že se jí chci věnovat i do budoucna,“ vzpomíná Kristýna. „Už během doktorátu jsem získala práci v laboratoři u jedné japonské firmy. Sídlila v Rybitví a vyráběla elektrolyt do elektrobaterií automobilů,“ popisuje absolventka. Později tam dostala na starosti řízení jakosti, bezpečnost a životní prostředí a začala se specializovat na chemickou legislativu. Nuda? Vůbec ne. „Je to hrozně zajímavá oblast chemie a moc lidí se jí nevěnuje. Mám ráda precizní práci a tady jsem se mohla vyřádit,“ dodává.

Navrhla si celý dům

Chemii tak trochu ale pořád podváděla s interiérovým designem. Sem tam zpracovala projekt pro kamarády, navrhla rekonstrukci manželova bytu a časem začínala pomýšlet na vlastní dům. To je zatím její největší projekt, který od základů sama navrhla. Díky němu si založila i profil na Instagramu. „Měla jsem jasnou představu, co a jak chci. Neuměla jsem ji ale správně předat řemeslníkům. V té době jsem nepracovala ani s žádným programem, abych jim to ukázala. A tak jsem hledala nejrůznější recenze na internetu, ale stále to nebylo ono. Když jsem naši stavbu začala sdílet na Instagramu, ukázalo se, že lidé mají stejné problémy. Najednou se zlepšila i komunikace na stavbě, protože jsem měla argumenty,“ vzpomíná mladá žena. V té době se takových profilů o budování domova rozjíždělo víc. Ten její mezi nimi ale zaujal. Plnila ho příspěvky, konzultovala nápady, sbírala zkušenosti, dodělávala dům a díky tomu všemu dostávala nové a nové poptávky.

Vyhrála designový kurz

Do interiérového designu chtěla Kristýna proniknout ještě víc, a tak si doplňovala potřebné vzdělání a stále něco studovala. Když byla s manželem na letní dovolené v Itálii, blikla na ni na Instagramu soutěž o kurz interiérového designu. „Ze srandy jsem k soutěži hodila komentář. Říkala jsem si, že to stejně nevyjde, a úplně jsem na to zapomněla. Poslední den dovolené mi na telefonu cinkla zpráva, že jsem kurz vyhrála a že začíná za dva dny,“ líčí se smíchem. Doma přebalila kufr, přihodila do něj své návrhy a tablet a vyrazila do Prahy. „Tohle mě neskutečně nakoplo. Strávit nějaký čas s lidmi, kteří se v oboru dlouho pohybují, moci s nimi diskutovat, dostat od nich skvělou zpětnou vazbu a vůbec uvědomit si, že to dělám dobře, mi dodalo sebevědomí. Naučila jsem se, jak s lidmi o designu mluvit, jak si před nimi svoje řešení obhájit nebo jak fungují některé návrhářské programy. Dostala jsem tam spoustu informací a báječných tipů,“ hodnotí mladá designérka. Přitom ještě před pár lety by si vůbec netroufla se takto nazvat.

Malé velké překvapení

Po návratu domů se do práce vrhla naplno. Byla odhodlaná v případě potřeby opustit i chemii. Začala psát svůj web, dál si doplňovala především technické znalosti, začala si víc věřit. Definitivně se rozhodla, že tomuhle projektu dá šanci. Mezitím sázela inspiraci na profil, kde sbírala další sledující. Stála zrovna před spuštěním svého nového webu a realizací několika zakázek, když Kristýna zjistila, že je těhotná. Jejej! A co teď? Svému snu nakonec dala zelenou, i když v hodně omezeném režimu. Těhotenství jí bralo spoustu energie. Nedokázala uspokojit všechny poptávky a potřebovala mít prostor na poslední projekt v domě. Na dětský pokoj. „V září to byl rok, co můj web spatřil světlo světa. Profil Kristýna_living sleduje momentálně téměř 30 tisíc lidí a jeho fungování mě plně zaměstnává,“ popisuje svůj pracovní kolotoč Kristýna. Teď jí to takhle vyhovuje a uvidí, jaký směr nabere, až její dcerka povyroste. Zda to bude design, chemie, nebo dokonce obojí. „Zatím to nechávám otevřené,“ dodává.

A co doporučuje?

„V architektuře mě hodně ovlivnilo Japonsko. Mám ráda minimalismus a líbí se mi skandinávský styl a neutrální přírodní barvy. A přesně v tomhle duchu se snažím dělat interiéry,“ popisuje. Zrovna jí na stole leží návrhy dětského pokoje ve Znojmě nebo dokončení realizace novostavby u Benešova. Je zvyklá pracovat online, ale s klienty si musí takzvaně „sednout“. Ta pověstná chemie mezi nimi musí fungovat. A je pro její práci něco typické? „Ráda lidem do interiéru doporučuju alespoň jeden dřevěný prvek. Třeba dřevěné hodiny, stolek, desku, kousek obložení. Vůně dřeva pro mě znamená domov. Prostor dokáže hezky zútulnit. Stejně jako nejrůznější textilie nebo živé květiny, které dodávají domovu texturu a hloubku,“ přidává své tipy Kristýna. Stejná jednoduchá pravidla platí pro zařizování jakýchkoliv pokojů. Třeba i těch na studentských kolejích. „Když si do pokoje přidáte dvě tři živé květiny, postel rozsvítíte několika polštáři a plédem, před ni položíte malý koberec, uvidíte, že se najednou budete cítit mnohem víc jako doma,“ uzavírá Kristýna Moučková.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Krystýny Moučkové

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

S restaurátorkou o umění vnímat umění

Mgr. Pavla Svítková — Wed, 26 Nov 2025 13:11:01 +0000

S restaurátorkou o umění vnímat umění Mgr. Pavla Svítková St, 11/26/2025 - 14:11

Itálie se jejím životem prolíná dlouho. Už v dobách studií ji zajímal vliv italského umění na to české. Teď restaurátorka Veronika Knedlíková Wanková zkoumá, jak se proměnilo vnímání umění, a to na Padovské univerzitě.

Umí každý vnímat umění?

Myslím si, že každý to svým způsobem umí. Někdo o tom jen neumí mluvit, nedokáže vyjádřit přesně to, co cítí, protože je to pro něj složité. Avšak vždy zažíváme nějaký pocit, ať již negativní nebo pozitivní. Umění nás může překvapit nebo naopak nám na něm něco vadit. Jak člověk vnímá obraz, závisí třeba i na náladě. Když se dívá na negativní vyobrazení například se setnutou hlavou, ale má přitom dobrou náladu, protože si zrovna koupil zmrzlinu, tak mu obraz nemusí přijít krutý a může ho vnímat jako hezký. Ale když je v depresi, moc se mu nedaří a neví, co s životem, ten stejný obraz může umocnit jeho momentální rozpoložení a vyvolat negativní pocity či jeho hodnocení. Tím, jak vnímáme naše estetické zážitky v mozku a která centra jsou při jejich zpracovávání aktivována, se zabývá v poslední době velmi se rozvíjející obor, neuroestetika.

Dají se takové poznatky využít při vytváření výstav?

Určitě. Dnešní návštěvník velmi často vyžaduje aktivitu, která pro něj nebude moc složitá. Je proto velká výhoda vědět, jakým způsobem člověk k dílu přistupuje, jak ho vnímá. Expozice či výstavy mohou tyto poznatky zúročit. Dá se například více pracovat se světlem, zařadit různé světelné efekty nebo vytvořit výstavu obsahující primárně kulaté nebo zaoblené prvky, protože víme, že je diváci upřednostňují. Tímto přístupem můžeme lidem pomoci vytvořit si k umění vztah a prohloubit komunikaci s ním. Protože díla, která jsou jen uložena v galerii, a nikdo se na ně nedívá, jsou prostě ztracená.

Je velký rozdíl v tom, jak dílo vnímá laik a jak odborník?

Podle posledních poznatků psychologie víme, že ano. Když k dílu přijde nepoučený divák, vnímá ho na základě pocitu. Při tom mohou být aktivována centra paměti, což způsobí, že si dokáže vybavit konkrétní situaci, která mu stejný pocit připomene. Tato oslava v zahradě je jako kdysi… vzpomene si na daný zážitek, díky kterému se mu pak obraz líbí. U lidí, kteří nejsou zatížení znalostmi z oboru, se emoce zkoumají snadněji. Neřeší totiž, oproti nám odborníkům, jak by to mělo být „správně“ a proč je nějaký motiv zobrazen takto, když má v dané době vypadat úplně jinak.

Je dnes těžší lidi k umění přitáhnout?

To se těžko porovnává. V minulosti znamenal jeden obraz v kostele vzácnost. Svět byl vizuálně čistší. Dneska jsme zamoření obrazy všeho druhu a náš mozek zpracovává velmi rychle jeden obraz za druhým. Zaujmout je složitější. Když se otevře nějaká výstava, často se účast na ní vnímá jako určitý společenský status, takže na ni jdu proto, že jdou všichni, a já chci ukázat, že jsem také vzdělaná. Pak je tu skupina, kterou umění opravdu zajímá, která ale není tak velká. A pak je tu ten zbytek potenciálních návštěvníků, který se o umění nezajímá a s těmi je nutno pracovat a snažit se je oslovit.

Jak si k umění tedy najít cestu?

Asi navštěvováním galerií a muzeí. Je potřeba zaměřit se už na děti, od malička jim umožnit kontakt s uměním. Význam mají nejrůznější tvůrčí programy, workshopy, letní tábory s uměleckým zaměřením. Je důležité si uvědomit, že není potřeba být odborník, ale mít k umění vztah a chápat, proč je pro mě důležité. Badatelé z římské univerzity při zkoumání vlivu umění na emoce došli k závěru, že se rodině poté, co navštívila galerii, zlepšilo její celkové emocionální rozpoložení a všichni měli hned lepší náladu. I další studie ukazují, že umění má pro psychickou pohodu člověka velký význam a uvažuje se proto o jeho větším propojení s terapeutickými centry nebo zapojení při studiu deprese. Spojení umění se studiem lidské psychiky má tedy větší potenciál, než dokážeme nyní dohlédnout.

Může mě umění oslovit i v dospělosti?

Určitě. Je důležité se umění nebát a zkoušet navštěvovat různé typy výstav. Jsou akce jako třeba Benátské bienále, kde si opravdu každý najde něco, co ho zaujme. Velmi populární jsou nejrůznější instalace, a to i ve venkovních prostorech. Dobrou strategií, jak přitáhnout k umění mladé lidi, je určitě street art. V Padově existuje mapa nápaditých murálů, tedy velkoplošných maleb na stěnách ve veřejném prostoru, u kterých se můžete vyfotit a dál je sdílet. Současné umění nám dává svobodu, čímž by pro nás mělo být atraktivní.

Na jaké výstavě jste byla naposledy vy?

Byla jsem v Benátkách na výstavě o zobrazování lidského těla v 16. století, takže zde byly například kresby Leonarda da Vinciho. Na výstavy chodím velmi ráda, jen je to pro mě časově velmi náročné, jelikož jednu výstavu bych nejraději vždycky navštívila hned dvakrát. Nejdřív se dívám na díla samotná a podruhé si čtu doprovodné texty nebo chodím s audio průvodcem. Nedokážu totiž vnímat dílo a současně k němu vstřebávat další informace.

Co vás v Itálii zaměstnává?

Mám tam svůj vlastní výzkumný projekt. Díky němu jsem získala místo na Padovské univerzitě, což je takový malý zázrak (smích). Italské univerzitní prostředí je velmi konkurenční a pro začínající badatele existuje jen velmi málo míst, takže je obtížné se na tato místa dostat.

Čím se váš projekt zabývá?

Vždy mě zajímaly italské vlivy na české umění, zejména na konci 16. století, které navíc není až tak moc prostudované. Díla vzniklá v českých zemích totiž byla považována za méně kvalitní, a tudíž nezajímavá, naopak přicházející Italové byli ti, kteří měli místní kulturu výrazně pozvednout. Uvědomila jsem si, že i když z pohledu kvality obraz nebyl na vysoké úrovni, přesto visel někde v zapadlé vesničce v tamním kostele a pro místní měl zřejmě velký význam. A tak jsem došla k myšlence zkoumat to, jak člověk vlastně dílo vnímá a jakou pro něj má hodnotu. Tuto myšlenku jsem posléze rozvinula do svého projektu a oslovila jsem s ním profesora na Padovské univerzitě, který se právě psychologií vnímání umění zabývá. Zeptala jsem se ho, jestli by mi nedělal garanta a on souhlasil. A můj projekt nakonec získal financování.

Proto teď působíte na katedře psychologie?

Schválením projektu jsem tam získala skvělé místo asistenta profesora. Mám tři roky na to, abych svůj projekt Zázrak: Od mysli k plátnu a zpět zpracovala. Hrozně se na to těším.

Promítá se do projektu vaše oblíbená italsko-česká umělecká linka?

Ano, jde o výzkum mezikulturní komunikace. Umělci z českých zemí v 16. století cestovali do Itálie, pobývali tam, učili se a pak se s nabytými znalostmi zase vraceli zpátky. Zajímá mě, jak jejich cesty proměnily umění a jak se odrazily v jeho vnímání „obyčejnými“ lidmi, co na obrazech oceňovali. Zrovna o těchto pocitech hledám záznamy v archivech. Mohli se zmínit, že to byl nádherný obraz, který viděli někde na cestách, že se jim zdál velmi živý nebo že jim to něco připomnělo – přesně toto jsou velmi cenné dojmy, které umění lidem přináší. Stejně jako nejrůznější emoce, které v nich vyvolává.

Zajímá vás i pohled dnešních lidí?

V rámci psychologické části projektu vytváříme speciální dotazník, který bude posuzovat, jestli a jak na nás obrazy působí dneska a jaké emoce v nás vyvolávají. Zajímá nás třeba, zda oceňujeme více výjevy realistické, nebo naopak emotivní, až expresivní a jestli je dokážeme popsat. Dotazník dostanou jak lidé v Itálii, tak v Česku. Chceme získat odpovědi i na to, jestli Češi preferují umění v Česku a Italové zase v Itálii. Předpokládáme, že díky dnešní propojenosti kultur už tenhle rozdíl v zemích neuvidíme. Naopak třeba zjistíme, zdali reagujeme pozitivněji například na expresivní scény, protože na nás silně působí a vyvolávají jasnou emoci.

Jak jste se vlastně ocitla v Itálii?

Za to může můj manžel. Téměř před sedmi lety chtěl pokračovat ve své vědecké kariéře na postdoktorské stáži, hledal vhodné místo a objevil Padovu. Město jako takové jsem příliš neznala oproti třeba Benátkám nebo Florencii, kde jsem strávila nějaký čas během magisterského studia. Díky čemuž jsem se naučila italsky. A tak jsem na přesun hned kývla. Měli jsme půlročního syna, se kterým jsem byla zrovna na mateřské, a objevila se možnost žít v mé oblíbené Itálii, nebylo proč váhat. Navíc krátce po příjezdu do Itálie jsem měla nečekanou náplň práce.

Dostala jste nějakou zajímavou nabídku?

Krátce po přestěhování mě kontaktovala kolegyně z Fakulty restaurování. Získala výzkumný projekt na renesanční štuky a ptala se mě, jestli bych se do něj nechtěla zapojit, protože jsem se zabývala štukovou výzdobou na bučovickém zámku, z čehož potom vznikla dokonce publikace Perla Moravy. Takže mě velmi lákalo pracovat na tomto tématu dál.

Z Itálie?

Ano, šlo o prohloubení mých podkladů, které jsem měla ze svého dřívějšího průzkumu. Takže práce na dálku vůbec nevadila. Nemusela jsem být fyzicky v Bučovicích, tam už jsem si to odbyla v minulosti (smích). Fakulta na výsledek nespěchala a bylo jen na mně, jestli a jak vše dokážu skloubit. Brala jsem to samozřejmě jako výzvu, takže jsem do toho šla.

A mohla jste v oboru zůstat i během mateřské, a dokonce v Itálii…

Díky tomu jsem si uvědomila, že nemůžu být se synem jen tak doma, že musím dělat něco „svého“. Získala jsem ještě malinký úvazek v Národní galerii v Praze a do toho jsem doma restaurovala. Zůstat v reálném kontaktu s uměleckými díly je pro mě dodnes velmi zásadní.

Kdo vás v té době zásoboval díly?

Jedna sběratelka umění si u mě nechávala restaurovat velkou část pozůstalosti po malířce Anně Zemánkové. To je umělkyně, která se řadí mezi světoznámé tvůrce a její tvorba byla k vidění třeba v Benátkách, New Yorku nebo Paříži. Obrazy jsou malované na papíru, zobrazují nejrůznější květinové kompozice, často jsou vyšívané nebo pojaty plasticky. Autorka ráda používala kombinaci různých technik a materiálů. Tato různorodost mi při restaurování jejích děl naprosto vyhovuje.

Restaurujete stále?

Teď mám na restaurování méně času, což mě mrzí. Tím, že restauruji v domácích podmínkách, nemůžu pracovat na ničem extra složitém. Každopádně v budoucnu se k tomu chci vrátit víc. Mám ráda výzvy a baví mě celý proces restaurování. To, že mi dílo prochází rukama, a já se ho snažím dále zachovat v dobré kondici. Navíc mě velmi těší, když má z mojí práce radost ještě někdo další.

Jak se vám v Padově žije?

Padova je pro život skvělé město. Je hodně zelené, má dobrou hromadnou dopravu, je tu univerzita, takže je tu dost živo. Je taková autentičtější a člověk tu může zažít opravdu ten typický italský život. Je to město, které nežije primárně z turismu, a je to na něm hodně znát. Nejsou tu zástupy turistů, a i obyčejná káva stojí normální peníze. Ale každý, kdo za námi přijede, samozřejmě musí vidět i Benátky. Těm se prostě nic nevyrovná.

Je něco, co vás v Itálii překvapilo?

Jak velmi se tu dodržuje siesta. Začíná asi v půl druhé a končí ve čtyři hodiny. V práci se naštěstí neřeší na rozdíl od domu, ve kterém bydlíme. Tam by měl být člověk opravdu potichu, ideálně odpočívat a rozhodně by neměl vykonávat žádné hlučné domácí práce jako třeba vysávání. Podle našich italských starousedlíků by se v tuto dobu nemělo dělat zkrátka nic.

Máte v plánu vrátit se domů?

Náš plán vždycky byl vrátit se. Původně jsme do Itálie odjížděli na dva roky, dneska jsme tady šest let a další tři roky nás čekají. Těžko říct, jestli se nám bude chtít přemístit se, protože starší syn tu začal chodit do školy. Do Česka ale jezdíme celkem pravidelně, například na Fakultu restaurování. Myslím, že pro současné studenty je velmi důležité být v pravidelném styku s uměním, chápat ho z různých perspektiv a znát proces, který jeho vznik provází. Navíc je užitečné slyšet někoho dalšího o něm mluvit. A předávat znalosti a myšlenky dál mi dává velký smysl.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Veroniky Knedlíkové Wankové

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 115, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

O duši na cestách s absolventkou Martinou Merisi

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 18 Aug 2025 08:23:47 +0000

O duši na cestách s absolventkou Martinou Merisi Mgr. Pavla Svítková Po, 08/18/2025 - 10:23

Cestování má v genech. Její prapředek byl údajně potulným rytířem, který to dotáhl až do Skotska. Když se jednou při práci v HR rozpovídala o svých cestách, o tom, že fotí a maluje, reakce kolegy ji přiměla ke změně: „Úplně záříš, když o tom vyprávíš. Můžeš mi říct, proč sedíš v kanceláři?“ A tak dala výpověď a naplánovala svoji první velkou pěší cestu – 840 kilometrů skrz španělské Pyreneje.

Vloni zvládla s parťačkou jako první projít zatím neobjevený 1330 kilometrů dlouhý trail přes Tádžikistán. Tahle cestovatelka, fotografka, malířka, vypravěčka příběhů a koučka je zkrátka živel. Energetická smršť. Dobrodružná duše s otevřeným srdcem. Martina Merisi díky cestování objevila sama sebe a ostatní k tomu motivuje svými přednáškami i knihou Duše na cestách.

Proč vyrážíte na cesty, co vám to dává?

Ráda říkám, že cesta je pro mě trenažér života. V hlavě jsem vždycky mívala spoustu strachů. Když jsem začala cestovat, postupně se rozpouštěly. Dostala jsem se do tolika náročných situací a vždycky jsem si dokázala poradit. Naučila jsem se postavit sama za sebe. Díky cestám jsem získala sebedůvěru a lidsky jsem vyrostla. Objevila jsem v sobě sílu i schopnosti, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Za nejcennější považuju setkávání s lidmi – ať už to bylo kdekoliv. Pokaždé jsem si totiž uvědomila, jak moc máme společného, bez ohledu na to, v jaké části světa žijeme. Lidskost je univerzální jazyk. A to, co nás spojuje, spolehlivě překoná to, co nás rozděluje. A kvůli tomu všemu vybízím lidi k cestování. Je to totiž ten nejlepší seberozvojový nástroj. V momentě, kdy skočíte rovnýma nohama s báglem na zádech třeba na Stezku Českem nebo na jiný trail, stoprocentně zažijete něco, co vás konfrontuje s představami o sobě samých. Musíte jim čelit a z průšvihů vyjdete silnější.

Jaká cesta pro vás byla nejdůležitější?

Každá z mých cest pro mě byla důležitá jiným způsobem. Myslím, že z hlediska osobního růstu byly zásadní právě Pyreneje. Abych mohla odjet, musela jsem dát výpověď z práce, což byl do té doby můj největší strašák. Vnímala jsem to jako ztrátu jistoty, a to mě paralyzovalo celé roky. Ale pak už jsem cítila, že ten krok prostě musím udělat, jinak bych toho mohla celý život litovat. Cesta Pyrenejemi mi ukázala, co všechno jsem schopná zvládnout. A tím nemyslím jen na trailu, ale i v životě. Na každé cestě jsem potkala lidi, s nimiž mě dodnes pojí hluboká přátelství. Hodně důležitá pro mě byla třeba Sicílie – tam jsem dotahovala graficky svoji knihu Duše na cestách a přišlo ke mně další uvědomění. Často máme tendenci myslet si, že je pro nás vhodná jen jedna cesta, jeden obor, jedna věc, ale právě na Sicílii mi došlo, že jsem schopná se odstěhovat kamkoliv a začít od nuly i bez znalosti jazyka. Člověk je vážně neuvěřitelně univerzální a přizpůsobivý tvor, který se dokáže naučit téměř cokoliv. A mě ohromně baví zjišťovat, kým vším můžu být, když změním kulisy, ve kterých žiju. V každé nové zemi a s každým novým jazykem, který se učím, objevuju nové stránky sebe sama. Kde je napsáno, že doma musí být jen na jednom místě? Že musíme dělat jednu věc celý život?

Co člověka k takovým cestám motivuje?

Někdo cestuje proto, že si chce odpočinout od toho, co má doma. Jiní utíkají, protože mají bolavé srdce, někteří jsou rozložení z těžkého vztahu, mají pocit, že jim ujel vlak, že jsou staří a potřebují si spoustu věcí rozmyslet nebo si jen splnit sen. Důvody, proč sbalit batoh a vyrazit na cestu, jsou různé, a mnohdy i velmi prozaické. A tak jsem třeba potkala člověka, kterému zemřelo dítě a potřeboval se z toho vychodit, aby se doma nezbláznil. Nebo holky, které chtěly díky chození zhubnout. Většinou ale lidé vyrážejí proto, že chtějí něco zažít. Je to pro ně dobrodružství. A stejně to mám i já. Pro mě každá cesta začíná tím, že za sebou zavřu dveře od bytu – od té chvíle už se všechno počítá. Většinou mám jen hrubou představu o tom, kam mám namířeno. Plány jsou od toho, aby se měnily, život je od toho, aby se žil.

Martina Merisi vystudovala kulturní dějiny a genderová studia na Fakultě filozofické, ale láska k životu a lidem ji zavedla do oblasti HR a well-beingu. Smysl jí dává propojování outdooru s osobním rozvojem. Maluje a vypráví příběhy. Cestování je pro ni stejně důležité jako dýchání. Přináší jí opojný pocit svobody a možnost objevovat – nové obzory, kultury i sebe sama.

Co Martinu Merisi táhlo do Tádžikistánu a jak se plánuje takový trail? Odpovědi dostanete v podcastu UPCE On Air.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Martiny Merisi, Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Ještě jsem neměla šanci utopit se ve stresu, říká mladá záchranářka z Řetové

Mgr. Pavla Svítková — Thu, 17 Jul 2025 12:36:17 +0000

Ještě jsem neměla šanci utopit se ve stresu, říká mladá záchranářka z Řetové Mgr. Pavla Svítková Čt, 07/17/2025 - 14:36

/ROZHOVOR/ Dvaadvacetiletá Vendulka Stránská z malé vesnice Řetová u Ústí nad Orlicí právě dokončila studium záchranářství na Fakultě zdravotnických studií v Pardubicích. Její příběh začal nečekaně – v první třídě ji k tomuto povolání inspiroval film s Kevinem Costnerem. „Zatímco ostatní děti malovaly své budoucí povolání jako zpěvačky či kuchařky, já už tenkrát nakreslila záchranáře se sanitou,“ vzpomíná Vendulka. Dnes, o 15 let později, je jasné, že dětský sen se stal skutečností.

V rozhovoru pro Orlický deník otevřeně mluví o náročném studiu se 16 předměty v prvním ročníku, o tom, proč si jako žena v této profesi nemusí nic dokazovat, a odhaluje, že nejčastější výjezdy nejsou dramatické zásahy, ale běžné případy, kdy si lidé často pletou záchranku s taxi službou.

Vendulko, co vás přivedlo k záchranářství? Byla to náhoda, nebo dlouhodobý sen?

Byl to sen, který se ve mně zrodil už v dětství. V první třídě jsem viděla film Záchranáři s Kevinem Costnerem a naprosto mě to uchvátilo. Fascinovalo mě, že někdo může riskovat svůj život, aby zachránil druhého. Od té doby jsem se té myšlenky nepustila. Asi to bylo i tím, že mám od malička nemocnou mamku, nějak přirozeně jsem cítila, že chci být někdo, kdo dokáže pomoct, když je nejhůř.

Vzpomínáte si na konkrétní moment, kdy jste si řekla: Tohle chci dělat?

Ano. Kromě toho, že mě jako malou strašně ovlivnil právě ten film s Costnerem, si pamatuju i jeden konkrétní moment ze základky. Byla jsem ve třetí třídě a měli jsme malovat, čím chceme být, až vyrosteme. Holky kolem mě kreslily zpěvačky, kuchařky nebo gymnastky a já? Já už tenkrát namalovala záchranáře se záchrankou. Bylo to jasné rozhodnutí už v dětství, které mě nikdy neopustilo.

Jak reagovalo vaše okolí, když jste oznámila, že se chcete stát záchranářkou?

Moji nejbližší to vlastně věděli už od prvního stupně. Rodiče mě v tom vždycky podporovali, ať už šlo o volbu školy nebo třeba pomoc s učením. Prarodiče měli trochu obavy, hlavně kvůli náročnosti a rizikům, ale nikdy mi nedali žádnou „stopku“. Naopak, celá rodina mě v tom držela. Věděli, že když mě to jednou chytlo, tak mě to nepustí.

Jak náročné bylo studium? Co bylo nejtěžší - teorie, nebo praktická výuka?

Studium bylo někdy opravdu hodně náročné. Měli jsme třeba přednášky od devíti ráno až do půl osmé večer a to člověka vyčerpá nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Nejvíc mi pomohlo, že jsme měli skvělou partu. Vzájemně jsme se podporovali, učili se společně na nejtěžší zkoušky, drželi při sobě. Praxe jsem naopak vždycky milovala – ať už v nemocnici, nebo na záchrance. Vždycky jsem se na ně těšila. Byly to chvíle, kdy člověk viděl, že to všechno má smysl.

Měla jste během studia chvíle, kdy jste si říkala, že to nezvládnete?

Ano, měla – hlavně během zkouškového období, ale to měl asi každý. Nejvíc na mě dolehl první ročník, kdy bylo hodně teorie, málo praxe a obrovské množství předmětů. Měli jsme tehdy 16 předmětů, z každého zápočet, a z některých i ústní zkoušky. Byla jsem psychicky fakt nalomená, jestli na to mám… Naštěstí mě vždycky podrželi kamarádi a rodina. Vzájemná podpora byla obrovská a i díky nim jsem to zvládla. Jsem za to dodnes vděčná.

Jaký byl váš první kontakt s opravdovou záchrankou a pacienty?

Byla jsem hrozně nervózní. Mou první pacientkou byla starší paní s bolestmi na hrudi. Pamatuju si, jak se mi začaly potit ruce, když jsme vyjížděli, a nešly mi navléct rukavice. Ale tým mě hned po příjezdu na místo zapojil do chodu, dali mi prostor být součástí zásahu a zároveň mě podrželi. Neměla jsem vlastně šanci utopit se ve stresu, protože jsem musela hned fungovat. A to bylo vlastně dobře – člověk zjistí, že to zvládne.

Jak se cítíte jako žena v tradičně mužském prostředí?

Upřímně, dnes už mi ani nepřijde, že by to bylo vyloženě „mužské prostředí“. Naopak, na některých výjezdových základnách, kde jsem byla, dokonce převažovaly ženy-záchranářky. Je pravda, že fyzická zdatnost je důležitá, ale stejně důležité je umět komunikovat, myslet v klidu a spolupracovat – a to není otázka pohlaví.

Musíte si někdy dokázat, že na to máte fyzicky i psychicky?

Upřímně? Ne. Nepotřebuji si nic dokazovat. Buď cítím, že na tuhle práci mám, nebo ne. Tohle povolání se nedá dělat napůl. Člověk buď v sobě má to odhodlání nebo ne. Myslím, že spousta z nás to poznala už během prvního ročníku. Někomu bylo hned jasné, že na to má, jiný naopak rychle zjistil, že to není jeho cesta.

Čím se liší realita od představ, které jste měla před studiem?

Před studiem jsem měla trochu zidealizovanou představu, že jde především o vážnější zásahy. Až v průběhu praxí jsem si uvědomila, kolik rutiny a běžných výjezdů tvoří každodenní realitu. Záchranářina je hodně o komunikaci, empatii a schopnosti zvládat i zdánlivě obyčejné situace.

Jaké typy výjezdů jsou tedy nejčastější?

Nejčastější byly výjezdy k chronicky nemocným, starším lidem, pacientům s psychickými potížemi nebo třeba lidem s bolestmi zad. Překvapilo mě, kolik výjezdů je k případům, které nejsou akutní. Někdy mám pocit, že si lidé záchranku pletou s taxi službou. Volají ji i v případech, kdy by stačila návštěva praktického lékaře. Ale i v takových situacích se musíme zachovat profesionálně, bez ohledu na to, co si o tom osobně myslíme.

Jak se vyrovnáváte se stresem během výjezdů?

Jsem čerstvě po škole, takže zatím čerpám hlavně ze zkušeností, které jsem nasbírala během odborných praxí. V krizových situacích se snažím zachovat chladnou hlavu a držet se toho, co jsme se učili.

Jak si "čistíte hlavu" po těžkých případech?

Z praxe už vím, že je důležité si nepřenášet práci domů. Zatím jsem neměla případ, který by mě úplně rozhodil, ale i tak vnímám potřebu vypnout – třeba pohybem, hudbou nebo jen obyčejnou procházkou se psem. A taky pomáhá si popovídat s někým, kdo ví, o čem mluvím.

Kde se vidíte za pět let? Chcete se specializovat?

Za pět let bych se ráda viděla jako plnohodnotný člen záchranné služby, který má za sebou už hodně zkušeností z ostrého provozu. Pokud to půjde, ráda bych si dodělala specializaci.

Co by podle vás pomohlo zlepšit práci záchranářů?

Myslím, že by pomohlo větší povědomí veřejnosti o tom, kdy volat záchranku a kdy ne. Mnoho výjezdů je zbytečných, a tím se pak blokují kapacity pro ty, kteří pomoc opravdu akutně potřebují.

Změnila vás tahle práce jako člověka?

Určitě ano. Už během studia a praxí jsem si začala víc vážit zdraví, rodiny, běžných dnů bez komplikací a také práce lidí kolem sebe. Člověk díky téhle profesi rychle pochopí, že se všechno může během pár vteřin úplně změnit.

Co vás na práci záchranářky nejvíc naplňuje?

Ten pocit, že mám šanci být užitečná. Není nic silnějšího než vědomí, že můžu někomu pomoct v jeho nejhorších chvílích. I obyčejné poděkování od pacienta nebo jeho blízkých mě vždy moc potěší. Je to práce, která má smysl.

A stalo se, že byste naopak litovala?

Ne, nikdy. Jsou těžké momenty, ale i ty k tomu patří. Je to profese, která mi dává energii, směr a chuť se pořád zlepšovat.

Co lidé o záchranářích nevědí, ale měli by?

Možná si neuvědomují, kolik různých rolí v sobě záchranář musí skloubit. Jsou nejen zdravotníci, ale i psychologové, vyjednavači, nosiči, komunikátoři… A přesto všechno jsou jen lidé. I my máme svoje dny, svoje limity, a přesto dáváme do práce maximum. Za každým výjezdem je kus člověka a ne jen uniforma.

Jakou radu byste dala někomu, kdo o záchranářství uvažuje?

Ať do toho jde, ale ať si nic nenamlouvá. Je to krásná, ale náročná práce – fyzicky i psychicky.

Autorka: Kateřina Jaklová, Orlický deník
Rozhovor je dostupný na webu orlicky.denik.cz.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Boj o zdraví: příběh absolventů UPCE

Mgr. Pavla Svítková — Thu, 26 Jun 2025 07:08:55 +0000

Boj o zdraví: příběh absolventů UPCE Mgr. Pavla Svítková Čt, 06/26/2025 - 09:08

V centru Bostonu jsou manželé Iveta a Luboš se svými dcerami možná častěji než v centru Pardubic. Právě tamní lékaři dali jejich dceři šanci na život. Ale zpátky na začátek. Když se potkali v prváku na Univerzitě Pardubice, neměli tušení, jaká životní zkouška je čeká. S narozením druhé dcery přišel tvrdý náraz – diagnóza spinální svalové atrofie. Vypukl boj o zdraví. Jejich urputnost a umění orientovat se ve vědeckém prostředí zajistil dceři účast ve studiích a genovou terapii. A mohl za to nedokončený doktorát.

„Mamííí, víš, kdo byla Toyen?“ – „Francouzská malířka?“ – „Ne, mami, byla to přece česká malířka, členka Devětsilu.“ – „Aha, já žila v tom, že je to Francouzka,“ odpovídá maminka Iveta své dceři. Teprve sedmileté Sofii. Podobnými dotazy častuje holčička své rodiče i několikrát za den. Chodí do první třídy, naučila se psát, a prý krásně, a slova čte s oblibou hlavně pozpátku. Je chytrá, zvídavá, velmi milá a ráda se seznamuje. Už teď má plány, čím chce být. Na všechno si chce sama vydělat, všechno chce sama zvládnout, chce studovat a cestovat. Touží po budoucnosti, ve které by jednou nepotřebovala ničí pomoc. Úplně se jí to asi nikdy nevyplní, ale k jisté samostatnosti má malá hrdinka se spinální svalovou atrofií zatím dobře nakročeno. A to i díky rodičům, kteří za dceru bez ustání bojují.

Potkali se náhodou

Iveta a Luboš se kdysi ocitli na stejném místě. Byl Silvestr a během oslav zjistili, že oba studují Univerzitu Pardubice. Zpátky do kampusu už se v novém roce vraceli společně. Byli v prvním ročníku. Iveta na Fakultě chemicko-technologické, Luboš na Fakultě ekonomicko-správní. Od třeťáku bydleli spolu a věděli, že spolu už zůstanou. „Po škole jsem přesně nevěděla, co bych chtěla dělat, a dostala jsem nabídku pokračovat na doktorské studium a věnovat se dál stopové elementární analýze,“ popisuje Iveta. Přestože doktorát nedodělala, sehrál v jejich životě zásadní roli.

Svatba, bydlení, nástup do zaměstnání, první dcera Aneta, za tři roky druhá dcera Sofie. Všechno se zdálo být ideální. Až do pověstného pátku třináctého. Byl duben roku 2018 a manželům Petrovickým se život obrátil vzhůru nohama. Lékař v Motolské nemocnici potvrdil, že Sofie trpí spinální svalovou atrofií prvního typu (SMA). Geneticky podmíněným onemocněním, které vede k postupnému ochabování svalů. Hrozí, že Sofie postupně přestane polykat i sama dýchat, řekl jim tehdy. Zhroutil se jim celý svět.

Existuje studie, ale...

„O onemocnění SMA jsme v tu chvíli měli již načteno, jelikož neurolog své podezření vyslovil už dříve. Říkal, ať hlavně nic negooglíme, ať počkáme na definitivní výsledky všech testů. My jsme ale chtěli být připraveni na vše. U nás v tu dobu totiž neexistoval žádný schválený lék, který by Sofii pomohl,“ vzpomíná Iveta. Když si manželé o nemoci zjišťovali podrobnosti, svitla jim naděje. Iveta díky doktorskému studiu věděla, do kterých vědeckých časopisů, odborných publikací a studií nahlédnout a co přesně v nich hledat. „Objevili jsme v USA studii na genovou terapii farmaceutické společnosti Avexis, jejíž první výsledky vypadaly velmi nadějně. Účastnit se jí mohlo ale jen 22 dětí – 20 z Ameriky a pouze dvě mimoamerické. Lékaři v Motole byli skeptičtí, dostat se tam je prý nereálné,“ doplňuje Luboš. V tu chvíli se ale rodiče malé Sofinky rozhodli, že udělají všechno, aby dceru do studie dostali. Začal nejintenzivnější týden v jejich životě. Ještě večer po vyřčení diagnózy neváhali a poslali do USA e-mail, vyplnili příslušný studijní formulář a čekali.

Budíček o půlnoci

Hned v sobotu se z Bostonu ozvali a vyžádali si další informace a výsledky dalších vyšetření. Tak rychlou reakci manželé Petrovičtí nečekali. Začal boj s časem. Od té doby prakticky nespali ani nejedli, oba zhubli deset kilogramů, ale vytrvale sháněli, co bylo třeba. Ve studii byla jen dvě místa, o která se „prali“ tři zájemci. Mezitím co dokládali potřebné dokumenty s výsledky, nechali si pro jistotu vyhotovit pasy, konzultovali stav Sofinky kvůli případnému letu, jezdili s ní na kontroly a instruktáže, jak v případě komplikací na palubě letadla Sofince pomoci. Zkrátka se připravovali na cestu. Která se ale taky nemusela uskutečnit. A pak to přišlo. Když oba večer padli vyčerpáním, vzbudil je telefon. Na displeji svítilo neznámé zahraniční číslo. „Dobrý den, sponzor se rozhodl a vybral do studie vaši dceru Sofii. Gratulujeme. Kdy můžete dorazit do Bostonu?“ ozvalo se z telefonního sluchátka. „To bylo jako sen. Obrovská úleva a zároveň zvláštní strach. Naše snaha se vyplatila. Dostali jsme naději, i když jsme zatím nevěděli jakou,“ popisuje Iveta. Šílený kolotoč se nezastavuje. Manželé řeší víza, bydlení, finance, vyřizují hypotéku, nevědí, co dřív. Ale povedlo se, poslední dubnový den odlétá Iveta s pětiměsíční Sofinkou do Bostonu. Za tři týdny je následují Luboš s Anetkou. To už malá Sofinka měla zákrok za sebou. Rodina se chystá strávit 14 měsíců v Americe.

Americký optimismus

V jedné z nejlepších světových dětských nemocnic dostala Sofinka hned v květnu jednorázový lék genové terapie. Tím se ale strach rodičů nerozplynul. „Nevěděli jsme, co s ní lék udělá, stále byl experimentální a nebyl schválený, nebylo jasné, jak bude tělo Sofinky reagovat. Nikam jsme raději nechodili, jen jsme ji hlídali. Anetka navíc vším děním a změnou prostředí velmi trpěla,“ posteskla si Iveta. Několik měsíců rodina zůstávala v Bostonu, aby vědci mohli pozorovat, zda lék zabral. Zabral. Medikament dodal do těla funkční kopii genu SMN1, který umožnil přežití a správnou funkci motoneuronů, které do té doby nemoc SMA ještě nezničila. Díky tomu mohly Sofinčiny svaly začít pracovat namísto dalšího ochabování a Sofinka tak dostala šanci výrazně rozvíjet svou motoriku.

Rodině se neuvěřitelně ulevilo, a tak si začala užívat i pobyt v Bostonu. „Bylo jaro, všechno z nás spadlo a konečně jsme mohli pořádně poznat i město,“ dodává Luboš. Amerika je hodně změnila. V myšlení i přístupu. „Velmi nám pomohla tamní mentalita. Američané jsou velmi pozitivní, stále nás podporovali, jakýkoliv Sofinčin posun oslavovali, strašně nás svým přístupem nakazili,“ pochvaluje si Luboš, který sám srší optimismem a dobrou náladou, a to i přesto, že jsou již zpátky v České republice. Oba rodiče neskrývají vděčnost. Myšlenky, zda lék v těle holčičky za 20 let nezpůsobí třeba rakovinné bujení, zbytnění srdečního svalu či jiné změny, si nepřipouštějí. S Bostonem jsou stále v kontaktu a zrovna balí kufry na pravidelnou roční kontrolu.

A co dál?

Díky léku Sofinka dostala druhou šanci na život. Přesto se po čase, když už byli zpět v Česku, objevily komplikace. Sofinka začala v motorickém vývoji stagnovat. „Bostonští lékaři nám doporučili, abychom doma požádali o v tu dobu již v Česku schválenou léčbu, která funguje na jiném principu než genová terapie. Dodává se do těla v určitých intervalech už doživotně,“ vysvětluje Iveta. Pojišťovna lék ale odmítla proplatit, a tak se Petrovičtí museli spolehnout opět sami na sebe. Znovu začali pátrat, až narazili na další studii, tentokrát italskou. Díky svému úsilí dokázali Sofii dostat i do ní, a tak po dobu pěti let dojížděli ještě do Říma a Sofinka dostávala ještě druhý lék. Kombinovanou léčbou, každodenním cvičením a rehabilitacemi malá bojovnice postupně získávala další motorické dovednosti. S koncem italské studie přišla ale další obava – jak pro Sofii získat drahý lék teď? „Po dlouhém vyjednávání nám výrobce léku přislíbil, že Sofie bude lék dostávat dál v rámci speciálního léčebného programu,“ líčí Iveta. Dění okolo léčby spinální svalové atrofie sleduje neustále. Chce být připravená na případné další kroky. „Aktuálně je zatím v USA schválen lék Apitegromab, což je monoklonální protilátka, která blokuje myostatin, čímž podporuje růst a sílu svalů u pacientů se spinální svalovou atrofií. Tím může pomoci zpomalit progresi onemocnění a zlepšit svalovou sílu a podpořit motorické funkce. V případě zdravých lidí by tento lék působil jako steroidy či anabolika, ale u těchto dětí by to mohlo pomáhat,“ vysvětluje. Léčba ale může představovat velkou zátěž pro játra.

Žijeme okamžikem

Celková péče, léčba, nejrůznější pomůcky i rehabilitační pobyty jsou finančně velmi náročné a rodina se proto neobejde bez pomoci. „Máme už mnoho hodných dárců, kteří nám posílají peníze pravidelně. Další přibývají, když se o naší situaci náhodně dozvědí, a hned přispějí. I sdílení našeho příběhu na sociálních sítích velmi pomáhá. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi,“ říká s obrovskou vděčností Iveta. Sbírat peníze se rozhodla i Univerzita Pardubice, která s finanční pomocí Sofince propojila tradiční dubnovou akci Rozhýbejme univerzitu. Studentům a zaměstnancům stačily pouhé tři dny, aby splnily dobročinný účel výzvy. Pomohli tak Sofince získat od Nadace ČEZ 120 tisíc korun, které použije na rehabilitaci a speciální pomůcky.

„Spinální svalová atrofie je dost drahý koníček,“ říká s nadsázkou Iveta. „Jak Sofinka roste, je potřeba neustále obměňovat pomůcky, jako jsou manuální a elektrický vozík, vertikalizační stojan, různé ortézy, terénní zdravotní kočárek. Sofča používá přístroj na cvičení nohou a spoustu dalšího vybavení. Třikrát za rok také jezdíme na rehabilitační pobyt,“ vyjmenovává Iveta jednotlivé nákladné položky. Roční péče o dceru přesahuje půl milionu korun z vlastních zdrojů, a tak je rodina vděčná za jakýkoliv příspěvek, jakoukoliv pomoc. Odpověď na otázku, proč se to stalo zrovna jim, je přitom nikdy nezajímala. „Asi si nás vybrala,“ věří Iveta. „Sofinčina startovní čára nebyla vůbec dobrá, teď je na tom fantasticky oproti tomu, co mohlo nastat, a to je pro nás to hlavní,“ uzavírá Luboš Petrovický.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv manželů Petrovických

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2025, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Do Etiopie za prací i českým pivem

Mgr. Pavla Svítková — Thu, 26 Jun 2025 06:38:28 +0000

Do Etiopie za prací i českým pivem Mgr. Pavla Svítková Čt, 06/26/2025 - 08:38

Mléko, nebo pivo? Jako správný Čech by si Lukáš Horník vybral samozřejmě pivo. Jeho práce se ale točí i okolo druhého nápoje. Kvůli němu dojíždí pravidelně třeba do Klatov. Kvůli pivu zase letěl do Etiopie. Kam to bude příště? Těžko říct. Absolventa Fakulty elektrotechniky a informatiky může řízení technologií a automatizace výroby zavést prakticky kamkoliv.

Jaké pivo mají v Etiopii?

Pil jsem hlavně Harar Beer, kvůli kterému jsem do Etiopie přijel. Dostanete tam ale i jiné značky, přestože průmyslová výroba piva má poměrně krátkou historii.

Chutnalo vám?

Bylo trošku sladší, než na co jsme zvyklí u nás, ale furt dost podobné známým českým značkám, ne-li v některých případech lepší. Sladší charakter je dán použitím odlišné receptury. Do sladového šrotu se přidává kukuřičný šrot, čímž se částečně nahrazuje slad. Tato úprava nejen snižuje náklady, ale zároveň ovlivňuje výslednou chuť – pivo je jemnější a lehce nasládlé.

Jak to, že je pivo chuťově podobné našemu?

Pivovar v Hararu i ve městě Bedele totiž pomáhali v 80. letech stavět Čechoslováci a je to dodnes vidět na technologii výroby. Používají i české receptury, proto jsou v chuti jen malé rozdíly.

Pijí Etiopané hodně piva?

Je to jejich velice oblíbený nápoj, ale považuje se za luxusní komoditu, takže ho pije spíše střední a vyšší třída obyvatel. Nižší vrstvy si oblíbily spíš žvýkání lístků katy jedlé, takzvané čat. Má podobné účinky jako amfetamin a prodejce této rostliny spatříte na každém rohu.

Jak vypadá pivovar v Hararu?

Pivovar je dominantou tohoto muslimského města. Nachází se na návrší ve výšce 1950 metrů nad mořem v zajímavé horské krajině. Avšak je to moderní pivovar. Všude je vzorně čisto a měděné kryty varen jsou stejně naleštěné jako u nás.

Co jste do pivovaru přijel dělat?

Přiváděl jsem k životu sběrač kondenzátu. To je ekonomické řešení, které zajistí využití zbytkové energie páry. Z veškerých technologií v pivovaru, kde se tvoří pára, je kondenzát sveden do jedné nádrže. Nad ní je výměník, který předehřívá technologickou vodu.

Jak se vám s místními spolupracovalo?

Měl jsem k ruce dva elektrikáře. Moje požadavky na zapojení i odzkoušení realizovali bez problémů. Překvapil mě jen rozdílný pohled na montáže. V Etiopii jsou vázaní spíš na to, aby to hlavně fungovalo, estetika provedení pro ně až tak důležitá není (smích).

Létáte do Afriky často?

Byl jsem tam poprvé, ale na zakázkách v Africe se naše firma standardně podílí. Staráme se i o technologie v pivovaru Bedele. Již dříve jsem měl do pivovaru Harar letět, plány mi však tenkrát zhatil pozitivní test na covid. Tato návštěva pro mě byla po všech směrech zajímavá. Hlavně mi ukázala, jak se v Evropě máme dobře. Začal jsem si vážit maličkostí jako tekoucí teplé vody nebo vodovodu obecně, ne vždy voda totiž tekla.

Udělala na vás země i přesto dojem?

Když pominu komplikace cestou tam, kdy mi nejdřív zrušili vlak, na letišti v Addisu mi uletělo letadlo a na letiště Dire Dawa se mnou nepřiletěl kufr, tak ano, udělala. Je to úplně jiný svět. Najdete tu spoustu historických a přírodních památek. I místní jídlo je velice chutné.

Jaké je město Harar?

Staré město Harar je chráněné v programu UNESCO. Malými uličkami a domy mi připomínalo Řecko. Byli jsme se podívat v několika muzeích věnovaných kultuře Hararu a zavítali jsme i do místního ghetta. Celou dobu nám dělaly průvodce malé děti. Neustále po nás chtěly sušenky a jiné sladkosti, a později už si říkaly o peníze a pokřikovaly na nás money, money, money.

Zažil jste během pobytu něco neobvyklého?

Nezapomenutelným zážitkem byl určitě večer ve společnosti hyen, které jsme krmili masem napíchnutým na kusu dřeva. Bylo dechberoucí pozorovat, jak se díky člověku, který se zvířetem umí komunikovat, jeví tahle šelma jako krotké zvíře. Najednou máte pocit, že vám nemůže nic udělat.

Poslední dobou jezdíváte do Klatov, co vás zaměstnává tam?

Místní mlékárna. Je řízena jedním z posledních systémů DASOR, druhý je ještě v Temelíně. Řízení této technologie předěláváme, protože je velmi obtížné ji opravovat a programovat. Předělat tento řídicí systém je pro mě momentálně docela výzva. Všechny úpravy se musí dělat za plného provozu mlékárny, krávy totiž dojit nepřestanou (smích).

O co se systém v mlékárně stará?

Řídicí systém v mlékárenských provozech je skutečně rozsáhlý. Naše systémy pokrývají kompletní technologický proces – od příjmu mléka z cisteren, přes pasterizaci, odstředění až po samotnou výrobu finálního produktu. Nezbytnou součástí je také centrální čisticí stanice, která zajišťuje sanitaci veškerého potrubí a zařízení, jež přicházejí do kontaktu s pasterizovanými mléčnými výrobky. Tento systém významně přispívá k minimalizaci rizika kontaminace a zajišťuje vysokou hygienickou úroveň výroby.

Na jaká další místa vás může vaše práce dostat?

Když se nad tím zamyslím, mohu s naprostým klidem říci, že jsme schopni realizovat projekty kdekoli na světě – zejména tam, kde je možné automatizovat technologie, na které se specializujeme, jako jsou právě mlékárny, cukrovary nebo pivovary. Kromě toho se podílíme také na specifických zakázkách, například na rekonstrukcích observatoří, které se převážně nacházejí v zahraničí. Další naší specializací je tzv. Plazmatron (neboli plazmový hořák pro žárové nástřiky kovových materiálů, jako je například wolfram), unikátní zařízení, které jsme realizovali až v Japonsku.

Splnil jste si touto prací svůj sen?

Splnil. Původně jsem chtěl být elektrikářem. Když jsem jako malý strčil hřebík do zásuvky, tato touha ještě zesílila (smích). Jako elektrikář jsem brigádně pracoval v jedné firmě v Chrudimi. Tam nám práci zadávali elektro-projektanti, kteří řídili celé zakázky. To mě fascinovalo a od té doby jsem věděl, že chci dělat elektro-projektanta. Práce mě velice baví a naplňuje. Nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného. Práce je tak obsáhlá a vůbec není rutinní. Rutina mě totiž děsí.

Měl jste problém najít práci?

Vůbec žádný. Hned po státní závěrečné zkoušce si mě odchytil kolega z naší firmy. Na profesní síť LinkedIn mi neustále chodí pracovní nabídky. Tenhle obor je natolik žádaný, že se pořád vyplatí ho studovat.

Co byste poradil současným studentům fakulty?

Aby se nezaměřovali pouze na obor, který studují, ale vnímali i přesah svých znalostí do jiných oborů a vzájemné propojování informací. Spolupráce s kolegy z oboru je při studiu vždycky užitečná. Výhodné je spolupracovat i s praxí a vytvářet tak zajímavé diplomové práce.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Lukáše Horníka

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2025, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE