Studenti

Svaly versus hlava: Rozhovor se studentem Matějem Kubelkou

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 01 Jun 2026 10:51:25 +0000

Svaly versus hlava: Rozhovor se studentem Matějem Kubelkou Mgr. Pavla Svítková Po, 06/01/2026 - 12:51

„Dřív by mě nenapadlo, že budu vypadat takhle. Kulturistika ze mě udělala jiného člověka,“ říká Matěj Kubelka. Student Fakulty elektrotechniky a informatiky si cílené formování těla zamiloval. Vyrýsované svalstvo jezdí předvádět i na soutěže.

Matějova cesta za svaly začala kde jinde než v posilovně. Nejdřív tam jako doprovod chodíval se svými rodiči. Během střední školy mu přišlo smysluplnější trávit čas tam než se poflakovat někde po městě. „Vždycky jsem hodně sportoval a fotbal a parkour mi rozházely kolena. Přišel jsem do posilovny hledat tipy na kompenzační cviky a celkové zpevnění těla. Najednou už jsem neskákal po zdech, ale zvedal jsem čím dál těžší závaží v posilovně,“ líčí Matěj. A právě tam potkal kluka, co kulturistiku dělal, a řekl si, že to zkusí. A tím to všechno začalo. Příprava, tréninky, strava, psychika, objemová fáze a do toho odvracení jízlivých poznámek, že hazarduje se zdravím. Matěj se nedal a šel si za svým. Vloni bodoval na soutěži Mistrovství Moravy juniorů, na Mistrovství Čech mužů a neztratil se ani na Mistrovství České republiky juniorů. Letos zkoušel hned tři kategorie na Mistrovství Čech dorostu a juniorů v Kutné Hoře – Classic Physique, kulturistiku nad 77 kg a klasickou kulturistiku. Mezi konkurencí 84 soutěžících bral deváté, osmé a čtvrté místo, a k tomu další cenné zkušenosti. „Je potřeba makat dál,“ dodává nadšeně.

Jste v posilovně víc než doma nebo ve škole?

Mívám to vyrovnané, ale když jsem kombinoval vícero sportů, měl jsem i 13, 14 tréninků týdně, a to už bylo hodně náročné. Někdy jsem potřeboval, aby měl den víc než 24 hodin (smích). Teď už to tak nedělám a soustředím se na kulturistiku. V závěru kulturistické přípravy se dostanu maximálně na šest tréninků v týdnu.

Co vás na kulturistice baví?

Baví mě forma sebeprezentace, kterou umožňuje. Vzhled člověka, ladnost pohybů, tvrdost svalů i svalový rozvoj, kterého člověk dokáže za určitý čas dosáhnout. To, jak člověk dokáže formovat svoje tělo, je až neskutečné.

Co je vlastně cílem kulturistiky?

Je to sportovní disciplína, ve které jde o to mít esteticky ideální, maximálně osvalené a vyrýsované tělo. A docílíte toho správným silovým tréninkem, specifickou stravou a pravidelnou regenerací.

Jaká kategorie vás zaujala?

Začínal jsem v kategorii Men′s Physique. Je lehčí a přirovnal bych ji k mužské plážové postavě. Na sobě jsem měl delší plavkové kraťasy, což bylo pro začátek fajn. Asi po dvou letech jsem si řekl, že zkusím tu surovější kulturistiku. A tam už jsem musel obléknout soutěžní plavky, taková malá tanga…

Styděl jste se, když jste je měl poprvé?

Přechod do malých plavek mě z počátku děsil, ale po hodinách trénování v nich jsem si na ně zvykl a na závodní stage jsem se postavil s nulovým studem.

Soutěžící jsou vždycky hodně opálení, chodíte do solária?

Před prvními závody mi solárium doporučili navštěvovat. Ale po první zkušenosti se závodní barvou jsem zjistil, že další návštěva už není potřeba. Barva totiž zařídí, co má. Je navržená tak, aby fungovala pod světly a zvýraznila detaily svalů.

Musíte si tělo také holit?

Pravidlo o tom, že soutěžící musí být oholený, není. Na druhou stranu je to žádoucí. Chlupy rozmazávají linie svalů, zakrývají vyrýsování a zkreslují práci s barvou a světlem. A týká se to všech partií – nohou, rukou, hrudníku, zad i břicha. Hladká pokožka je lepší i kvůli nanášení barvy.

Co porotu zajímá nejvíc?

Podle kategorie se většinou hodnotí stavba těla, tvrdost svalů a jejich připravenost. Zohledňuje se, kolik procent tuku člověk má. A také se řeší třeba to, jak je daný sval žílovaný.

Co se děje před nástupem na pódium?

Vrcholí poslední přípravy. Dostávám ještě pokyny od trenéra, udělám pár kliků a pumpuju svaly, kontroluju postoj. Nádech – výdech a jde se nahoru. Teprve tam se ukáže, jestli měsíce disciplíny a dřiny stály za to. Já se nahoru vždycky těším.

Nejste nervózní?

Už nejsem. Chodím si to tam užít, protože se můžu fakt předvést. Nastupuju spolu s ostatními soutěžícími dané kategorie. Poté nás porovnávají v pěticích a následně se v rámci semifinále dělají takzvané callouty, což znamená, že se volají závodníci ve skupinách po pěti (1–5, 6–10 atd.). Ve finále je na řadě přednes volné sestavy, kde závodník pózuje na hudbu dle vlastního výběru zhruba jednu minutu, a pak se ještě přechází na porovnání finalistů.

Máte tam čas na něco myslet?

Ani ne. Jsem maximálně koncentrovaný. Míří na mě reflektory, které mě mají co nejlépe nasvítit, a mám lehkou mlhu před očima. Jsem rád, že vůbec vidím rozhodčí, na které se v průběhu svého přednesu soustředím nejvíc a jsem s nimi v očním kontaktu.

Trénujete si jednotlivé pózy před zrcadlem?

Před zrcadlo chodím každý den. Fotky posílám i trenérovi, aby moje pózy zhodnotil. Pak je ladíme během osobního tréninku. Ale je důležité zkoušet si držení těla hlavně mimo zrcadlo. Když vstupuju na stage, kde žádné zrcadlo není, musím mít natrénováno hlavně bez něj. Pak už vím, jak se do které pozice dostanu a vypadám v ní nejlépe. Musím, říct, že fáze „učím se pózovat“ byla nejhorší. To, že pak vylezu na pódium, je už to nejmenší (smích).

Nechytají vás při pózování křeče?

Křeče mě chytají, ale není to pravidlo. Vždy záleží na tom, jak má závodník natrénováno, zda dobře solil či pil. Práce s dechem je náročná a jak držíte svaly zatnuté, rychle se okysličují. Pokud na to nejsou zvyklé, začnete se potit a klepat a prozradí, že nejste trénovaný.

Jak tenhle sport vnímají vaši kamarádi?

Kámoši si mě spíš dobírají. Jestli dneska budu zase cvičit, jestli už jsem se najedl… Tohle popichování i kritiku jsem se naučil už nevnímat. Chápou mě a moje rozhodnutí dělat kulturistiku respektují. Už se mi několikrát stalo, že kluci, kteří z toho nejdřív měli srandu, za mnou přišli a vyzvídali: Hele, já bych to chtěl vyzkoušet a ty už se v tom orientuješ? Myslíš, že bys mi pomohl? A třeba se potom tomu i chvilku věnovali.

Co vás ještě letos čeká?

Letos plánuju nejdelší soutěžní přípravu. Vždycky jsem podstoupil maximálně tři soutěže, teď bych se chtěl dostat na pět soutěží. Ale jsou i závodníci, kteří jsou schopni během jediného víkendu dát dva závody. Kulturistika není o tom, jak silné tělo člověk má, ale spíš jak všechno dokáže zvládnout v hlavě.

Jak to myslíte?

Je důležité být na kulturistiku připravený také mentálně. Je o velkém odříkání, musíte být k sobě hodně tvrdý a plnit plán, který vás k vašemu cíli dostane.

Máte nějaký cíl do budoucna?

V kulturistice je mým aktuálním snem podívat se v poslední juniorské sezóně na mistrovství Evropy do Španělska. Samozřejmě je to velký cíl, ale mezi ty malé rozhodně patří se každým rokem zlepšovat.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Matěje Kubelky

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Řítím se peřejí

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 23 Feb 2026 10:02:40 +0000

Řítím se peřejí Mgr. Pavla Svítková Po, 02/23/2026 - 11:02

Republiku i svět zná spíš podle vodních toků. Ke svému životu nejvíc potřebuje kánoi, pádlo a divokou vodu. Když obden neusedá do lodi, není ve své kůži. Do studia se mu ale voda nepropsala. „Toho by už bylo moc,“ říká Petr Šmakal, student Dopravní fakulty Jana Pernera.

„Ahooooooooj,“ zdravím studenta Petra Šmakala už z dálky vodáckým pozdravem. Pozdrav s chutí opětuje, přestože dneska s sebou loď a pádlo nemá. Dneska je vyměnil za tašku s notebookem, protože Labe ani Chrudimka v Pardubicích ty správné peřeje nenabízejí. Na univerzitu dojíždí jen třikrát v týdnu. Rozvrh si tak poskládal, protože potřeboval být spíš na oddílové základně v Litovli, zkrátka v kontaktu s vodou. Během zimní přípravy mu dělají společnost jiné sporty. A taky bakalářská práce a materiály ke státnicím.

Sjel jste si v loňském roce nějakou řeku jen tak?

Na to není moc času a pomalá voda mě ani nebaví (smích). Ale s kamarády tradičně vyrážíme na rakouskou řeku Salzu. Je to proslulá ledovcová řeka, vyhlášená pro své náročnější úseky. Má nádhernou soutěsku blízko města Palfau, která nabízí jeden z nejnáročnějších vodních úseků vůbec. V létě má voda krásných 8 stupňů. Sjíždět ji poprvé bylo nejlepší. Neznali jsme terén, jen jsme z mapy věděli, že některá místa jsou hodně nebezpečná…

Míváte vodu na svojí straně?

Naštěstí ano. Na závodech jsem míval vždycky kliku, a k tomu dobré podmínky. I když nejsou pokaždé pro všechny úplně stejné. Někdy se zničehonic změní puls řeky – to znamená, že se třeba během dvou vteřin zvedne hladina i o 20 centimetrů. A to je mazec. V tenhle moment to není úplně fér, spíš je to právě o tom štěstí.

Je těžké udržet v tu chvíli hlavu v pohodě?

Člověk se během závodu maximálně soustředí na svoji stopu, ví přesně, co má dělat, takže na jiné myšlenky není prostor.

Cvaknul jste se už?

Jasně, ale u nás říkáme šlápnul. Proto je potřeba umět i výborně plavat. Na některých řekách bývá silný proud a musím přesně vědět, co v tu chvíli dělat, a hlavně nepanikařit. Voda je často ledová, tak není moc času nazbyt.

Můžete se v lodi i zaseknout?

Můžeme. Mám v lodi speciální pásy, které mi při jízdě pomáhají zůstat na místě, ale někdy je složitější se z nich po pádu dostat. Člověk se většinou i trochu přitopí. Eskymácký obrat je proto základ.

Přesto vás divoký terén láká…

Je to adrenalin, a ten je už neodmyslitelnou součástí mého života. Ke konci zimy s klukama z oddílu už vyhlížíme jarní měsíce a čekáme, až začne tát sníh. Pro trénink je to ideální, řeky jsou divočejší a dravější, a to přesně potřebujeme. I když jejich teplota je ještě hodně nízká.

Nosíte proto neopren?

Když je velká zima, tak okolo čtyř stupňů, nosíme neoprenové kraťasy. Kdybych měl neopren i na horní polovině těla, brzdil by mě v pohybu a neměl bych takový rozsah rukou. Navíc by mi v něm bylo určitě vedro (smích).

Na jaké řeky vyrážíte nejčastěji?

Na jaře jezdíme třeba na Labe do Špindlerova Mlýna nebo na Kamenici u obce Plavy. To jsou už hodně těžké řeky. Dřív se na nich jezdíval i slalom, ale postupně se přesunul na umělé kanály.

Není to na jaře spíš hazard se životem?

Čím větší průtok řeka má, tím větší k ní mám respekt. Ale jsme na to „nemocní“ a vyhledáváme to. Obtížnost divoké vody má svoji stupnici od jedné do šesti a šestka už se skoro nedá jet. Jsem trénovaný a v pohodě zvládnu úseky ohodnocené čtyřkou. Přes co bych ale nikdy nešel, je sjíždět vodu při povodních. Když je vyhlášený jakýkoliv povodňový stupeň, jít do vody je dokonce úplně zakázané. Přesto se najdou blázni, co to zkusí. Tohle našemu sportu nedělá dobré jméno. Mám adrenalin sice rád, ale svědomí by mi nedovolilo, kdyby kvůli mně byl v ohrožení někdo jiný.

Dostal jste se někdy na vodě do pořádných potíží?

Dneska už se z různých problémů umím dostat. Jezdecké chyby mě provázely spíš na začátku. Při závodech zrovna na Kamenici jsem třeba zlomil pádlo. To se mi stalo i nedávno s parťákem. V těžké pasáži jsem nenasměroval loď správně a ta se nám pak zaklínila v řece a museli jsme z ní doslova vypadnout. Bylo to po čtyřech minutách závodu, tepovku jsem podle hodinek měl na 200 a najednou jsem se koupal ve vodě, která měla čtyři stupně. Nic moc, no. Závod jsme už nedojeli. Shodli jsme se, že to nemá cenu.

Mluvíte o parťákovi, jakou disciplínu jezdíte?

Moje disciplína se jmenuje C1 slalom a sjezd na divoké vodě a to jezdím na kánoi sám. Pak dělám také C2 sjezd, čemuž se říká deblkanoe. Tam mám parťáka Františka Salaje, se kterým jsme perfektně sehraní. Závodník by měl ovládat obě kategorie, je pak konkurenceschopnější a může absolvovat i víc závodů.

Přizpůsobujete závodění svůj život?

Dá se říct, že jo. Závody začínají na jaře, kdy startuje Český pohár, který zahrnuje deset až dvanáct závodů. V podstatě všechny víkendy mám plné. Hlavní vrcholy sezóny jako mistrovství světa a mistrovství Evropy bývají až ke konci září. Někdo by si tak mohl říct, že když mi skončí škola, užívám si pohodové prázdniny, ale není to tak. V létě bývá nejvíc závodů a tomu odpovídají i tréninky. Vychází to na dva denně, abychom měli nejlepší formu. Naštěstí mi extrémní dlouhodobá sportovní aktivita nedělá žádný problém. Naopak.

Jaké úspěchy máte za sebou?

Z předloňského mistrovství Evropy jsem si dovezl titul vicemistra Evropy ve sprintu na divoké vodě a titul mistra Evropy v závodu hlídek. Reprezentuju UPCE také na Akademických mistrovstvích ČR nebo na Českých akademických hrách. Z těch posledních jsem si dovezl bronz ze sprintu na C1.

Přidal jste i jeden netradiční titul.

Jsme první litovelští vodáci, kteří vyhráli závody pramic na Krumlovském vodáckém maratonu, kterým zakončujeme naši sezónu. Vždycky si s oddílovými parťáky dáme nějaký netradiční cíl, letos jsme vyjeli na pramici.

To ale není úplně vaše disciplína…

Na pramici nikdo z nás běžně nejezdí. Byl to klasický hec u piva (smích). Najednou jsme jeli v pěti lidech, takže to muselo fungovat po všech stránkách. A vyšlo to – pohár jsme získali. A ještě jsme porazili našeho prezidenta.

Jak se vám to povedlo?

Závod s hromadným startem nemá skoro žádná pravidla, je potřeba jen co nejrychleji dojet do cíle. Poslední dva měsíce jsme intenzivně trénovali, takže jsme si věřili. Na start se nachystalo 20 pramic a nám to perfektně sedlo. Pan prezident se svou posádkou dorazil na tyhle závody potřetí a jeho pramice dojela jen deset minut za námi, což byl skvělý výsledek. Byl parádní pocit měřit síly i s ním. Emoce v cíli byly o to silnější.

Víte, že… při jízdě na kánoi závodníci klečí? Jejich loď totiž nemá ploché dno jako známé turistické kánoe. Každý sjezdař má dno lodi vytvarované podle svých nohou a v tom klečí. Aby klečení bylo pohodlnější, má v lodi ještě sedačku. Čím níž sedačka v lodi je, tím níž je i těžiště a loď je stabilnější.

Dáte si od lodi pauzu nebo jezdíte i v zimě?

Ideální trenér řekne, že na vodu se má jít kdykoliv (smích). Když je teplota lehce nad nulou a nemrzne, teoreticky se to pořád dá. Každopádně se říká, že pádlo bychom neměli mít v ruce alespoň měsíc, abychom si trochu odpočinuli a věnovali se kompenzaci svalů a kondiční přípravě. Na najíždění kilometrů jsou pro nás klíčové jaro a podzim. To je základ sezóny.

Jak se tedy udržujete ve formě?

Přes zimu se víc běhá, hodně běžkujeme, a k tomu děláme různé doplňkové sporty. Chodíme pravidelně plavat a také do posilovny. Je potřeba kompenzovat svaly, které pádlováním přirozeně ochabují. U mě jsou to třeba mezilopatkové svaly. K tomu se i hodně otužujeme.

Dostávají speciální péči i vaše lodě?

Po sezóně se musí zkontrolovat a udělá se jen lehký lifting. Umím laminovat, takže drobné opravy zvládnu sám. Pokud se jedná o něco většího, loď jede rovnou k výrobci.

Kolik lodí máte?

Mám dvě. Jednu závodní a jednu tréninkovou, která je o něco těžší a nemá tak dobrý povrch. Ve vodě se na ní dá víc natrénovat. Razím totiž heslo – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Zrovna tahle loď toho má už dost za sebou. Ta závodní je naopak v perfektním stavu, dávám si na ni pozor a jezdím s ní jen důležité nebo lehké závody.

Máte ještě nějakou vodáckou metu?

Poslední rok dva jsem v profesionální úrovni trochu polevil. Zjistil jsem, že vyhrát mistrovství už není moje priorita. Ježdění mám teď spíš jako koníček a mnohem víc si to užívám. Rozhodl jsem se zaměřit víc na budoucnost a tento rok jsem zkoušel i trenérství. V tom bych rád pokračoval i v další sezóně.

Pořád se vidíte u vody?

To ano. Jen ne za každou cenu přímo v lodi. Teď mě hodně zajímá i vodácké zákulisí a baví mě být spíš v pozadí. Angažuji se v našem oddílovém klubu, jsem v jeho správní radě a zapojuju se i do organizace různých vodáckých závodů. Práce trochu souvisí i s logistikou, kterou na dopravní fakultě studuju.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Petra Šmakala

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Amalia in Paris: Plním si svůj Erasmus sen

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 16 Jan 2026 12:32:27 +0000

Amalia in Paris: Plním si svůj Erasmus sen Mgr. Pavla Svítková Pá, 01/16/2026 - 13:32

V mnohém připomíná známou seriálovou postavu. Pardubické kulisy teď vyměnila za ty pařížské – na dva semestry odjela studovat do města módy. Amalia Scheer z Fakulty ekonomicko-správní je navíc úspěšná modelka, takže do francouzské metropole zapadla jako ulitá. Kdyby si o svém pařížském dobrodružství vedla blog, mohl by vypadat třeba takhle.

Epizoda 1: Tak tohle jsem já – Amalia

Jmenuju se Amalia Scheer. Jsem napůl Němka a napůl Češka, ale žiju v Pardubicích, kde také studuju vysokou školu. Dělám modelku. Ale nedávno jsem se odstěhovala na druhý konec Evropy – do Paříže. Ale ne kvůli modelingu. Kvůli studiu. Je to hustý? Je! Někdy tomu pořád ještě nemůžu uvěřit…

V Paříži jsem nikdy předtím nebyla. Jednou jsem jí jen projížděla cestou do Anglie. Pršelo a ani se mi nechtělo vystupovat z auta – takže se to vlastně ani nepočítá. Všichni mě od pobytu tam odrazovali: že je to město přeplněné turisty, že není bezpečné, že to není taková romantika, jak se říká. Ach jo.

Ale já jsem snila dál. A pak přišla Emily v Paříži. Najednou jsem to město viděla jinýma očima – jako místo elegance, módy, nových příležitostí a skvělých zážitků. A protože se modelingu věnuju už čtyři roky, Paříž mě přitahovala jako magnet. A tak jsem začala snít… a zároveň plánovat. Už na konci střední, ještě před maturitou…

Epizoda 2: Jak vybrat vysokou? Podle Erasmu

Chtěla jsem studovat ekonomiku a byznys. Už při výběru vysoké pro mě byla nabídka Erasmus výjezdů klíčová. Dopředu jsem zjišťovala, jaké možnosti mnou vytipované školy nabízejí – kam se dá vyjet, na jak dlouho a jaké jsou podmínky. Když jsem si sepsala všechna pro a proti a přemýšlela, jak skloubit školu s prací, vyšla mi z toho nejlépe Univerzita Pardubice. Pro můj obor Business Management navíc nabízí klidně dvanáctiměsíční Erasmus. A Paříž byla v nabídce. Bylo rozhodnuto. Přijali mě na Fakultu ekonomicko-správní (FES) a já už po prvním roce začala řešit svůj vysněný výjezd. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

Epizoda 3: Jedu do Paříže! A z FESky jsem dokonce první

„Cože? Vy chcete jet na Erasmus do Paříže?“ vyhrkla na mě koordinátorka výjezdů.

„Ano,“ odpověděla jsem. „V nabídce jedna pařížská univerzita je. Ráda bych si ji dala na první místo.“

„Smlouvu s nimi máme. Pokud uspějete u pohovoru, můžete jet. Jen mě překvapilo, že nechcete Madeiru, Španělsko nebo Portugalsko jako většina ostatních.“

„Ne, já chci právě tu Paříž.“

„Jen pozor, výuka může být i ve francouzštině. A od nás tam zatím nikdo nebyl, takže přesný průběh neznáme.“

„Francouzsky umím jen pár slov, ale nějak si poradím. Díky.“

A je to tady – pojedu jako první studentka z FESky na Erasmus do Paříže. Aspoň to prozkoumám. V létě jsem sbalila kufry a přestěhovala se do Paříže. Na celý rok. Vážně se to děje? Děje!

Epizoda 4: Už bydlím. A ve skvělém bytě

Mám krásný výhled. Otevřu okno – a je tam. Symbol Paříže. Eiffelova věž. A vážně se třpytí. Mohla bych na ni koukat celý den. Vybrat si tenhle byt byla trefa do černého. Mám to všude kousek – do školy, do města i do parku a já ho prostě zbožňuju. Je skvěle situovaný, plný slunce a světla. Dva pokoje s vysokými stropy a krásná kuchyň, moderní nábytek. Konečně mám bydlení, které odpovídá mým představám.

Na to nejsem zvyklá. Když mě agentura vyšle kamkoliv po světě fotit, ubytování si nevybírám. Často bydlím s někým, koho jsem nikdy předtím neviděla. Někdy ani nemluví anglicky. Občas mám prostě smůlu. Ale teď? Našla jsem místo, kde se budu cítit dobře. Trávím hodně času i doma – cvičím, vzdělávám se, pracuju na sobě, vařím.

A v Paříži můžu vařit z těch nejlepších surovin. Krátce po svém příjezdu jsem objevila trh Point du Jour, který je naprostým rájem kuchařů. Tolik vůní, barev a chutí. Kromě tun ovoce a zeleniny tam můžu nakoupit čerstvé ryby, sýry nebo jogurty. A samozřejmě také ústřice.

Epizoda 5: Patřím sem. Je ze mě šik Pařížanka

Jsem v Paříži už přes dva měsíce. A jestli si něco opravdu užívám, je to móda. Šatník jsem si obměnila raz dva. Nelpím na značkách, inspiraci sbírám na ulici. Přátelé o mně říkají, že se sem skvěle hodím a že jsem šik. Trochu se červenám, ale neskutečně mi to lichotí.

A co nosím nejčastěji? Jednoduchost, eleganci, žádné výrazné barvy ani nápisy. Teď je ideální počasí na kožíšky – a ty já prostě miluju. Často mi bývá zima na ruce, takže přidávám kožené rukavice. Už jen hezká kabelka… a voilà, jde se ven.

Pak už se jen stačí zastavit v pekárně, kde Emily v Paříži kupovala croissanty pro Gabriela, a připadám si jako v seriálu. Ze zahrádky mám výhled na její byt a hned vedle se nachází Gabrielova restaurace.

A možná se také stavím pro máslo. Čtete správně, fakt píšu o másle. Tady totiž prodávají to nejlepší máslo na světě, to, ze kterého vaří michelinští kuchaři. Jestli byste si z Paříže měli odvézt jeden suvenýr, ať je to máslo.

Epizoda 6: Mám svůj pařížský rituál

Jak vypadá můj den? Vlastně podobně jako doma. Jen jsem vyměnila kulisy. Každé ráno cvičím pilates a pak si dám snídani. A právě ta je mým pařížským rituálem. Ne, že bych vyrážela na kávu a croissant – to ne. Já mám svou ovesnou kaši. Bez výjimky. Rituál z toho dělá okamžik klidu. Sedím u okna a pozoruju ranní pařížský ruch. Lidé spěchají ulicemi, stavují se pro kávu, míří do práce, povídají si. Přemýšlím, co je asi dnes čeká. A kam vlastně běží.

Mě čeká škola – ale ještě předtím moje oblíbená procházka. Nejradši mířím k vodě. Seina je pro mě balzám. Často zajdu do zahrad u Louvru. A víte co? Není tam narváno. Jsou tam židle a lavičky různých tvarů, a když se v nich na chvíli uvelebím, úplně zapomenu, že jsem v centru města. Davy turistů kolem mě jen probíhají, aby stihly všechno vidět a navštívit, ale já mám čas. A to je na tom to nejkrásnější – že si Paříž můžu opravdu vychutnat. Stejně tak si užívám chvíle v muzeích nebo knihovnách. A fascinuje mě, kolik je tu míst, kam se neplatí vstup. Salut! Já jdu objevovat další.

Epizoda 7: Ve škole mě to šíleně baví. Vážně

Do školy to mám z bytu jen kousek. Každé ráno procházím parkem a kochám se. Je úžasné, jak se tvář města mění s každým ročním obdobím – a vlastně i každý den. Než se naděju, jsem za čtvrt hodiny ve škole.

Université Paris Cité je jednou z největších univerzit v Evropě, má 20 kampusů a mezi jejími starými honosnými budovami se někdy cítím jako na hradě. Výuku mám skoro každý den. Ale není to tak časově náročné jako doma. Zapsala jsem si devět předmětů – a hurá, všechny jsou v angličtině! Tedy až na francouzštinu. 😊

Všechny předměty mě neskutečně baví. Dělají to tady jinak. Hodně se zaměřují na praxi a prezentační dovednosti. Baví mě, že se tolik pracuje na komunikaci a rozvoji soft skills. Často pracujeme v týmech nebo samostatně na projektech, které pak prezentujeme před ostatními. Aktivně se tak podílíme na výuce a učíme se i z toho, co říkají ostatní. V hodinách se také hodně diskutuje – a to mě baví.

Epizoda 8: Chci víc zkušeností. Hledám si práci

Věřili byste, že už jsem dostala pracovní nabídku? Jednou mě na ulici zastavila žena. Chvíli si mě prohlížela a pak zničehonic vyhrkla: „Máte agenturu? My Vás bereme hned,“ a vrazila mi do ruky vizitku. Hned druhý den mi volala a domluvily jsme si schůzku. Sice jsem se chtěla soustředit hlavně na studium, ale dostat šanci ve městě módy? To se přece neodmítá. Nebo jo?

Rozhlížím se ale i jinde, přemýšlím o stáži u jedné z módních ikon. Třeba u Chanelu nebo LVMH – to by byla paráda. Být přímo u zdroje. Jenže tyhle firmy nabízejí stáže až od ledna a konkurence bude určitě obrovská... Ale to nevadí. Jdu do toho. Dám vám vědět, jak jsem dopadla.

Epizoda 9: Mám v Paříži přátele

Je to zvláštní – za všechny ty modelingové cesty jsem nepotkala nikoho z Paříže. Vlastně ani z Francie. A že jsem toho nacestovala! Až teď mám Monique a Pierra.

Potkali jsme se v létě v Japonsku. Vyprávěla jsem jim, že se po návratu budu stěhovat na rok do Paříže. „Já jsem z Paříže,“ řekl Pierre. „Já taky! A ráda ti v Paříži všechno ukážu. A zajdeme si také na nákupy, jo?“ skočila mi do řeči Monique. Cože? Já si z Japonska přivezu kamarády, se kterými se za pár měsíců budu vídat pravidelně v Paříži? To je neuvěřitelné.

Z domova se mi najednou odjíždělo s mnohem lepším pocitem. A i moje mamka byla klidnější…

Další skvělé lidi jsem potkala ve škole. Jsme skupina 33 výměnných studentů – prý největší za posledních deset let. Škola si tím dokonce vytvořila osobní rekord. Všichni jsou tu moc milí, což mě příjemně překvapilo.

Okukovala jsem, jak se tu lidé zdraví. Dávají si polibky na tvář – přesně jako ve filmech. A já to teď dělám taky. Francouzi to vnímají jako projev přátelství a blízkosti. A díky tomuhle gestu mám pocit, že sem zase o něco víc patřím.

Epizoda 10: Nad čím tady kroutím hlavou?

Paříž je v mnoha ohledech neskutečná. Plná paradoxů, kontrastů… a vlastně i velké tolerance. Možná někdy až moc velké. Jestli je něco, co mi opravdu vrtá hlavou, pak je to pařížská doprava.

Mám řidičák, takže pravidla silničního provozu znám. Haha. Ale co se děje tady? Jednou jsem jela taxíkem a nestačila se divit. Řidič zastavoval bez důvodu, troubil na všechno kolem, ale nikdo – kromě mě – na jeho styl jízdy nijak nereagoval. Tolerovaný chaos? Asi ano. A tady je to zřejmě úplně v pořádku. A to, že mají na čerpací stanici piano? Štípněte mě…

Že jste místní, se pozná podle toho, jak přecházíte silnici. Trvalo mi dva dny, než jsem se přizpůsobila. Všichni tu totiž chodí na červenou. A když konečně naskočí zelená? To zase šlapou na pedály auta. Blázinec.

Další věc, která mě překvapila, je věk mých spolužáků. Tady se na vysokou nastupuje dřív, takže většině je teprve devatenáct. Trochu jim závidím ten náskok.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Amalie Scheer

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Zapomeňte na čokoládu. Studentský adventní kalendář zaplnily vánoční informace

Ing. Jan Pražák — Thu, 11 Dec 2025 07:00:36 +0000

Zapomeňte na čokoládu. Studentský adventní kalendář zaplnily vánoční informace Ing. Jan Pražák Čt, 12/11/2025 - 08:00

Každý den jedno okénko, které představí tajemství různých zemí Evropy. A jednou vás zavede i mimo starý kontinent. Za tímhle projektem stojí studentky Univerzity Pardubice.

„Náš on-line kalendář má 25 okének a zaměřili jsme se na 24 evropských tradic a jednu mimoevropskou. Rozebíráme různé tradice, jak se proměňovaly během času a jak vypadají dnes. Různé vlivy, rituály a podobné věci,“ popisuje Kateřina Štěpánová z oboru sociální a kulturní antropologie.

Potěšení pedagogové

Do procesu se kromě studentů zapojili i vyučující. „Trvalo to asi dva týdny, než jsme posbíraly všechny podklady. S Kačkou jsme to pak editovaly. Některé texty jsme musely hodně zkracovat. Další už přišly krátké a po lehké editaci byly připravené k vydání,“ říká další studentka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Michaela Dzižová.

„Jsem z téhle studentské aktivity nadšený. Někdo měl dobrý nápad a navíc to dokázal dotáhnout do konce. Ony si samy zmenežovaly podporu různých částí fakulty včetně propagačního oddělení. Je dobré vidět, když studenti k oboru mají vážnější vztah, nejenom navštěvují nějaké přednášky. Tohle vždycky potěší. Pak nám dává smysl se oborem zabývat a učit ho. Každé okénko je pro mě svým způsobem překvapující,“ usmívá se etnolog a antropolog Tomáš Boukal.

Čekání na čísla

Okénka se otevírají denně těsně po půlnoci. Jaký je o kalendář zájem, zatím studentky přesně nevědí. „Máme přístup jenom k sociálním sítím. Na fakultním instagramu vychází každý den upoutávací storíčko, ale čísla ohledně návštěvnosti webu zatím nemáme. Postupně se k nim dostaneme.“

Adventní kalendář začíná českým Štědrým dnem, který představuje jako pohanský svátek a upozorňuje na změny jeho podoby. Pokračuje na Slovensku, kde přibližuje zvyk s oplatkami a medem. Nechybí ani další země včetně severských, kde se dozvíte víc o svátku svaté Lucie ve Švédsku, kozlech v Norsku anebo vánoční sauně ve Finsku.

Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice
Autor: Jakub Malý, Český rozhlas Pardubice
Foto: Zdeněk Novák

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Variabilní obsah

Zodpovědná osoba

Jan Pražák

Pracoviště zodpovědné osoby

Propagační centrum FF UPCE

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

Skill set: Sestavit dron i mikroskop a psát obsáhlé seminárky

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 01 Dec 2025 12:08:51 +0000

Skill set: Sestavit dron i mikroskop a psát obsáhlé seminárky Mgr. Pavla Svítková Po, 12/01/2025 - 13:08

Místo maturitního plesu a nacvičování na něj dal přednost programování robota na mezinárodní soutěž. Svoji diplomku musel krátit téměř o třetinu. Bratrovi pro jeho badatelské činnosti sestavil mikroskop na míru. Když student Fakulty ekonomicko-správní Jakub Ešpandr na něčem pracuje, snaží se z toho vymáčknout víc než maximum.

Dvojice studentů z Fakulty ekonomicko-správní vytvořila pro Regionální muzeum v Chrudimi 3D haptický model Mydlářovského domu, ve kterém sídlí Muzeum loutkářských kultur. Model v měřítku 1:55 je součástí Hravé hmatové expozice. Díky studentům Martinu Fiebingerovi a Jakubu Ešpandrovi si tak budovu mohou osahat i nevidomí. Jakub měl na starosti samotný 3D tisk, jelikož s ním má bohaté zkušenosti. Běžně tiskne komponenty pro své roboty, drony, fotoaparáty nebo dokonce mikroskopy.

„Jenom samotný tisk domu a ornamentů mi trval přes 200 hodin. Další stovku hodin zabral post-proces, který zahrnoval slepení modelu dohromady, zbroušení, aby nebyly vidět dílčí spoje, a finální nabarvení. I když jsem v tu dobu netušil, co znamená slovo haptický, intuice mi říkala, abych raději vybral odolnou barvu. Poté, co jsem zjistil, že jde o hmatový model, jsem byl rád, že jsem sáhl právě po barvě, která se v Německu používá do tanků a odolá tím pádem všemu,“ popisuje Jakub.

Co to s sebou máte za kufřík?

Nosím v něm svůj dron. Dřív jsem ho vozil na zadním sedadle a stalo se, že mi během jízdy spadl a poškodil se. Tak jsem si raději vyrobil kufr. Základem je přepravní box, který jsem si podle svého návrhu vylepšil. Některé komponenty mi vytiskla 3D tiskárna, protože bych je ani nesehnal. Je přesně podle mých představ, takže jsem spokojený.

Můžeme vás s ním potkat často?

Nosím ho s sebou jenom, když mám chuť zalítat si nebo něco natáčet či vyfotit. Teď jsem ale drony párkrát přinesl i do školy, abych je ukázal vedoucímu práce a několika vyučujícím, protože moje diplomová práce se přímo zaměřuje na využití dronů k dálkovému průzkumu Země.

Kdy a kde jste s dronem naposledy létal?

To bylo ještě na Tchaj-wanu, odkud jsem se v půlce června vrátil ze stáže. Strávil jsem tam sice čtyři a půl měsíce, ale za tu dobu jsem stihl vyrazit asi jen na tři výlety. Čas tam jsem se snažil maximálně využít ke svému rozvoji. Ani po návratu domů jsem na létání neměl moc času, zaměstnávala mě hlavně diplomová práce, kterou jsem na konci srpna obhájil. Trochu jsem si ji zkomplikoval, když jsem si do ní zařadil sedm případových studií, ve kterých porovnávám 60 modelů.

Není to spíš podklad pro disertační práci?

Teoreticky možná ano, už teď několik prvků disertačky vykazuje. Jsem tímhle přístupem na fakultě už pověstný (smích). Když jsme měli odevzdat seminární práci s rozsahem osm až deset stran, bylo zvykem, že ta moje měla třeba přes 70. Ani spolužáky už to nepřekvapuje.

Létáte s nějakým speciálním modelem dronu?

Nejradši létám s drony, které si sám sestavím. I tenhle jsem složil sám. Jiné už vlastně ani nepoužívám. Mám specifické požadavky a ty dokáže splnit jedině dron ode mě (smích).

V čem jsou vaše drony jiné než ty běžně dostupné na trhu?

Moje drony nejsou univerzální stroje vyráběné pro masový trh, ale každý z nich je postavený dle požadavků ke konkrétnímu účelu. Mohu si dovolit větší výkon i optimalizaci parametrů přesně podle potřeby – ať už jde o rychlost, stabilitu při letu nebo schopnost nést specifické vybavení, například kameru nebo vlastní senzory. Díky tomu umí nabídnout možnosti, které u běžně dostupných modelů nenajdete.

Kdy jste vůbec postavil svůj první dron?

Drony se v Česku popularizují asi od roku 2013, to se u nás začaly formovat i první dronařské skupiny. Já jsem ten svůj postavil v roce 2012. Komponenty jsem si tehdy objednával z Nizozemska a z Číny, rám dronu jsem vyrobil ze dřeva. Měl jsem už zkušenosti s robotikou, elektrotechnikou a elektronikou. Začínal jsem totiž stavěním a programováním robotů na různé soutěže. Nejdřív jsem je sestavoval ze speciálních sad stavebnic Lego, potom mi ani ty nestačily, a tiskl jsem si potřebné komponenty na 3D tiskárně radši sám.

Jak se vyrábí dron?

Nejprve navrhnu rám v CADu (Computer-Aided design) a ještě před samotnou výrobou si udělám simulaci očekávaných letových parametrů. Díky tomu vybírám elektronické a pohonné komponenty tak, abych dosáhl požadovaných vlastností. Prototyp rámu vytisknu na 3D tiskárně, kde ověřím tolerance pro osazované součástky, a finální verzi vyřežu z uhlíkové desky na své CNC fréze. Poté je třeba vše mechanicky sestavit, zapojit a spájet elektronické komponenty, a nakonec doladit softwarové nastavení. K tomu používám vlastní software pro analýzu dat z letové černé skříňky dronu. Až po mnoha hodinách ladění je kompletní dron připraven k letu. Drony dokonce osazuji nejen klasickou kamerou, ale pro potřeby dalších akademických výzkumů jsem si zhotovil i vlastní multispektrální kameru. Zatím je to spíš na začátku a čeká mě ještě hodně ladění.

Stavíte drony i na zakázku?

Pro svoje drony jsem založil značku Born4Flight. Aktuálně jde o začínající startup, který chci postupně rozvíjet. Záměrem je nabídnout kompletní návrh, vývoj a výrobu především FPV dronů na zakázku – a to jak pro jednotlivce, kteří hledají unikátní stroj na míru, tak i pro firmy nebo produkční týmy, které potřebují speciální řešení pro natáčení, průzkum či různé projekty.

Co pomocí dronů fotíte a natáčíte vy?

Pohledy z ptačí perspektivy mě fascinují. Jedině tak pořídím originální záběry. Nejvíc mě ale baví experimentální fotografie, makro i mikrofocení. V tom se dá hodně experimentovat a můžete získat i osobitý styl, podle kterého konkrétního fotografa hned poznáte. Nedělá to ale každý, protože k tomu potřebujete určité znalosti, zkušenosti a specifické vybavení. Teď už mi navíc přicházejí i různé požadavky, takže jsem natáčel třeba juniorské mistrovství v motokrosu.

Kdy jste s focením vůbec začal?

První foťák jsem měl v ruce, když mi byly tři nebo čtyři roky, a úplně jsem ho rozebral (smích). Focení se věnuju od základní školy. Bavilo mě zachytávat nejrůznější momenty, dokumentovat výlety. Na střední škole jsem si koupil vlastní fotoaparát a přihlásil jsem se do fotografického kroužku. Dokonce jsem školu reprezentoval na fotografické soutěži s makrofotografiemi zvířat, architektury a různými experimentálními snímky.

Získal jste za fotky nějaké ocenění?

Ano, opakovaně jsem se umísťoval v soutěži FotografRoku pořádané časopisem FotoVideo, kde se některé moje snímky objevily i v tištěném vydání. V roce 2017 jsem získal první místo v soutěži Technika kolem mne pořádané Pražskou vědeckotechnickou společností za krátké dokumentární video. Jeden z mých snímků byl navíc vybrán společností SAAL Digital k velkoformátovému vytištění v rámci foto soutěže. Právě tohle mě v mojí práci nejvíc „nakoplo“. Když jsem začal získávat nejrůznější ocenění.

Jak vypadá vaše výbava na focení?

Záleží, kam jdu. Zatímco většina lidí se snaží techniku co nejvíce odlehčit a také zmenšit, já mám na sobě fotokrosnu, která má plus mínus 20 kilo. Beru si totiž to, co mám osvědčené – profesionální řadu zrcadlovek Canon doplněnou několika objektivy, od širokoúhlých až po teleobjektivy. Vím, že se na ně mohu vždy spolehnout – ať už jde o výdrž baterie, spolehlivost závěrky nebo dalších komponentů. Nevadí jim ani náročné podmínky v terénu jako prach nebo déšť. A i kdyby náhodou nastala nějaká chyba, vím, že si pak foťák doma sám opravím. Už jsem si takhle několikrát servisoval vadný objektiv.

Opravujete fotoaparáty i ostatním?

Ano, známí vědí, že za mnou můžou kdykoliv přijít a že jim vždycky dokážu pomoct. Už se to rozkřiklo i mezi lidmi. Nedávno se na mě obrátila dokonce filmová produkce ze Slovenska, protože zničili speciální kameru za 4500 eur a nevěděli o nikom, kdo by ji dokázal opravit za rozumné peníze.

Specializujete se ještě na něco dalšího?

Díky bráchovi, který se od základní školy věnuje biologii, jsem se začal více zajímat o mikroskopy. Ty, co jsme měli doma, totiž ne vždy plně vyhovovaly našim požadavkům, a tak jsem s nimi začal experimentovat a postupně je různě modifikovat a dokupovat díly. Přidal jsem například možnost pořizovat mikro fotografie a různé světelné techniky, což se mu hodilo ke studiu biologie a dokumentaci vzorků.

Začal jste se proto o mikroskopy zajímat víc?

O mikroskopy a celkově optické přístroje a jejich principy. Postupně jsme nakupovali starší modely, sledovali jsme různé aukce a jednotlivé díly jsme sháněli po celém světě. Přišly nám třeba z Ukrajiny, Uzbekistánu, Austrálie, Ameriky a dalších zemí. Nakonec jsme shromáždili celou sbírku.Zvládnu je i repasovat a servisovat. Celý mikroskop rozeberu, vyčistím optiku, případně vadné části opravím nebo nahradím novými, pak to celé zase složím a vycentruju. To může být ale v případě mikroskopů třeba ze 40. nebo 60. let minulého století složité.

Proč?

Nikde po světě se už moc nedá dohledat žádná dokumentace k jejich seřízení. Psal jsem dokonce přímo výrobci, ale i ten odpověděl, že v té době existovali jen tři servisáci, kteří to dokázali, a že musím zkusit jen metodu pokus – omyl, abych to dal zase dohromady.

A povedlo se vám to…

Povedlo a ani mi to nezabralo tolik času. Na základě toho jsem se rozhodl, že ke starším mikroskopům dodělám chybějící manuály. Seznam všech svých mikroskopů i s fotografiemi a popisy mám na webu, provozuji tam takové virtuální muzeum. Mám jednu z největších osobních sbírek návodů a publikací k mikroskopům.

Zdá se, že ke všemu přistupujete po svém?

To je asi pravda. Dost věcí beru po svém, mám jiný přístup, styl i způsob práce. S tím jsem se potýkal už na střední škole. Když jsem vyráběl robota, který vyhrál české kolo, pracoval jsem zároveň na dalším, se kterým jsem měl Českou republiku reprezentovat na světové soutěži. Toho robota jsem programoval v programu Arduino a zároveň jsem z toho předmětu ve škole propadal (smích). V soutěžích se mi běžně stávalo, že jsem roboty naučil mnohem víc úkonů, než bylo třeba, nebo že jsem jejich programování popsal příliš sofistikovaným způsobem. Vnímám, že je pro mě občas problém udělat nějaký úkol jednodušeji, když vím, že to může jít mnohem dál. Přijde mi škoda zabývat se jen těmi jednoduchými úkony.

Kam směřujete teď?

Snažím se vždycky najít nějaké to místo na trhu a výrazně ho zlepšit. A to i přesto, že je výsledek určený jen pro užší okruh lidí. Baví mě posouvat to dál. Mým snem je vytvářet hlavně produkty vlastní nebo tvořit něco, co by lidé mohli efektivně používat, aby dál rozvíjeli své vlastní dovednosti. Třeba jako můj plně automatizovaný fotografický systém, který se skládá ze tří plně mnou navržených a vyrobených částí: makroposuvníku, mikroposuvníku a řídicí jednotky. Uživatel do něj jen zadá počáteční a koncové pozice a zvolí krok či počet snímků – systém pak sám celý proces provede a výsledkem je sekvence dokonale proostřených fotografií. Teď se zaměřuji i na software pro drony, kde chci být zcela nezávislý na aplikacích třetích stran a místo toho si vyvíjím vlastní řešení doplněná o prvky, které mi v komerčních aplikacích chyběly.

Stavíte roboty, drony, opravujete optiku, mikroskopy. Co přijde dál?

Těžko říct. Teď jsem se přihlásil do doktorského studia na obor Aplikovaná informatika, tak jsem zvědavý, jaké výzvy mě čekají. Profiluji se v určitých odvětvích, ale snažím se být víceméně všestranný. Pracuji především na seberozvoji. Myslím, že to je nejvíc, co pro sebe mohu nyní udělat, mít co nejširší portfolio. Protože to, co si vybuduje člověk v mládí, z toho může později už jenom těžit.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 115, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Šoumen na motorce: rozhovor se studentem Danielem Mandysem

Mgr. Pavla Svítková — Thu, 31 Jul 2025 07:16:33 +0000

Šoumen na motorce: rozhovor se studentem Danielem Mandysem Mgr. Pavla Svítková Čt, 07/31/2025 - 09:16

Poprvé seděl na motorce, když mu byly tři roky. Od té doby z ní neslezl. Daniel Mandys na ní ale silnice nebrázdí. Hlína, bahno, vůně benzínu, svoboda a adrenalin, ale i strach o život. To je motokros, který si student Fakulty ekonomicko-správní naprosto zamiloval. Videi ze zákulisí baví navíc svoje fanoušky.

„Mám po přednášce, sedím v bistru Zastávka a jdu dělat rozhovor pro univerzitní časopis. Pak vám o tom řeknu víc, protože jdeme rovnou na to. Nechcete moje fanoušky taky pozdravit?“ vyhrkne na mě Dan, jen co dosednu. Zrovna natáčí speciální vlog o tom, jak tráví celý svůj den motokrosový závodník, který studuje Fakultu ekonomicko-správní. Na sociálních sítích má dost slušné publikum, které je samozřejmě hodně zvědavé. Nedávno si ho ke speciálnímu komentování pozvala i Česká televize a začínají se o něj zajímat i nejrůznější sponzoři.

Běžně natáčíte momenty svého života?

Teď už celkem jo (smích). Začínal jsem ale tak, že jsem natáčel jenom závody. Chtěl jsem svým fanouškům ukázat, jak to při nich probíhá. Postupně jsem k tomu začal přidávat i pohledy do zákulisí. Ukázalo se, že je zajímá, co všechno se během závodů děje. Chtějí ale vidět i to, co dělám, když nejsem zrovna na trati nebo na tréninku.

Máte mobil neustále po ruce a připravený do akce?

Když se mi něco děje, automaticky telefon vytahuju, abych to pro jistotu měl zaznamenané. Když ale připravuju vlog jako zrovna dneska, je natáčení mnohem náročnější. Zahrnuje to celý natáčecí den, který si musím dopředu promyslet a naplánovat. Dělám to spíš výjimečně, protože i samotné zpracování vyžaduje víc času. Pořád nejvíc natáčím hlavně na motorkách.

Proč jste s tím začal?

Měl jsem kolem sebe kamarády, kteří jezdili na koloběžkách a mezi nimi bylo in natáčet se, jak jezdí, a vytvářet z toho různá videa. Řekl jsem si, že to taky zkusím. Několikrát jsem natočil krátké video na instagram a ukázalo se, že je motokros pro lidi atraktivní.

Tak jste založil svůj youtube kanál.

To samo vyplynulo. Točil jsem pořád jenom závody a jednou jsem si říkal: ty jo, co kdybych zkusil natočit video na youtube, ve kterém budu rovnou i mluvit a komentovat, jak to na závodech vypadá, co se zrovna děje, že teď nejezdíme a máme pohodičku, grilujeme maso, kecáme... Inspiroval jsem se u motokrosařů ve světě. Třeba v Americe takovýhle youtube kanály strašně moc letí.

V Americe je tenhle sport tak populární?

Z těch nejlepších motokrosařů tam videa natáčí skoro každý a pravidelně zásobuje svoje kanály novým obsahem. Podle úspěšnosti kanálu dokonce získávají sponzory. Je to dobrá cesta, jak nějakého ulovit. I když jsou pro ně výsledky závodníků pořád velmi důležité, všímají si i toho, jak moc jsou motokrosaři úspěšní také na sociálních sítích.

Podařilo se vám nějakého sponzora takhle taky získat?

Jsem šťastný, že už můžu říct, že ano. Někteří mi volají právě proto, že viděli má videa. Bez toho by se mi to nejspíš nikdy nestalo a strašně mě to motivuje k další práci. Díky videím jsem totiž vidět, i když zrovna nevyhraju závod. Teď třeba testuju nové gumy, které jsem dostal na celou sezonu. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba.

Kde berete inspiraci pro svoje videa?

Přichází to tak nějak samo. Čas od času se fanoušků zeptám, co by chtěli ještě vidět, co by je zajímalo. A oni na to, že chtějí vidět úplně všechno (smích). Zajímali se právě i o to, co dělám, když zrovna nemám závody. Proto jsem začal natáčet vlogy.

A co tedy děláte?

Chodím třeba do školy. Ta je pro mě hodně důležitá. Vybral jsem si obor multimédia ve firemní praxi, a beru to jako zlepšení sebe sama a svojí práce na sociálních sítích. Škola mi navíc úplnou náhodou přihrála hodně důležitého sponzora.

Jak to?

Před začátkem školy jsem vyrazil na Seznamovák, kam přijeli i ambasadoři z redbullu. Měli jsme jim pomoct s promo videem, ale nikdo se k tomu moc neměl, tak jsem se toho ujal. Líbilo se jim to, a když potom zjistili, že jezdím ještě motokros, slovo dalo slovo. Od té doby jsem ve střehu, protože nikdy nevím, koho bych kde mohl získat.

Musíte pro tuhle práci ale mít povahu, ne?

Jasně, člověk musí být trošku šoumen a nesmí mu chybět hlavně nadšení a zápal. Mě to hrozně baví. Všechna videa si sám stříhám a pořád přemýšlím, co a jak bych mohl natočit zase příště a jak to pojmout jinak, aby to bylo zajímavé. Myslím, že jsem dokonce objevil díru na trhu.

Takže v natáčení z tohoto prostředí nemáte konkurenci?

Že bych neměl žádnou konkurenci, říct nemůžu, ale v Česku jsem skoro jediný, kdo to dělá na mistrovské úrovni. Začínám si ale všímat, že se to pomalu rozjíždí. Pro mě samotného by bylo určitě lepší nějakou konkurenci mít. Mohli bychom se vzájemně špičkovat a burcovat k různým výzvám i lepším výkonům.

Kdy vlastně vyrážíte na trať?

Sezóna většinou začíná na přelomu března a dubna. Letos jsem ale jezdil už začátkem března, protože bylo hezky a teplo. Čím dřív člověk skočí na motorku, tím líp.

Jak často jezdíte na závody?

V sezóně se závody konají každý víkend. A jezdíme za nimi po celé republice, někdy i za hranice. Den předtím naložíme motorku, zapřáhneme karavan a jedeme. Vždycky je lepší spát na místě než vyrážet brzo ráno, těsně před závody. Máme tak čas si všechno nachystat, projít si trať, uvolnit se. Po závodech se na místě už moc nezdržujeme a většinou jedeme hned domů.

Jak závody probíhají?

Ráno máme trénink, abychom si trať cvičně projeli, zjistili, kde nás čekají skoky a jaké. Pak se jede kvalifikace. Ten, kdo zajede nejrychlejší kolo, postupuje dál. Odstartujeme všichni najednou a jezdíme jednotlivá kola, dokud nezajedeme to svoje nejrychlejší.

Která trať vás baví nejvíc?

Každá trať je svým způsobem jiná. U nás jsou často hliněné, někde i jílové, což je dost specifický povrch. Pískové tratě u nás moc nejsou, po těch jezdíme obvykle třeba v Německu. Písková trať dlouho nedrží a rozbíjí se. Vyjíždějí se v ní koleje a na to od nás nejsme moc zvyklí.

A máte nějakou vysněnou?

Určitě bych se s motorkou rád podíval do Ameriky. Tratě tam jsou mnohem „hustší“, jsou zábavnější a zajímavější. I to pojetí sportu je jiné. Tamní tovární jezdci jsou jako celebrity. Zná je tam mnohem víc lidí a jsou také mnohem lépe zaplacení.

Co znamená označení tovární jezdci?

Jsou to jezdci továrního týmu jakékoliv značky, která vyrábí motokrosové motorky. Mají ty nejlepší podmínky i techniku, která k nim jde přímo z továrny.

Dá se i u nás motokrosem vydělat?

Vydělávat ježděním asi nebudu, ale můžu to výrazně podpořit sociálními sítěmi. To, že mě nedávno začal podporovat redbull, je v mojí kariéře obrovský krok a těším se, co mi to přinese dál. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba, že to, co dělám, dělám dobře. Škola je pro mě záloha, kdyby cokoliv. Ke vzdělání mě vždycky vedli rodiče, chtěli, abych uměl i něco jiného, kdybych musel s motokrosem skončit. I když jsem opatrný, je to pořád docela nebezpečný sport…

Jaké úspěchy jste si zatím vyjel?

Byl jsem třeba vicemistr republiky v motokrosu, na mezinárodním mistrovství České republiky družstev jsme s klukama byli třetí, na mistrovství světa flattracku, což je americká obdoba ploché dráhy, jsem dojel 10. a na mistrovství světa motokrosu devatenáctý. Teprve tam si uvědomuju, že jsem rád za to, co dělám. Ten malý kluk, co před pár lety narazil do garáže, protože neuměl zastavit, je najednou na mistrovství světa, kde je 35 tisíc fanoušků a k tomu úplně neuvěřitelná atmosféra.

Honí se vám při závodech vůbec něco hlavou?

Většinou bývám dost soustředěný, ale každý závod je samozřejmě jiný. Občas se přistihnu, že si třeba zpívám.

A jakou písničku?

Jakoukoliv, která mi zrovna hraje v hlavě. Většinou je to nějaký trendy song, co jsem slyšel na TikToku (smích).

Odvážíte si ze závodů kromě pohárů i nějaká zranění?

Míval jsem sezóny, kdy se mi fakt nedařilo. V jedné sezóně se mi stalo, že jsem měl otřes mozku, chvíli na to jsem si zlomil obratle. Když jsem se pak vracel na motorku, zlomil jsem si ještě zápěstí. Bylo to náročné a v tu dobu jsem dokonce přemýšlel, jestli mi ty úrazy za to stojí... Stojí! Je to prostě vášeň.

Záchranka ale na závody přijíždí často, že?

Bohužel, aspoň jedna přijede na každý závod. Je to vždycky nepříjemné, ale k motokrosu to tak nějak patří. Závodníci i jejich blízcí s tím musejí počítat. Je to extrémně adrenalinový sport, ale na druhou stranu děláme všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli. Abychom získali závodní licenci, musíme dokonce docházet na pravidelné lékařské kontroly.

Občas ale jízda končí tím nejhorším způsobem...

Jsou bohužel i případy, kdy to dopadne úplně blbě. Stalo se to zrovna nedávno na závodech ve Svitavách. To byl zrovna závodník z nejstarší kategorie, takzvaných veteránů.

Jak tuhle skutečnost snáší vaše maminka?

Během těch let už si zvykla. Nic jiného jí stejně nezbylo.

Co děláte, když z motorky kvůli konci sezóny sesednete?

To nastává zhruba v říjnu. Pak bývají ještě závody k ukončení sezóny nebo vyrážíme i do zahraničí. Přes zimu rozhodně nezahálím, udržuju si hlavně kondici silovým a vytrvalostním tréninkem.

A když napadne sníh, tak obouváte pro změnu lyže…

Je to tak, i když s krosovou motorkou to hodně souvisí. Nechávám se totiž s lyžemi na nohou a zapřažený na laně tahat za motorkou po sněhové trati. Tomuhle sportu se říká motoskijöring a je to ještě větší adrenalin.

To věřím! Kdo vás do toho uvrtal?

Dali jsme se dohromady s týmovým kolegou. On už měl zkušenosti s jízdou na sněhu. Já jsem zase výborný lyžař, protože lyžuju už odmalička. Navíc jsem menší a lehký, tak jsme to společně zkusili. Na konci února jsme už potřetí získali titul mistrů republiky v motoskijöringu, takže letošní zimní sezonu jsme zakončili víc než dobře.

Zdá se mi to šílené, nemáte mezi těmi ostatními motorkami strach?

Vůbec ne, strach je pro mě cizí slovo (smích). Perfektně nám to ladí a tím, že přesně vím, co a kdy on na motorce udělá a jak na to mám reagovat, jedu naprosto v pohodě.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Daniela Mandyse

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Vysnila jsem si knihu, říká studentka a autorka sci-fi

Mgr. Pavla Svítková — Tue, 22 Jul 2025 08:59:44 +0000

Vysnila jsem si knihu, říká studentka a autorka sci-fi Mgr. Pavla Svítková Út, 07/22/2025 - 10:59

Země se spojila v jeden kontinent, na kterém se největší obavou přeživších stávají lovci, kteří je unáší. Takový sen dokázala studentka Fakulty chemicko-technologické Marie Znamínková přetvořit v knihu. Tedy rovnou dvě, a na posledním dílu sci-fi trilogie už pracuje. K tomu píše další sci-fi knihu. A ještě pohádku. Pro tuhle doktorandku studující ekonomii chemických podniků je nicnedělání zkrátka sprosté slovo.

„V jedné malé, válkou takřka nezničené vesničce, se v rodinném domku probudila dívka. Usnula u své sestry v pokoji poté, co si do noci povídaly, a kupodivu ji překvapilo, když se nevzbudila ve své posteli. Nemusela ani rozsvěcet, aby věděla, že její sestra tvrdě spí, neboť se její klidné oddechování rozléhalo tichem. Protáhla se a zamžourala do tmy. Oči měla rozespalé a myšlenky stále ještě ve snění, ale rychle se probrala, když uslyšela něco jako zvířecí vrčení…“

Právě takhle začíná příběh Generace, který vypráví studentka Marie Znamínková. Jednou si řekla, že napíše sci-fi trilogii a dnes v ruce hrdě drží první dva díly. Na začátku našeho povídání je trochu nervózní. Na pozornost by přitom sympatická černovláska měla být zvyklá. Má za sebou několik autorských čtení i setkání s fanoušky. Většinou ji představují jako spisovatelku, což jí pořád připadá trochu neuvěřitelné.

Slyšíte na oslovení paní spisovatelko?

Je zvláštní ho slyšet, protože se spisovatelkou zatím necítím. Oslovují mě tak hlavně při akcích v knihovnách, kam chodím moc ráda. Lidé jsou vždycky nadšení, že jsem živá, z masa a kostí, navíc mladá (smích).

O čem vaše knihy jsou?

Vždy jsem tíhla ke sci-fi. Moje knížky se označují jako young adult, takže jsou pro moje vrstevníky a mladší čtenáře. V první knize vyprávím o tom, že se země zase spojí v jeden kontinent, na kterém se objevují lovci. Jdou po těch, co přežili, a dostanou i dívku Jessicu. Mezi ní a lovcem Silvestrem je však nevysvětlitelné pouto, které pomůže odhalit zkaženost sídla lovců a pravdu o jejich minulosti a tajném experimentu. Ve druhém dílu dějem zamíchá ztracená paměť, která může změnit nejen budoucnost, ale i minulost světa. Hlavní hrdinka se navíc dostává do spárů vědců.

Jste hlavní hrdinkou toho příběhu?

Jsem i nejsem. Prostředí i její rodinné zázemí je velmi podobné tomu mému. Její povaha mi ale už tolik podobná není. Ve skutečnosti je to jedna z mých nejméně oblíbených postav. Začínám ji mít ráda až nyní při psaní třetího dílu (smích).

Už víte, jak to celé dopadne?

Třetí díl téhle sci-fi trilogie je momentálně v procesu, jsem asi v půlce. Ale popravdě ještě nevím, jak se to celé uzavře. Dost možná to překvapí i mě.

Jak to?

Celý příběh se odehrává v mojí hlavě. A teprve, když píšu, prožívám děj s postavami tak, jak přichází. Proto ještě nevím, kam přesně se linka v danou chvíli odvine, kdo co udělá, co řekne, co ho motivuje a kam ho to dovede. Když jsem napsala a vydala první díl, po přečtení jsem v něm kromě chyb, objevila i věci, které ani mně samotné nebyly úplně jasné. Nevysvětlila jsem některé souvislosti, technické věci nebo třeba vztahy mezi postavami. Vůbec jsem například nechápala, proč je jedna postava na jinou později najednou tak agresivní. Proč zrovna tato postava má takový charakter? To se mi objasnilo až při psaní druhého dílu. Teprve v něm vyplynulo, co za tím je, s čím a jak to souvisí.

Vy si nevedete žádné poznámky k ději, postavám, vztahům mezi nimi? Nosíte všechno jenom v hlavě?

Je to zvláštní, ale je to tak. Všichni říkali, že potřebuju mít osnovu, nebo aspoň vědět, jak to skončí. Tak jsem si založila deník, ale nakonec jsem si do něho napsala stejně jenom postavy (smích). Všechno ostatní jako místo, charaktery, vztahy mezi postavami mám opravdu jen v hlavě, ale chci to postupně převést na papír. Můj mozek funguje asi trochu jinak než mozek většiny lidí. Připadám si trochu jako, kdybych byla nástroj pro vyprávění toho příběhu. A ono to tak asi i bude... Když začnu psát, všechny informace a souvislosti mi v tu chvíli hned naskočí a okamžitě se propojí.

Jako kdyby vám někdo připojil do hlavy flashku s informacemi, které zrovna potřebujete…

Přesně, všechno se mi najednou nahraje do hlavy a já mám v tu chvíli pocit, že vlastně koukám na film. Filmy zbožňuju a doslova všechno k nim přirovnávám. I to, co čtu, vidím nejdřív jako film.

Jak potom vypadá vaše psaní?

Když si sedám k psaní, úplně se zrelaxuji. Během chvilky nevnímám okolní svět a žiju dějem, který přichází tak nějak sám. Občas mě při psaní něco úplně vykolejí. Dopředu nevím, co se bude zrovna dít, tak píšu, píšu a z jedné postavy, která je dlouhodobě nemocná, najednou zničehonic vyleze věta, která ukončila jednu kapitolu: „Neudělal bys to pro mě, ani kdyby to bylo to poslední, co bych si přál před smrtí?“ A já na to hned: „Cože? Ta postava vážně umře? No páni!“ Takže tak nějak... (smích), dopředu zkrátka nic neplánuju.

Utíkáte do svých knížek i před současným světem?

Řekla bych, že jo. V tomhle světě je tolik těžkých okolností, tolik věcí, které musíte zvládnout a vyrovnat se s nimi, pořád na vás někdo v něčem tlačí. Když píšu, je mi dobře. Vždycky se ze všeho dokážu vypsat. Psaní prostě miluju, je to jeden z prostředků, jak se vyjádřit a zároveň dát prostor mé neuvěřitelně bujné fantazii. Proto jsem teď z ničeho nic začala psát ještě další knížku, je o zombících (smích).

Kde vlastně berete inspiraci k psaní?

Inspirace je u mě velmi zajímavá věc. Když mám nějakou myšlenku, vždycky si ji poznamenám, abych ji později mohla rozvinout a nikam se mi přitom neztratila. Napadají mě různě, když jedu autobusem, když koukám z okna nebo třeba na návštěvě u kamaráda na koleji. Stála jsem na balkóně a koukala dolů a najednou mě napadlo, že určitě musím použít, jak někdo padá dolů a chytá se sítě proti ptákům. Najdete to ve druhém díle.

A odkud přišla inspirace k celé knize?

Ze snu. Zdál se mi, když mi bylo 14 let. A dokázala jsem ho převést už do dvou knížek. I ti zombíci přišli ze snu.

Našla Generace už svoje fanoušky?

Našla, a jsem za to moc ráda. Před několika měsíci si ke mně ve vlaku přisedla jedna slečna a z batohu si vytáhla moji knížku. Říkám si cože? To snad není možné? Neudržela jsem se a zeptala se, jak se jí to líbí. Měla na mě tisíc otázek, a nakonec jsme si báječně popovídaly.

Chtěla vědět, co se stane dál?

Jasně že chtěla, ale já jsem to nemohla prozradit, protože jsem to v tu chvíli ještě nevěděla.

Máte rozepsané i něco dalšího?

Baví mě psaní pohádek. Zrovna jsem jednu napsala. Tentokrát jako scénář. V šuplíku mám i pár detektivek a knihu o andělech.

Píšete také scénáře?

Zkouším to. Nevím, na jaké bázi funguje můj mozek, ale scénář jsem napsala za necelé dva týdny. Zdá se mi dobrý, a jsem proto hodně zvědavá na zpětnou vazbu.

Píše se scénář jinak než kniha?

Psaní scénáře má jiné zákonitosti a také jeho vzhled je naprosto jiný než u běžné knihy. Je postavený na přímé řeči. Obsahuje stručný úvod, kde se scéna odehrává, následuje krátký popis toho, co se děje, a pak jsou už jen rozepsané dialogy jednotlivých postav. Občas si říkám, jestli z toho nevznikne blbost, ale zatím se mi to daří.

Poslední dobou vás můžeme zahlédnout i v televizi, je to tak?

Ano, dělám komparz a občas mám i nějaké vedlejší role. Uvidíte mě třeba v seriálech Zoo nebo Kamarádi.

Láká vás film?

Filmy miluju. Odmalička jsem chtěla být herečkou, ale rodiče trvali na tom, aby ze mě bylo „něco normálního“. Stejně jsem si k filmu cestu našla přes komparz. Teď mě ale hrozně zajímá, jaké to je na druhé straně, chtěla bych zkusit scenáristiku a režii.

A jak tohle všechno jde dohromady s ekonomií chemických podniků, kterou studujete?

Asi moc ne. Do bakalářského studia jsem se přihlásila vlastně omylem a pak už tu tak nějak zůstala. Navíc jsem tu potkala skvělé kamarády, se kterými si vzájemně pomáháme a perfektně se při studiu doplňujeme. Musím říct, že vším, co dělám, si neskutečně rozšiřuju obzory. A baví mě to. Takže tohoto omylu skutečně nelituji.

Na čem pracujete ve škole?

Čeká mě toho hodně, ale výstupem bude samozřejmě disertace. Zkoumám komunikaci a propagaci v oblasti energetických nápojů v rámci společenské odpovědnosti. Zajímá mě, jak to s nimi lidé mají, jak hodně je pijí a nakolik je to ovlivňuje.

Prováděli jste průzkum?

Každý druhý říká, že „energeťáky“ nepije, ale z dat vylezlo, že vůbec je nepije jenom 33 procent dotázaných. Ve vzorku bylo o dost víc lidí v kategorii 18 až 28 let než od 29 do 43 let. Takže z dat spíš vychází, že mladší skupina je pije víc. Uvidíme, co zajímavého z toho ještě vytáhnu.

Do jaké skupiny se řadíte vy?

Já se energetickým nápojům snažím vyhýbat a piju je skutečně velice výjimečně, párkrát do roka. Mám problém se vstřebáváním kofeinu, takže stejně to mám i s kávou.

Jak byste popsala sama sebe?

Jsem hrozný workoholik, nemám den, kdy bych něco neudělala. Na konci loňského roku jsem měla hrozně velké prozření a řekla jsem si, že se chci zaobírat už jen věcmi, které mě baví. Píšu, studuju, pomáhám sestře se zvířaty a také doučuju matematiku a češtinu. Za tu dobu, co doučuji, jsem měla hodně dětí s různými poruchami, hlavně dyslexií a dysgrafií. Sama se čtením a klasickým psaním rukou bojuju, tak vím, jak na to. Snažím se je podporovat i jinak a probírat témata, která je trápí, mnohdy se týkají šikany a sebepoškozování. Taková cesta má podle mě smysl a opravdu mě naplňuje.

… Silvestr ucítil, jak mu do hlavy pomalu vstupuje tlak. Začal si vzpomínat. Už věděl, jak se ta dostal, a měl představu o tom, kde se nachází. Uslyšel zakašlání následované rázným pššš. „Haló? Je tu někdo? Houkl a natáhl krk směrem ke škvíře mezi závěsy, přes kterou byla vidět nepatrná část místnosti. Silvestr uslyšel, jak kdosi vstal ze židle a rozešel se za lovcem. Netrvalo to dlouho a ona osoba odhrnula závěs, čímž vpustila Silvestrovi do očí oslnivou záři umělých světel. Lovcův zrak se podlil pálivými slzami. Přimhouřil oči. „Danieli?“ Těmito slovy uzavírá Marie Znamínková druhý díl Generace. Začtete se také?

Je těžké v Česku vydat knihu? Jak celý proces probíhá? A je autor v balíku? Marie Znamínková byla hostkou i v našem podcastu UPCE On Air.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Rozjeď to: Studentské akce rozproudily kulturní dění v Pardubicích

Mgr. Pavla Svítková — Wed, 25 Jun 2025 12:27:19 +0000

Rozjeď to: Studentské akce rozproudily kulturní dění v Pardubicích Mgr. Pavla Svítková St, 06/25/2025 - 14:27

Naši studenti se svými kulturními projekty mají za sebou už čtyři úspěšné ročníky výzvy Rozjeď to. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj v našich vysokoškolácích leží. Na výzvu reagovalo několik desítek studujících a vybrané projekty získaly podporu Univerzity Pardubice spolu se statutárním městem Pardubice.

Kultura v Pardubicích tak letos ožila nejen díky zajetým akcím z minulých ročníků, pomohly i nové, neotřelé nápady, jako například Pardubické silent disco.

„Studentské akce v projektu Rozjeď to rozvíjí myšlenku Pardubic jako univerzitního města. Právě zapojení studentů do kulturního dění pro veřejnost pomáhá propojit aktivity mladé vzdělané generace se stávajícími akcemi v atraktivním krajském městě,“ vysvětlila prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy Univerzity Pardubice.

Akce Rozjeď to 2025:

Čaj o páté Rozhovory a besedy se zajímavými osobnostmi
František a Josef Trojanovi na UPCE
Aleš Svoboda a Simon Klinga na UPCE
Richard Wágner na UPCE
Café Universitas Přednášky odborníků na aktuální témata
Kořeny nesouhlasu v současné společnosti
Bez koláčů není práce, úvod do makroenomie
Dopad tzv. živočišné výroby na zvířata a svět kolem nás
Pardubické silent disco Outdoorová akce pro každého bez rušení okolí
Naslouchej prostoru - Akustická ekologie od počátků po současnost Přednáška a workshop
JenTakFest vol2 Setkání hudebníků s improvizačním klubovým koncertem pod širým nebem
UPCE-CON pro Japonsko Poznání japonské kultury, ale také prostor pro nadšence a cosplayery

Co měly všechny akce společného?

Konaly se v Pardubicích.
Byly pro všechny, takže zváni byly nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
Pořádali je nadšení vysokoškoláci.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Judistky dvojčata: jako jin a jang

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 17 Mar 2025 07:55:20 +0000

Judistky dvojčata: jako jin a jang Mgr. Pavla Svítková Po, 03/17/2025 - 08:55

Jedna blondýnka, druhá tmavovláska. Jedna klidná, druhá energická. A obě úspěšné české judistky. Nerozlučná dvojčata Julie a Lucie Zárybnické se spolu na závodech ještě neprala. Obě si to ale moc přejí. Zatím je jim souzená spíš spolupráce. A to i při studiu na Fakultě ekonomicko-správní, která jim do budoucna kryje záda.

Byly jste už v Japonsku, kde judo vzniklo?

J: Ano, já jsem měla to štěstí dokonce už dvakrát. Zrovna jsem se odtamtud vrátila. Ségra na svoji šanci zatím čeká…

L. Jezdí se tam na speciální soustředění a dostanou se tam jen ti nejlepší. Jednou nohou už tam skoro jsem (smích).

Julie, setkala jste se tam s opravdovými mistry juda?

J: Naposledy jsme tam měli i trénink a bylo to něco neuvěřitelného. Jejich přístup a absolutní nasazení i v tréninku je až fanatické, zároveň jsou ale velmi zdvořilí a přátelští. V Japonsku je judo zakořeněné a jeho mistři i závodníci mají úplně jiný styl.

Než judisté z jiných zemí?

J: Mezi jednotlivými kontinenty se styl juda opravdu liší. I v samotném Japonsku se judo ještě dělí dál a je rozdílné od dalších asijských zemí.

Pocházejí vaše nejobávanější soupeřky právě z Japonska?

J: Dá se říct, že ano. Když narazíme na někoho z Japonska, víme, že to bude hodně těžký zápas.

L: Mezi silné judistické země patří ale třeba i Ázerbajdžán a Gruzie. A nesmíme zapomenout na Francii.

Judo znamená v překladu jemná cesta, ale jako jemný sport to moc nevypadá…

L: To sice ne, ale judo určitě není tak drsné jako třeba karate. Vůbec nepoužíváme kopy nebo údery. Učí nás spíš využít konkrétní pohyb soupeře, jeho setrvačnost, sílu a dbát na správné načasování.

J: Původní, stará myšlenka juda vlastně spočívala ve znehybnění soupeře, ve znemožnění dalšího boje. Když nasadíme nějakou techniku nebo provedeme konkrétní chvat, v tu chvíli se můžeme rozhodnout, jestli soupeři ublížíme, nebo ne. Je to jako v šachu, kdy přemýšlíte několik tahů dopředu. Chvat může být proveden různou silou, směrem intenzitou, přejít plynule i do jiného chvatu podle toho, co chcete dělat dál. Nebo jak na něj a v jaké fázi reaguje soupeř. V té chvíli začínáme se soupeřem komunikovat prostřednictvím společného boje. Pracujeme s naší myslí, protože v boji je i určitá míra predikce. Tím, že chvaty mají svá pravidla a podobu, můžeme zároveň naopak z pohybu soupeře vytušit, co bude následovat. V tom je pak klíčová naše taktika.

Můžete se na své soupeřky připravit?

J: Na to je důležitá příprava v teoretické rovině. Díváme se na videa ze zápasů a rozebíráme je, abychom přesně věděly, co nás čeká. Nejde se připravovat na všechny soupeřky stejně, každá z nich má svůj styl.

L: Po teoretické přípravě pak zkoušíme nejlepší obranu, útok a jejich různé varianty.

Nedávno se vám oběma dařilo na mistrovství v Praze…

J: To je pravda. Bylo to mistrovství seniorů České republiky a ségra si z něho přivezla stříbrnou medaili a já nakonec bronzovou. Byl to skvělý výsledek, úžasný zážitek pro nás obě a pro ségru ten nejlepší možný návrat.

Návrat? Vás, Lucie, něco na čas vyřadilo ze hry?

L: Ano, zranění. Nejdřív jsem si přetrhala vazy v koleni. Dohromady jsem se dávala skoro osm měsíců a když už jsem pomalu začala trénovat a vypadalo to na návrat, tak jsem se nešťastně řízla nožem do ruky. Dostala se mi do ní infekce a měla jsem štěstí, že jsme dojeli do nemocnice včas, protože jinak by mi lékaři nedokázali ruku zachránit.

J: Ségra byla mimo skoro dva roky a bereme jako zázrak, že se dokázala vrátit. A navíc hned vybojovala stříbrnou medaili na mistrovství. Myslím, že to byl náš dosavadní nejemotivnější zážitek, za který jsme obě hrozně moc vděčné. Chce se nám brečet pokaždé, když si na to vzpomeneme.

Takže medaile na turnajích neberete pokaždé obě?

L: Bohužel ne. Ještě se nám nestalo, aby se nám oběma ve velkém turnaji povedly všechny zápasy a prošly jsme jím hladce. Na to zatím čekáme.

J: Čekáme i na to, kdy se budeme prát spolu. Ještě se nám to nestalo, což je takový malý zázrak. Teď na mistrovství už to málem dopadlo, ale nakonec se to vždycky o jeden zápas nepodařilo. Kdybych bývala vyhrála svoje semifinále v republice, tak bychom spolu do finále šly, což by bylo hrozně krásný. Takhle si na to ještě musíme počkat (smích).

Prožíváte zápasy i jedna za druhou?

J: Jasně, to ani jinak nejde. Lucčin poslední zápas jsem viděla celý. Byla jsem nervózní, můj křik na rozhodčího slyšela celá hala a je to dokonce slyšet i na videu (smích). Také jsem se přistihla, že jdu ramenem do strany, abych ségře do toho pohybu pomohla. V hlavě si promítám, co bych v tu chvíli udělala já sama. Je vtipné, jak to vzájemně prožíváme.

L: Podpora od někoho, kdo vás zná celý život, je neskutečný motor. Já třeba bývám víc nervózní, když se pere ségra, než když se peru já sama (smích).

Musíte před závody také hubnout třeba jako boxeři?

L: To je proces, který k našemu sportu patří. Neshazujeme ale tolik jako jiné závodnice. Jen něco okolo čtyř kilogramů.

Jak to probíhá?

L: Týden před začátkem turnaje se začínáme přepíjet vodou a denně vypijeme pět, šest litrů. Takhle to jde od pátku do pondělí. Další dny se voda začíná stahovat. Na posledních pár dnů máme saunaoblek, ve kterém cvičíme i běháme, abychom toho co nejvíc vypotily. Přepíjení způsobí, že voda mnohem rychleji odchází z těla pryč. Nakonec už máme jen trénink v posilovně a odjíždíme na závody, kde nás nejprve čeká vážení. Po něm následuje rehydratace, doplnění minerálů a živin, což je docela alchymie.

Moc zdravě to nezní…

L: Už jsme si na to zvykly. Je to spíš psychicky náročné. Člověk nemůže moc jíst a soustředí se hlavně na to shazování. Když shazujete hodně, máte po vážení pocit, že už jste vlastně vyhrála, ale celé závody jsou teprve před vámi…

Existuje nějaký limit pro takové shazování kil?

J: Člověk může hubnout, kolik chce, ale je potřeba myslet na to, že druhý den po vážení, než začne turnaj, ho můžou vylosovat na převážení. Při něm můžeme mít navrch pouze pět procent váhy, do které se váží. My se ségrou závodíme v kategorii do 70 kilogramů, což znamená, že druhý den ráno můžeme vážit maximálně 73 a půl kilogramu. Občas se stalo, že někdo zhubnul na závody i 12 kilo. Když se potom dopije, ví, že se do limitu nevejde, ale riskne to. Na převážení se vždycky losuje pět nebo šest lidí z celého turnaje a šance, že to padne zrovna na vás, je malá.

L: Na druhou stranu za jeden večer se toho zpátky zas tolik nabrat nedá, i když voda se do těla doplní velmi rychle. Správný postup je takový, že většinu toho, co tělo za týden shodí, by si mělo zase nabrat zpátky. To se děje z větší části právě tím dopíjením, ale musí to být šetrné a zvolené tak, aby se vhodně doplnila ztracená energie, kterou budete v den závodů potřebovat.

Kolik zápasů během mistrovství či jiných turnajů podstoupíte?

J: V seniorské kategorii nebývají žádné rekordní počty závodníků. Teď nás bylo osm závodnic a do zápasů jsme šly formou pavouka. Já jsem měla dva zápasy a ségra tři. Jindy míváme tabulku a ta obnáší čtyři až pět zápasů za předpokladu, že se člověku daří.

L: Taky se může stát, že člověk vyjede 1100 kilometrů někam ven a po jednom zápase může jet zpátky. Takový už sport ale je.

Jak se sestry, navíc dvojčata, dostanou zrovna k judu?

L: Za to může Juli. Jako dítě vylezla snad na každý strom a taťka se bál, že si při pádu ublíží. Našel pro ni judo, aby se naučila správně padat. V tom dětském věku je to navíc skvělá příprava pro všeobecnou sportovní zdatnost. A já jsem se s ní tak trošku „svezla“, protože je jednodušší vyzvedávat děti na jednom kroužku (smích).

Zalíbilo se vám judo hned?

L: Já jsem judo na začátku vůbec nechtěla dělat. Pamatuju si, že jsem to dokonce obrečela… Zlom přišel asi po roce trénování, kdy se mi konečně začalo dařit a zažila jsem první úspěchy a konečně jsem si užívala krásu tohoto sportu. Dneska jsem hrozně ráda, že jsem u toho vydržela.

J: Mě judo bavilo hned. Já se se všemi kamarády ráda prala a šla jsem do toho naplno (smích). Vždycky jsem byla hodně živá, taková holka s nekonečnou energií, kterou jsem ségru spíš válcovala…

Mně se ale zdá, že se úžasně doplňujete.

J: To je pravda. Vždycky jsme s rodiči vtipkovali o tom, že některé vlastnosti jako třeba koncentrace a schopnost se plně soustředit v zápase mi chybí, ale ségra je ovládá skvěle. Je oproti mně takový kliďas. Vždycky byla spíš introvert, zato já jsem typický extrovert.

Čím si vás judo tak omotalo okolo prstu?

L: Judo není jenom sport. V souvislosti s tím často slýcháme větu: Judo more than sport. A přesně to ho vystihuje. Člověk musí ctít a respektovat i morální kodex judisty, ve kterém jsou zahrnuty hodnoty jako respekt, odvaha, přátelství, sebeovládání a další. Je to vlastně taková životní filozofie.

J: Hodně s ní souzníme, promítáme si ji i do běžného života. Myslím, že právě tenhle přístup pomohl ségře se k judu vrátit a nevzdat se.

Žije judem celá vaše rodina?

J: Rozhodně. Už když jsme s ním začaly, naši rodiče si udělali trenérské zkoušky. Když nezávodíme ani nás nereprezentuje žádný český závodník, díváme se s mamkou na všechny zápasy velkých soutěží, jako jsou grandslamy, grand prix a mistrovství světa. Rodiče jsou naše velká opora, moc nám fandí a všechny nás judo neuvěřitelně baví.

A co bude, až judo nebudete moct dělat?

L: Judo se dá dělat, dokud člověku drží zdraví, což je docela náročné. Hranice bývá většinou okolo 30 let, ale je to individuální.

J: I proto rodiče chtěli, abychom šli studovat vysokou školu a měli do budoucna nějakou jistotu. Sami studovali až při nás a zaměstnání, takže moc dobře vědí, co to obnáší. Jsme rády, že jsme našly školu, která nám umožní věnovat se sportu vrcholově.

Co rády děláte, když nemusíte na trénink, na zápas ani do školy?

L: Mám dost věcí, které mě baví – třeba biologie člověka nebo jazyky – jen na to přes rok nemám vůbec čas. Jistí to prázdniny a někdy Vánoce.

J: Snažíme se odpočívat a rády spíme (smích). Je to někdy náročné, ale máme to zkrátka rády.

Nelezete si někdy na nervy?

Obě současně: Jo, pořád (smích).

L: Ale dvojčata to mají prostě jinak...

Judistky Julie a Lucie Zárybnické studují na Fakultě ekonomicko-správní obor Ekonomika a management sportovních organizací. Mají individuální studijní plán. V kampusu se na ně ale dá narazit. Vždycky je potkáte spolu. Jedna bez druhé nedá ani ránu. Judu se věnují od svých pěti let, momentálně je trénuje bývalý olympionik Pavel Petřikov ml. a jednou by si chtěly založit vlastní klub.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Každý hlas se počítá

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 24 Feb 2025 12:00:36 +0000

Každý hlas se počítá Mgr. Pavla Svítková Po, 02/24/2025 - 13:00

Zdravotní sestra Kristýna Roland má za sebou 10 let praxe. Prošla ale už i vyhořením. Svou práci má ráda, a tak studentka Fakulty zdravotnických studií vytáhla do boje za mladé zdravotní sestry a lepší pracovní prostředí. Chce prosadit potřebné změny, aby si ti, kdo do zdravotnictví přijdou, nemuseli projít tím samým, a hlavně neodcházeli předčasně.

O kariéře zdravotní sestry nikdy nesnila, vydat se touto cestou Kristýně Roland tak nějak vyplynulo. „Chtěla jsem dělat grafický design, ale doma mi to nepovolili, prý by mě to neuživilo…,“ začíná se smíchem svoje vyprávění studentka. „Už na základní škole jsem ale chodila pomáhat do Červeného kříže a byla jsem v Hlídce mladých zdravotníků, dokonce jsem v soutěžích reprezentovala Moravskoslezský kraj,“ pokračuje Kristýna, mezi jejíž silné stránky vždycky patřila empatie a pomoc druhým. A tak se rozhodla jít na sestřičku. Svou povahou se na tuto práci skvěle hodí.

Špatný začátek

Nechce se proto ani věřit, že tahle energická, někdy nekompromisní, mladá žena po pár letech v praxi uvažovala, že s prací sekne. „Začátky nebyly jednoduché. Místo toho, abych se učila svoji práci od zkušenějších, stála jsem v rohu nebo dělala sanitářskou práci,“ vzpomíná zdravotní sestřička. I když měla kompetence k jiným úkolům, kolegyně ji k nim moc nepouštěly. „Po pár letech jsem se dokonce setkala se šikanou. Dost jsem se s tím prala, až to došlo k mému vyhoření,“ vypráví Kristýna. Problému se ale postavila a dokázala za sebe bojovat. Pracovní pauzu si dát nemohla, od 15 let se stará sama o sebe a život v Praze by neutáhla.

„Našla jsem si psychoterapeuta a společně jsme začali problém řešit. Chodím k němu dodnes a je to to nejlepší, co jsem mohla udělat,“ pochvaluje si. Vše překonat jí pomohla i změna místa. Oddělení kardiologie, kde se setkávala s náročnými situacemi a byla často v kontaktu se smrtí, vyměnila za kardiochirurgii. „Mám pocit, že tam lidé dostávají skutečnou šanci na nový život, což mě motivuje a naplňuje,“ říká s nadšením.

Vzhůru do boje

Teď usiluje o lepší pracovní podmínky v nemocnicích a bojuje za sestry samotné, především ty mladé. Věří, že právě ony dokážou věci měnit. „Když něco neuděláme, hrozí, že se naše zdravotnictví zhroutí. Je smutné, že se o náš resort nikdo moc nestará. Potýkáme se s nedostatkem personálu a na odděleních zažíváme poměrně velkou zátěž,“ posteskla si studentka.

Impuls k aktivitě přitom Kristýna dostala na Fakultě zdravotnických studií při hodině ošetřovatelství. Mladá sestřička se vloni vrátila do školy, aby si doplnila vzdělání. „Paní doktorka Eva Hlaváčková nám povídala o profesní organizaci zdravotních sester – o České asociaci sester – a ptala se nás, jak vnímáme situaci mezi sestrami v ČR. Tehdy zažehla velmi zajímavou debatu, během které mě napadlo, že oproti lékařům nám sestrám chybí silná organizace, která by nás v důležitých otázkách zastupovala,“ popisuje.

Čím víc sester, tím líp

Její myšlenku podpořila i tehdy probíhající stávka lékařů bojujících proti přesčasům. Kristýnu zaujalo především to, jak byli jednotní. „Taková jednota mezi sestrami schází,“ říká. Z celkových 80 tisíc zdravotních sester sdružuje Česká asociace sester pouze necelé tři tisíce. „Myslím si, že kdybychom jako sestry měly větší zastoupení a byly jednotné, můžeme práva a podmínky upravit tak, aby naše pracovní prostředí bylo příjemnější. Teď je plné frustrace, přepracování, fyzické a psychické zátěže, demotivace k práci a některé situace se přehoupnou až do šikany,“ popisuje Kristýna, která sepsala dopis samotné prezidentce asociace. Dostalo se jí podpory a začala jednat. Při asociaci založila Sekci mladých sester a chce, aby se staly její nejpočetnější skupinou. „Jedině tak získáme ten potřebný hlas a budeme moci konečně vyjednávat,“ vysvětluje odhodlaně.

Jasné cíle

Cíle Sekce mladých sester jsou jasné. Požadují zřídit profesní komoru pro zdravotní sestry, která by hájila jejich zájmy, dohlížela na jejich odbornost a angažovala se při tvorbě zákonů. Chtějí zvýšit povědomí o supervizi a prosadit psychologickou podporu. Sama Kristýna si tím prošla a ví, jak je to důležité a bohužel i opomíjené. „Mnozí si ani neuvědomují, jak moc jsou sestry vyřízené. Z nedostatku personálu vzniká velká pracovní zátěž. Sestry se ocitají pod vysokým tlakem, jsou podrážděné a frustrované. Ovlivňuje to pracovní morálku, vztahy v kolektivu a ztěžuje práci samotnou i spolupráci mezi sestrami. Tlak může také vytvářet pocit, že se sestry navzájem nepodporují, místo toho, aby společně hledaly řešení těchto problémů,“ dodává Kristýna.

Je také potřeba zefektivnit systém práce určením kompetencí. „Legislativně jsou sice nastavené, ale všichni děláme všechno. Často máme i práci za lékaře, a ještě se nám další bude přidávat,“ popisuje neutěšený stav ve zdravotnictví mladá sestra. Navíc problémy se mnohdy probírají jen na sesterně, kde také zůstanou. „My je chceme vytáhnout výš, aby bylo vidět, v čem kolikrát pracujeme,“ říká ambiciózně Kristýna.

Síla hlasu

Všechny síly teď soustředí na budování početné základny „své“ sekce. Se dvěma kolegy – zdravotními bratry Jakubem Lhotským, Dis., a Mgr. Jakubem Lederem, MBA, MSc., organizuje přednášky na vysokých i středních školách, chodí na semináře, kde sekci představují a snaží se o ni vzbudit zájem. V jejich úsilí je může podpořit kdokoliv, kdo to cítí stejně, a tak mezi podporovateli mají i mnoho zástupců starší generace, přestože je sekce omezena věkem. Některé sestry se však proti sekci ohrazují. „Důvodem bývá nedůvěra v Českou asociaci sester, kterou mnozí vnímají jako nedostatečně silného zastánce potřeb sester. Ani ve mně nebudila takový pocit, navíc v ní chybí mladé sestry, jejich pohled i energie. Místo toho, abychom byly proti sobě, musíme se naopak spojit a začít důvěřovat. Jedině tak vznikne jednotná komunita, opravdu silná iniciativa,“ dodává Kristýna a přiznává, že oslovit větší počet sester je docela náročné.

Velké podpory se jim na druhou stranu dostává od lékařů. „Nečekala jsem, že je to bude tolik zajímat. Je vidět, že jsme tým. Lékaři si uvědomují, že když nás nebudou mít, tak jsme všichni nahraní,“ utvrzuje se Kristýna v tom, co dělá. Zastavit se nenechá nikým a ničím. Svou práci má ráda a věří, že něco opravdu změní. „Když se pro něco nadchnu, jdu za tím. Chci něco dokázat a cítím, že naše snaha dopadne dobře. Spokojená sestra, to je spokojený pacient a o to jde především. Naštěstí mám okolo sebe skvělé lidi, kteří mi s touto změnou pomohou,“ uzavírá Kristýna Roland.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Pavla Ribárová

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE