Osobnosti

Žena gramotná, duchaplná, střízlivá a bez předsudků. Taková měla být porodní bába

Ing. Jan Pražák — Mon, 25 May 2026 14:43:37 +0000

Žena gramotná, duchaplná, střízlivá a bez předsudků. Taková měla být porodní bába Ing. Jan Pražák Po, 05/25/2026 - 16:43

Říkalo se jim všelijak. Babičky, porodní báby, ale taky báby pupkořezné, ženy položné nebo fušerky. U porodů bývaly od nepaměti, než je vystřídali lékaři porodníci. Co všechno ale musely porodní báby vědět a znát? A jaké bylo jejich postavení ve společnosti?

Pořad je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Plus.

„Žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná a bez smyslových vad. Má mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty. Má být klidné povahy, střízlivá, bez předsudků a nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala látky vyvolávající potrat za úplatu.“ Takhle měla vypadat porodní bába podle antického autora Sorana z Efesu.

Babictví jako první ženská profese

Jeho dílo O věcech ženských je považováno za nejlepší starověkou učebnici gynekologie a porodnictví. Porodnictvím se ale zabývá už egyptský Ebersův papyrus z roku 1600 př. n. l. O těhotenství, porodech a potratech píší Hippokrates nebo Aristoteles. A už tehdy u porodů působily především zkušené ženy, tedy porodní báby.

Podle profesorky Mileny Lenderové z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice existovala profese porodní báby už v antice.

„Ve středověku začala některá hlavně německá města tuto profesi reglementovat, existovala nařízení, co báby smějí a nesmějí dělat. Babictví jako první prokazatelně kvalifikovaná ženská profese je ale plodem osvícentví,“ uvádí Lenderová. Tehdy se také porodní báby musely začít vzdělávat.

Autor: Milena Štráfeldová, Český rozhlas Plus
Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

false

Zarovnání fotky

Odshora

Variabilní obsah

Zodpovědná osoba

Jan Pražák

Pracoviště zodpovědné osoby

Propagační centrum FF UPCE

popularizaceFF

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

Teoretický mozek: Filozofické jednohubky Mateje Cíbika

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 09 Mar 2026 10:06:51 +0000

Teoretický mozek: Filozofické jednohubky Mateje Cíbika Mgr. Pavla Svítková Po, 03/09/2026 - 11:06

Je hodně hloubavý a rád se dívá na věci okolo sebe z trochu jiné perspektivy. A tvoří pro sebe filozofické miniteorie. Baví ho totiž hrát si s vlastními myšlenkami. Teprve pak vznikají podle filozofa Mateje Cíbika ty nejzajímavější věci. A přesně tak tvoří i svoje Filozofické jednohubky, videa s velmi pestrým záběrem.

Jsme v univerzitním podcastovém studiu, tentokrát za mikrofon neusedá obvyklá moderátorka, ani naproti sobě nevítá vybranou osobnost z prostředí UPCE. Dnes je v centru dění tak trochu netradičně červené křeslo.

Kamera. Klapka a jedeeeeeem.

„Ahoj, volám sa Matej Cíbik a som filozof. V tejto minisérii Filozofické jednohubky sa spolu zamyslíme nad životom, zmyslom, svetom a vôbec,“ začíná svou asi desetiminutovou úvahu na předem promyšlené, mnohdy aktuální téma filozof Matej Cíbik. Vše má připravené, jde rovnou do akce a mluví spatra. Je totiž potřeba jednohubku namluvit a natočit na jeden záběr. Střihy v monologu nepůsobí dobře a narušují autenticitu výstupu. A to autor nechce. Na kontě má zatím jen pár epizod, ale v zásobě má balík dalších nečekaných témat.

Jak vás napadlo začít s Filozofickými jednohubkami?

Rád pro sebe tvořím takové filozofické miniteorie. Jejich témata jsou skutečně pestrá a velmi různorodá. Nápad na tenhle koncept vznikl v návaznosti na jeden můj rozhovor v médiích. Redaktorka mi dopředu poslala otázky, které byly výborné, ale potom se jich ve studiu moc nedržela. Rozhovor se odvinul úplně jinam a já se vůbec nedostal k těm původním a z mého pohledu zajímavým věcem, které jsem chtěl rozebírat. Díky tomu mě napadlo, že bych mohl tvořit a předávat dál takové svoje malé bezprostřední interpretace. Fungují dobře právě takhle samostatně.

Je to cesta, jak se při vědecké práci trošku „vyblbnout“?

Určitě. Je to pro mě způsob, jak dělat filozofii, jež se nehodí do odborných článků a často ani do přednášek. Snažím se ty jednohubky dělat tak, aby to bylo zábavné, ale zároveň to stimulovalo myšlení. S myšlenkami si rád pohrávám, a přesně o tom to má být. Dnes, kdy máme všichni neustále po ruce mobil, na takové to neplánované, spontánní myšlení často doslova není čas. Lidé jsou neustále něčím zaměstnaní, a s mobilem pro jistotu chodí dokonce i na záchod, aby náhodou nemuseli o něčem chvilku přemýšlet.

Děláte to i vy?

Jasně, dneska chodí s mobilem na záchod každý (smích). Ale je to škoda. V nestřežených chvilkách přicházejí ty nejlepší myšlenky. Proč myslíte, že pořád platí, že nejlepší nápady přicházejí ve sprše? Protože to je snad to poslední místo, kam zatím stále chodíme bez telefonu, a tam necháváme svou mysl konečně plynout. Až dorazí voděodolné telefony, ztratíme i ten poslední moment sebereflexe. Je opravdu důležité se na chvíli odstřihnout a nechat emoce nahromaděné za celý den vyplavat na povrch.

O čem přesně je vaše práce?

Odborně zkoumám zejména politické teorie a pak různé morální otázky. V běžném životě se však, podobně jako všichni ostatní, snažím porozumět světu kolem sebe a hledám odpovědi na otázky o smyslu života, svobodě, pravdě. Je hrozně důležité ukazovat, že předmětem filozofických úvah a interpretací nemusí být jenom Platón a další „velcí“ filozofové, ale že filozofie se dá dělat nad jakýmkoliv textem. Interpretovat můžeme všechno kolem nás.

Proto jste u prvního dílu Filozofických jednohubek sáhl po Pipi Dlouhé punčoše?

Vloni to byla nejoblíbenější kniha mojí dcery a za poslední rok jsem ji četl snad desetkrát. Během předčítání jsem postupně odkrýval různé roviny textu od dětské psychologie až po společenskou kritiku. Postupně jsem došel ke třem radikálně odlišným interpretacím tohoto zdánlivě jednoduchého textu.

Jakým?

Na povrchu můžeme Pipi číst jako dokonalou dětskou fantazii o svobodě. V dětských očích je přece úžasné jít spát, kdy já chci, nemuset chodit do školy a dát si palačinky třeba o půlnoci. Když jdete ale pod povrch, najednou čtete kritiku tehdejšího středostavovského Švédska, které vychovává děti tak, že v nich zcela zabíjí kreativitu a zábavu. Děti mají být hlavně poslušné a čisté. A když jdeme ještě víc do hloubky, máme před sebou neveselou zprávu o sirotkovi, který se musí vyrovnávat s těžkým traumatem.

O čem jste natáčel teď?

O barvách a jejich vnímání, což je filozoficky velmi zajímavé. Svět vnímáme v barvách, každý vidí, že tráva je zelená a obloha modrá. Až na to, že to není pravda. Téměř žádná ze starověkých civilizací neměla slovo pro modrou. Ani jednou se v Iliadě a Odysseji nedozvíme, že moře je modré, oni to prostě neviděli. Takže to, jak vidíme barvy, je i kulturně podmíněné – barvy jsme museli objevit. A trvalo to tisíce let, podobně jako vynález kola nebo kompasu. Dokládá to dokonce empirický výzkum, který ukazuje, že primitivní kmeny v Namibii nedokážou na obrázku s osmi zelenými čtverci a jedním modrým označit právě ten modrý. Vyplývá z toho, že abychom viděli, potřebujeme právě ta slova. To je důležitý filozofický bod. Musíme mít naučený a zažitý koncept modré, abychom modrou viděli.

Měl jste k interpretaci ještě jedno téma. Jaké?

Druhým tématem byla kniha Právo na sex od oxfordské filozofky Amiy Srinivasan, která řeší kulturní podmíněnost toho, kdo se nám zdá a nezdá atraktivní. Je to vlastně podobné jako s barvami. Zdálo by se, že to, co nám přijde sexuálně atraktivní, je dané od přírody, někde v primitivní části našeho mozku. Ale není tomu tak, je to podmíněno kulturně, historicky, ale například i politicky. Pak se můžeme ptát nejenom na to, jestli nám něco přijde atraktivní, ale také na to, jestli je to v pořádku. Srinivasan například analyzuje, že naše patriarchální společnost udržuje ženy v podřízeném postavení i tím, že často považuje hlasitě mluvící ženy, jež se nebojí „bouchnout do stolu“, za méně atraktivní než pasivní puťky sedící v koutě. A to celé vyvolává spousty fascinujících otázek. No, poslechněte si to sami.

Vyjadřujete se ale i k aktuálnímu dění. Třeba k uzákonění dvou pohlaví na Slovensku.

To byla zrovna nejdiskutovanější politická otázka – jak se to má s muži, ženami a jejich pohlavím. A došlo to až tak daleko, že kvůli tomu prošla novela Ústavy, která podle politiků měla tuto otázku definitivně vyřešit. Přitom je to filozofické téma, k němuž má co říct i takový Platón.

A co by řekl?

Zjednodušeně bychom asi mohli říct, že Platón chce běžné předměty kategorizovat podle toho, jaké ideje v nich sídlí. V případě stromu je to esence stromovitosti, u ženy její metafyzická idea nebo esence ženskosti. To je ale v jádru velice zvláštní představa. Za mě označení „muž“ a „žena“ – a vlastně ani žádné jiné – není metafyzické, ale závisí na kontextu. Někdo může být „mužem“ ve spoustě kontextů, ale na vesnickém běžeckém závodu, kde se rozdělují „muži“, ženy“ a „senioři nad 50 let“ mužem nebude, pokud tedy má nad 50 let. Když k nám pak například v restauraci přijde někdo v podpatkách a sukni a prezentuje se jako žena, pak je to pro nás ve společenském kontextu jednoznačně žena. A označit ji jinak je projevem hulvátství.

„Svět vnímáme v barvách, každý vidí, že tráva je zelená a obloha modrá. Až na to, že to není pravda. Téměř žádná ze starověkých civilizací neměla slovo pro modrou. Ani jednou se v Iliadě a Odysseji nedozvíme, že moře je modré, oni to prostě neviděli. Takže to, jak vidíme barvy, je i kulturně podmíněné – barvy jsme museli objevit. A trvalo to tisíce let.“

Epizodu o dění na české politické scéně nechystáte?

Já jsem vlastně chtěl být apolitický alespoň těch prvních pár epizod. Zatím to mám schované v šuplíku. Nechci se pasovat do role politického analytika. Jsem velmi optimistický člověk a většinou vůbec nedokážu odhadnout, co se reálně stane, jsem tedy mizerný prognostik.

Proto jste se vrhnul raději na zkoumání politické filozofie?

Vždycky mě zajímala politická témata a v rámci filozofie si můžu hrát s teoretickými ideami a nemusím každý večer sledovat zprávy a deprimovat se jimi. Politiku sleduji raději zpovzdálí. Vždy jsem měl spíš teoretický mozek a bavilo mě přemýšlet o teoretických strukturách. I když především o takových, jež můžou mít nějaký reálný společenský dopad.

Zaměřujete se na liberalismus, proč jste si vybral zrovna tento směr?

Vyrůstal jsem na Slovensku ve velmi katolickém prostředí, takže jsem si v sobě musel zpracovat ten moderní konflikt mezi liberalismem a konzervativismem. Velmi mě to ovlivnilo a někde tam vidím prvopočátky svého zájmu o tuto oblast. Zajímalo mě proto, jakým způsobem je možné být liberální.

Jde být dneska liberální?

V tomto ohledu se nacházíme v zajímavém dějinném okamžiku. V minulosti platilo, že každá další generace byla o něco liberálnější než ta předtím. Ale v současné době se to zase trošku obrací, protože nejnovější data ukazují, že dnešní dvacetiletí muži jsou naopak trochu konzervativnější, než jsou současní třicátníci. Pozorujeme genderový předěl, který ukazuje, že současné dvacátnice jsou liberálnější než třeba třicátnice, ale pro chlapce je to přesně naopak, ti se stávají v jistém smyslu naopak tradičnějšími. Tato situace je naprostou novinkou, jež nemá v moderních dějinách obdobu. Osobně vážně nevím, co tento střet přinese, ale bude to zajímavé.

O liberalismu jste dokonce napsal knihu.

Jmenuje se Liberálové a ti druzí, je psaná populárně-naučnou formou, aby si ji mohl přečíst opravdu každý. Snažím se filozoficky uchopit současné politické diskuse a rozebrat pohledy na určitá sporná témata jako feminismus a práva homosexuálů nebo přerozdělování bohatství.

Pracujete teď na nějaké další?

Momentálně píšu články a dílčí analýzy na téma politické legitimity, které se stanou základem knihy pro moji habilitaci. Ve vztahu k demokracii a demokratické legitimitě se snažím tvrdit, že mít volby nestačí. Spousta lidí říká, že demokracie rovná se volby a každá vláda, která vzejde z voleb, je automaticky demokratická, a tím pádem legitimní. Ale já si troufám tvrdit, že k tomu je potřeba určitá míra reálné podpory od lidí. Vláda, která vzešla z voleb a všichni ji nenávidí, určitý druh legitimity jednoduše ztratila.

Jaký je podle vás dnešní svět?

Dovolím si nepolitickou odpověď: Svět je krásný. A pro nás je často takový, jaký si ho uděláme. Záleží tedy, jak moc se necháme ovlivnit děním okolo nás.

Matej Cíbik, Ph.D. (1985) Slovenský filozof, který působí v Centru pro etiku Fakulty filozofické UPCE. Věnuje se etice a politické filozofii, teoriím spravedlnosti a úloze rovnosti ve společnosti. Studoval na Karlově univerzitě v Praze, Středoevropské univerzitě v Budapešti a na London School of Economics. Nyní střídavě působí v Pardubicích a ve Vídni. Díky stipendiu Marie Curie Sklodowské se dostal na tamní Středoevropskou univerzitu, kde pracuje na svém projektu a zkoumá otázky politické legitimity. Moderuje Filozofické jednohubky a je autorem například populárně-naučné knihy Liberálové a ti druzí.

Filozofické jednohubky o světě, jeho smyslu a tak vůbec vydává Matej Cíbik vždycky v neděli. Poslechnout si jeho netradiční interpretace můžete tady.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Tomáš Boukal o životě na Sibiři: Řada lidí se po rozpadu SSSR upila k smrti. Věří tady na sněžného muže

Ing. Jan Pražák — Tue, 03 Feb 2026 08:49:56 +0000

Tomáš Boukal o životě na Sibiři: Řada lidí se po rozpadu SSSR upila k smrti. Věří tady na sněžného muže Ing. Jan Pražák Út, 02/03/2026 - 09:49

Etnolog Tomáš Boukal z Katedry sociální a kulturní antropologie FF UPCE byl hostem podcastu SVĚTOVÍ.

Tomáš Boukal prožil několik let na Sibiři v Altajské republice, kterou procestoval křížem krážem a věnoval se výzkumu života ruských přírodních národů. V podcastu se dozvíte, jak Sibiřany poznamenal rozpad SSSR, co vyprávějí legendy o lidožravém sněžném muži nebo jak se osamělí lidé na Sibiři (ne)vyrovnávají s alkoholem.

Užijte si poslech!

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

false

Zarovnání fotky

Odshora

Variabilní obsah

KSKA popularizaceFF

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

V zajetí umění: rozhovor s restaurátorkou Věrou Sejkorovou Kašparovou

Mgr. Pavla Svítková — Thu, 28 Aug 2025 07:05:46 +0000

V zajetí umění: rozhovor s restaurátorkou Věrou Sejkorovou Kašparovou Mgr. Pavla Svítková Čt, 08/28/2025 - 09:05

Jako malá splývala s obrazy v kostele a už v páté třídě chtěla studovat Fakultu restaurování. Dnes na ní Věra Sejkorová Kašparová vyučuje, samozřejmě také restauruje a celý její život se točí kolem umění. Tak, jak si už v dětství přála.

Do jakého uměleckého období byste se chtěla podívat?

Mám velmi ráda baroko a specializuju se na něj i profesně, takže nejspíš sem. Ale jen tak na den, nasát atmosféru. Jsem ráda za to, kde a kdy žiji.

Čím vás okouzlilo?

Jednoznačně svou ikonografií. Baví mě zkoumat smysl a význam daného uměleckého díla, poznávat, kdo, proč a jak je vyobrazen, vše má totiž svůj význam. Ikonografické programy konkrétních památek mě zajímají především v sakrálním prostředí.

Jak jste se k umění dostala?

Pocházím z věřící rodiny a jako malá jsem s rodiči chodila každou neděli do kostela na bohoslužbu, kde jsem si prohlížela obrazy. Obklopovaly mě a já měla pocit, že jsem doslova jejich součástí. Moji prapředci navíc postavili kapli v malé obci Vlčkov a starali se o ni, takže mám pocit, že jsem jím celý život neustále obklopena. Zároveň mám úctu k počinům předků, které bychom měli poznávat, vážit si jich a zachovávat je pro další generace.

Ovlivnilo výběr vašeho povolání i město Litomyšl?

Dá se říct, že jo. Litomyšl mám velmi ráda. Pocházím z nedaleké vesnice, ale v Litomyšli se od dětství pohybuji téměř denně. Ovlivnili mě ale především lidé, se kterými jsem se tam postupně setkávala. Už moje učitelka ve výtvarném studiu mi říkala, že mám v sobě neobvyklou pečlivost. Chtěla jsem být taky malířkou a okolo umění se točit. Od páté třídy jsem věděla, že chci studovat Fakultu restaurování. Tam jsem potkala Jiřího Kašeho, který stál u zrodu naší fakulty, a ten mě neustále nabádal, ať dějiny umění rozhodně vystuduju, abych oba obory mohla propojit. A tak jsem na magisterském stupni vedle restaurování studovala souběžně ještě dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě v Praze.

Jdete na fakultě v jeho stopách?

Snažím se, byl mi velkým vzorem. Na fakultě učím moje milované baroko, malířství a křesťanskou ikonografii coby výklad sakrálního umění a jeho atributů. Restaurování a dějiny umění se skvěle doplňují. A kolegové historici umění mě upozorňují na to, že se na umělecká díla dívám jinak, že dokážu hned rozpoznat použitou techniku, což prý u historiků nemusí být samozřejmostí. Sama u sebe nic mimořádného nevidím, ale zřejmě to souvisí s výtvarnou průpravou.

Chodí si k vám pro radu?

Chodí. Každý se může při hledání informací o díle dostat do slepé uličky. Zasadit ho do kontextu doby je z hlediska další práce hrozně důležité, a ne vždycky je tento proces snadný. Můžu jim poskytnout nový pohled nebo pomoci s výzkumem. Mezioborová spolupráce je zásadní.

Jak se na díla díváte?

Všímám si především detailů, které mě postupně vedou k dalšímu poznání. Vždycky je v nich hlubší smysl, a mnohdy dokonce ukrývají příběh. Dost často odkazují nejen na světce, ale jsou tam další výklady – kdo nechal obraz vymalovat, kde se tam ten světec vzal, jak to souvisí se zasvěcením kostela, často to bývá propojené i s donátorem, který se na obraz nechal vymalovat například v podobě kryptoportrétu a takových odkazů tam může být celá řada. Je to taková detektivní práce.

Jaký příběh jste například vyčetla?

Při archivní práci se může podařit objevit informace například o autorovi díla jako třeba u autora výmalby kostela, která je v literatuře připsaná jinému malíři. Nebo dohledat bozzeto (náčrt) oltářního obrazu k hlavnímu oltáři v kostele v Uhříněvsi od pozdně barokního malíře Jana Petra Molitora, které se dnes nachází zřejmě v Polsku v soukromé sbírce.

Když si obrazy v kostele prohlížíte dnes, přemýšlíte o tom, že by si zasloužily zrestaurovat?

K takovému hodnocení sklouzávám často. Svou prací jsem tak trochu postižená a hledám defekty. Vím, na co mám koukat, tak na to koukám (smích). Pohledem z boku zjistím, jestli jsou na obrazu nějaké retuše. Nebo si řeknu, že tohle není udělané zrovna dobře a mělo by to projít dalším zásahem.

Učíte číst v dílech i studenty?

Vedu je k tomu, aby si všímali právě detailů a zaměřili se na ně. Mohou jim v mnohém ulehčit práci a nabídnout nové výklady. Mě samotnou to hrozně baví a detailů si všímám nejen při práci, ale i když jedeme s rodinou třeba na výlet. „Maminko, kolik kostelů dneska bude?“ ptají se mě moje děti a po výletech mi zase hlásí, že v zámecké kapli viděly křížovou klenbu a že tam měli interiér barevně sladěný (smích).

Odkud se k vám díla dostávají?

To je různé. Na fakultě dlouhodobě spolupracujeme s některými institucemi, které nám díla pravidelně dodávají. Například Oblastní archiv v Litoměřicích a Okresní archiv v Mostu, odkud už roky restaurujeme důlní plány na pauzovacím papíru. Dále to jsou galerie, muzea, ale i soukromí zadavatelé a farnosti.

Vyhledávají vás jen kvůli restaurování?

Soukromé osoby se často poptávají, o jaké dílo se jedná a jakou má cenu. Někteří nás vyhledávají sami, a občas se dokonce stane, že potkáme někoho na ulici s tím, že by chtěl zrestaurovat nějaké dílo a třeba se i nakonec na práci domluvíme. Mnohdy ale nemají na restaurování dost prostředků. Někteří se do oprav pustí i sami, třeba když natřou křížek v poli nějakou barvou, což na jednu stranu chápu, protože ho chtějí zachránit, ale paradoxně mu spíš ublíží… Nebo se ptají, jestli jim poradíme, „jak snadno a rychle“ obrazu pomoct, jak ho sami opraví v domácím prostředí, což samozřejmě neradi vidíme.

Berete k restaurování každé dílo?

Hodně si vybíráme. Snažíme se, aby naši studenti přišli do kontaktu s maximem nejrůznějších technik a uměli je správně použít. Každoročně k nám přicházejí díla třeba z Vlastivědného muzea v Olomouci, které využíváme pro bakalářky i semestrální práce. Tam už přesně vědí, co hledáme (smích).

A co tedy hledáte?

Dílo, které je „ideálně“ hodně poškozené – a to jak mechanicky, tedy různými škrábanci a šrámy, tak částečně znehodnocené působením nejrůznějších živlů. Každý si představuje, že se obrazy „válí“ na půdě nebo ve sklepě, jsou zaprášené, tak to ale většinou není. Naše nasmlouvané instituce mají i takto poničená díla, jsou sice správně uskladněná, ale v minulosti prošly nějakým negativním působením, a teď jen čekají na správnou chvíli.

Rozhoduje o přijetí díla do ateliéru i to, kam se bude následně vracet?

Určitě ano. S díly mají jejich majitelé většinou nějaký záměr. Plánují je třeba vystavit ve zrekonstruovaných místnostech zámků, faráři je často chtějí pověsit do kostelů nebo se stávají součástí expozic, některá se vracejí zpět do depozitářů v archivech. Pokud má být dílo po restaurování vystaveno, musíme už při práci na něm vzít v potaz, kde bude umístěno, podmínky jako teplota, vlhkost i světlo. Tím se nastaví, jak dlouho může být dílo vystaveno. Při naší práci zohledňujeme řadu faktorů. Má-li dílo dále sloužit divákovi v galerii nebo být třeba v sakrálním prostředí a sloužit věřícímu k osobní úctě, snažíme se díla retušovat, aby defekty nerušily. Pro nás jsou však stále rozeznatelné. Jinak ale přistupujeme k artefaktům archivní povahy.

Mají taková díla vypadat jako nová?

Slovo nový není správný výraz. Některé zásahy totiž nemusejí být pro dílo vhodné. Jde spíš o to, aby diváka na díle vizuálně a esteticky zásadně nic nerušilo. Je samozřejmé, že návštěvník zámku chce vidět díla krásně opravená a dívat se na obrazy členů šlechtických rodů, představitele církve, na kterých ho nic neruší a nepoutá výrazně jeho pozornost.

Pracovali jste někdy na obrazu, který měl malbu rozmazanou nebo úplně vydřenou? Napadá mě slavný obraz Whistlerova matka, který v jednom filmu takto zničil mistr Bean.

Myslíte, že z něj třeba někdo velmi důkladně utíral prach? Ano, i to se bohužel stává… Většinou si s tím umíme poradit, každopádně záleží na míře poškození.

Co s tím tedy uděláte?

Malba se dá vždycky rekonstruovat tím, že ji „domalujete“. Musíte ale postup zkonzultovat s dalšími odborníky i samotným investorem. Nemůžete ale vzít jakoukoliv barvu a pustit se do toho. V díle by to totiž mohlo vyvolat chemické reakce a poškodit ho ještě víc. Je třeba zohlednit techniku a materiálové složení. Umění se v průběhu času liší jak vizuálně, tak skladbou materiálu, který malíři využívali. Odkazovali se na učení starých mistrů, přebírali jejich receptury. I my dnes se stále častěji vracíme k přírodním materiálům.

Dotyčný to ve filmu vyřešil tak, že pravý obraz nahradil plakátem.

Fotoreprodukce je dnes naprosto běžná. Některé instituce takto nahrazují originály, které používají na výstavách, čím dál častěji. A je to i z toho důvodu, aby originály netrpěly právě světlem. Je to takový trend a laik to absolutně nepozná.

Vy to ale poznáte…

Poznám a pak si řeknu, že bych moc ráda viděla originál, prozkoumala ho zblízka a třeba si na něj i sáhla (smích).

Jaká díla se vám dostala do rukou?

Jsou to nejrůznější betlémy, skici různých malířů, přípravné kresby, maškarní masky, důlní plány, papírový oltář nebo manýristická kresba. Náš obor je opravdu široký, papír je všude okolo nás a používal se v mnoha odvětvích. Některá díla jsou vyrobená z kvalitního ručního papíru, některá z odpadového materiálu nebo jsou vytvořená na tom, co bylo zrovna po ruce, protože se nepředpokládalo, že by se mohla uchovat stovky let. To se týká například přípravných skic a návrhů.

Pracovala jste na nějakém opravdu zajímavém?

Velmi zajímavá byla skica Emila Fily. Byla to kresba uhlem, tedy prašná technika, navíc na balicím papíře, který sám o sobě nemá úplně kvalitní vlastnosti, byl potrhaný a náchylný k dalšímu poškození. Byl to docela oříšek, protože kresba byla oboustranná a chtěli jsme prezentovat obě strany. Restaurovala jsem také grafiku od Andrleho. Hodně zajímavé bylo restaurování papírového lidového oltáře z malé kapličky od Železného Brodu. Občas se dokonce během restaurování poštěstí odhalit zajímavé autorství jako třeba v případě obrazu Portrét dívky, který restaurovala naše studentka Markéta Svobodová. (Příběh tohoto obrazu najdete v časopisu MY UPCE číslo 112, dostupném i online – pozn. red.)

Čeká vás teď nějaká hezká práce?

Věřím a doufám, že se poštěstí a budeme v ateliéru restaurovat soubor nově objevených asi 80 papírových figur spojených se svatojánskou tematikou. Je to něco jako betlém, figury s dřevěnou armaturou, které se každoročně vystavovaly při svatojánských svátcích. Už loni se povedlo zrestaurovat na fakultě tři figury z toho souboru. Zajímavostí je také to, že je to soubor z konce 18. století, takže opravdu něco ojedinělého. Každé dílo je ale zajímavé, pro restaurátora není rozhodující, jak moc známé dílo to je, zda je to lidovka nebo dílo významného autora. Přistupujeme ke všemu se stejnou péčí, aby byl výsledek co nejlepší, a to je nejdůležitější.

Baví vás víc o umění vykládat, nebo ho restaurovat?

To nemůžu jednoznačně říct, baví mě obojí, protože se to skvěle propojuje. Z restaurování mám velký respekt. Jsem ráda, že můžu být díly obklopena každý den, navíc v tak úžasných prostorách Fakulty restaurování. Když na fakultu přijede návštěva nebo o prohlídku projeví zájem veřejnost, ráda se toho ujímám a seznamuji je s tím, co se za dveřmi fakulty nalézá. Na katedře humanitních věd se navíc cítím jako doma.

MgA. Mgr. Věra Sejkorová Kašparová vystudovala Restaurování a konzervace uměleckých děl na papíru a souvisejících materiálech, Restaurování a konzervace děl knižní kultury na Fakultě restaurování a Dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě. Od roku 2022 působí na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice jako asistent v Ateliéru restaurování uměleckých děl na papírové a plátěné podložce a od dubna už pouze na Katedře humanitních věd, kde se zabývá křesťanskou ikonografií a barokním uměním v Čechách.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Věry Sejkorové Kašparové
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Když rodiče nerodičují: rozhovor s Adrianou Sychrovou o sociální práci

Mgr. Pavla Svítková — Thu, 07 Aug 2025 07:31:51 +0000

Když rodiče nerodičují: rozhovor s Adrianou Sychrovou o sociální práci Mgr. Pavla Svítková Čt, 08/07/2025 - 09:31

Když se řekne OSPOD, mnohým rodičům se ježí chlupy na těle. Donedávna byl velkým strašákem. Jeho přístup k rodinám je ale dnes už jiný. Svůj podíl na tom má i Adriana Sychrová z Fakulty filozofické, která pomáhala s jeho přeměnou. Pomáhání druhým má totiž v krvi. Pracovala v dětském domově a v charitě a setkala se s nejrůznějšími lidskými příběhy. Teď ji zaměstnávají především ty dětské.

Potkáváte občas „svoje“ děti z dětského domova?

Občas ano. Některé jsou na tom velice dobře, potkaly dobrého partnera a chytily se svojí šance. Jiné už takové štěstí bohužel neměly. Je to těžké, když v 18 letech opouští bezpečí dětského domova, jsou vhozeny do života a neumí si s ním poradit. Bývají navíc velmi naivní a neumějí čelit nástrahám.

Jakým například?

Mohou kdekomu naletět, často neumějí nakládat s penězi a dostávají se do dluhů, také mohou spadnout do nejrůznějších závislostí. A výsledkem mohou být i kriminální případy. Často je stahuje zpátky také rodina. Znám chlapce, který se po odchodu z domova vrátil ke svému otci a pak od něho doslova utíkal úplně zbědovaný.

Byly vám takové příběhy vždycky blízké?

Už od mládí jsem chodila na brigády do tehdejšího kojeneckého ústavu, pracovala jsem v dětském domově, nějaký čas jsem strávila v charitě. Nyní učím sociální práci a politiku, což je velmi široká oblast. A zrovna teď se zaměřuji na práci s ohroženými dětmi.

Kdo jsou ohrožené děti?

Jsou to děti, o které se rodiče nedostatečně starají, nezajímají se o ně, zanedbávají je, týrají. Jejich rodiny provází vážné sociální i existenční krize, s nimiž si rodiče nedokáží poradit. Jde také o děti s výchovnými problémy, které berou drogy, páchají trestnou činnost. Je to dlouhý odstavec paragrafu šest popsaný přímo v zákoně, taková mantra sociálně-právní ochrany. Tyto děti tvoří rozmanitou skupinu.

Jak se s takovými osudy vyrovnáváte?

Získáváním zkušeností jsem se naučila brát je teď a tady. To je velmi důležité. Tyto děti jsou na tom špatně teď, ale neznamená to, že nemají naději, že se to nezlepší.

Proč se do takových situací děti vůbec dostávají?

Říkáme, že část rodičů se o své děti nechce starat, část se nemůže starat a další část to neumí. To je hlavní příčina nejrůznějších osudů a zapeklitých životních situací.

Existuje nějaký spolehlivý ukazatel, který nám řekne, že se v rodině něco děje?

Hlavním ukazatelem bývá chování dětí, a nemusí nutně být hned rizikové. Dítě zpravidla velmi brzy začne zrcadlit chování ze svého nejbližšího prostředí. Občas nepřijde do školy, bývá třeba málo oblečené, když je chladno, bývá smutné nebo na sebe naopak upozorňuje, a rodiče o to neprojevují moc zájmu.

Kdo si takových signálů všímá a jak je řeší?

Vysledovali jsme, že nejčastěji si všímá škola, protože dítě v ní tráví nejvíc času z celého dne. Na prvním stupni mají děti k učitelům mnohem blíž a s ledasčím se jim svěří. Škola pak podle stanovených postupů zasahuje nejdříve sama. Problémy se ale mohou začít kupit a krize postupovat. Na druhém stupni už to bývá rozjeté, dítě se uchyluje ke krádežím i větším věcem, může se začít i sebepoškozovat. Vždycky je dobré zpozornět, když se rodina začne uzavírat před okolním světem, když postupně přerušuje kontakty s okolím.

Člověk má tendenci představit si například domácnosti, kde bojují s alkoholem či jinými drogami, domácím násilím... Týká se tohle i dětí z jiných rodin?

Málokdo ví, že skoro 70 procent případů OSPOD, představují rozvody rodičů, takže to mohou být i běžné rodiny z našeho okolí. Rozvod a období před ním i po něm s sebou občas přináší toxické jednání, které se odráží zejména na dětech. Žádný rodič nechce svému dítěti primárně ublížit, někdy se ale zaměří jen sám na sebe a své zájmy v dané situaci a dítě, kterému tím ubližuje, jednoduše nevidí.

O tom, že vztahy obecně mohou být velmi toxické, slýcháme poměrně často…

Je to pravda a docela se mi líbí, že zrovna sedíme v Laborce (smích) a máme tak blízko k chemii. Vztahy jsou totiž jako chemikálie, které na nás působí, a my nikdy nevíme, kdy se to jejich působení projeví. Tím spíš, když je nějaká chemikálie dlouhodobá.

Kdy vlastně přichází na scénu OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí?

Aby mohl OSPOD jakoukoliv situaci v rodině uchopit, musí se o ní nejdříve dozvědět. Někdy se přihlásí samo dítě, jindy přicházejí rodiče. Oznámení chodí také ze školy, od lékaře, sousedů. Pracovnice se snaží rodiče navést na to, aby svoji pozornost zaměřili zpátky na dítě: „Podívejte se na toho svého kluka, na tu svoji holku, nedaří se mu v takovém prostředí dobře, pojďme se společně zamyslet nad tím, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe a bylo mu zase dobře.“

Mnozí ale mají z této instituce strach.

Bojí se, že jim vezme jejich dítě, protože dělají něco špatně. Rodina žije svůj život, nikdo si jí moc nevšímá, ale najednou bum, přijde rozvod a už se někdo dívá, a dívá se docela dost. Zjišťuje, jakou dáváte dětem výchovu, jak se staráte. Toho by se lekl asi každý. Ale OSPOD má především podpůrnou roli.

Jak rodiny reagují na sociální pracovnice?

Záleží na situaci. Klienti OSPOD jsou většinou v krizové situaci, nedůvěřují, mají už třeba špatné zkušenosti z minulé doby, často jsou v opozici, protože k nim přichází jakási „kontrola“, kterou rozhodně nevnímají jako pomoc. Naopak si říkají: „Tak ty jsi mě sem přišla zkontrolovat, omrknout, jak žijeme, říct mi, že se nestarám o děti?“

S takovým přístupem se k nim asi nedostává snadno…

Je to poměrně obtížné. Občas říkám, že se pohybujeme v sociálním bahně a někdy se nám povede pěkně se v něm vymáchat. Pracovnice ale nepřišla do domácnosti kontrolovat prach na nábytku, to je pro ni nepodstatné. Dívá se, jestli má dítě kde spát, jestli je co jíst, jak na sebe doma reagují, jak spolu mluví…

Co tedy pomůže prolomit ledy?

Velmi důležité je navázat s rodiči i dítětem vztah, vzbudit u nich důvěru, že společně se tomu můžeme postavit. Vztah je základ sociální práce a činí ji z jedné třetiny úspěšnou. Důležitější už je jenom motivace rodičů a dětí ke změně.

Vedou se k jednotlivým rodinám třeba deníky?

Pracovnice si dělají zápisky a většinou si dost pamatují. Jsou schopné popsat detailně i vývoj celého případu. Je to ale velmi náročná práce, kterou provází značná fluktuace, a proto je potřeba mít případy dobře popsané ve spisu, aby se vytvořila návaznost.

Může odchod pracovnice nabourat celou spolupráci?

Může, a velmi. Měli jsme klientku – matku se dvěma dětmi, kterou velmi trápilo, že u soudu byla vykreslena jako špatná matka, která bere drogy. Změnila se jí pracovnice a ona to dávala za vinu sobě a ptala se: „Proč mě opustila, udělala jsem něco špatně?“ Vůbec nevěděla, co se děje a za téhle situace měla začít spolupracovat s někým novým a znovu mu všechno vyprávět.

S jakými dalšími příběhy jste se seznámila?

Třeba s tatínkem, kterému umřela manželka a zůstal sám s dvěma dcerami. Přestal to celé zvládat a začal pít. Teď jsme měli možnost mluvit s ním i jeho dnes už skoro dospělými dětmi. Starší dcera zpětně velice dobře identifikovala slabá místa v tehdejší spolupráci s OSPOD. Vadilo jí, že ji a sestru nikdo neposlouchal, když říkaly, že tatínek bývá opilý. Stěžovaly si, že plán je pouze pro ně, a ne pro tatínka. Vnímaly, že mají pracovat na sobě stejně jako to, že tatínek na sobě pracovat nemusí a že jeho se to skoro netýká. Ten si naopak spolupráci s OSPOD pochvaloval. To byl velmi zajímavý pohled na dřívější práci v rodině.

Kudy tedy vede úspěšná cesta?

Přes partnerský přístup. Důležité je vnímat rodinu a děti jako svého partnera. Základem je otevřená komunikace, všechno vysvětlovat, postupovat pomalu, dávat jasné indicie toho, co je dobře, co je špatně, pracovat s potřebami dětí a také chválit. Jedna maminka byla překvapená, když ji pracovnice pochválila, to prý nezažila. Když se s rodinou naváže partnerský vztah, celá situace se najednou zlepší a má východisko.

Takový přístup vzešel z projektu, do kterého jste byla zapojena?

Je to přístup, který již nějak funguje. Projekt, který jsme přes tři roky realizovali jako partneři Pardubického kraje a firmy Gov Lab, pomohl tento přístup mnohem více zdůraznit a posílit. Šlo o inovativní přístupy v péči o ohrožené děti a rodiny i o snížení přebujelé administrativy na OSPOD. Rozvíjel i další metody, které partnerský přístup podporují a umožňují. Díky tomu se může s dětmi a rodiči pracovat co nejdříve, nikoli až ve fázi velké krize, kdy je to opravdu složité a hrozí i odebrání dětí. Je důležité, aby měly rodiny hned v počátku podporu v dalších službách a u odborníků jako psycholog, etoped (speciální pedagog), psychiatr. Jinak se totiž děti do systému opět vracejí a jde více jak o třetinu z nich.

Inspirovali jste se i v zahraničí?

Navštívili jsme Nizozemsko, tamní praxe je velmi zajímavá a pro nás vhodná. Například amsterodamský „OSPOD“ je považován za světovou špičku v péči o děti.

Jak jste se do projektu dostala?

Přes Pardubický kraj, který mě oslovil. My jako katedra věd o výchově jsme měli v projektu na starosti evaluaci a vzdělávání pracovníků OSPOD. Zpracovali jsme mnoho analýz, které jsou značně unikátní tím, že dosud nikdo tak podrobně práci OSPOD nepopsal. O výsledky je zájem ze strany ministerstva práce a sociálních věcí, OSPOD, krajů, tvůrců zákonů. Vznikla i závěrečná evaluační zpráva, která je volně k dispozici. Nyní pokračujeme ve spolupráci s Pardubickým krajem a Akademií Libchavy v navazujícím inovativním projektu, který praxi rozšiřuje na všechny pracoviště OSPOD v Pardubickém kraji.

Jaká je vaše práce?

Hezká, velmi potřebná, ale také velmi náročná. Nádherně ji vystihla jedna sociální pracovnice: „Jsem v práci a mám tam Jirku. Mluvím s ním. Jdu z práce domů a přemýšlím o Jirkovi. Přijdu domů a už mi sedí na sedačce.“ Je u ní velmi důležitá psychohygiena, protože jinak ohrožuje váš vlastní život. Pro mě je důležité, že můžu zkušenosti z praxe propojit s výukou a prací se studenty.

Mgr. Adriana Sychrová, Ph.D., působí na Katedře věd o výchově Fakulty filozofické UPCE. Věnuje se problematice sociální politiky a práce, v posledních letech se zaměřuje na sociálně-právní ochranu dětí a práci OSPOD. Účastnila se projektu „Inovativní přístupy k podpoře ohrožených rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, nyní je zapojena do projektu „Spolu k podpoře rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, které se zaměřují na transformaci a nové přístupy v práci OSPOD. Zabývá se i vybranými pedagogickými aspekty náhradní rodinné péče, které mohou významně ovlivnit její průběh.

Příběh devítiletého Dana

Na OSPOD přišla stížnost na chlapcovo chování. Nepřipravuje se do školy, má horší známky, zlobí ostatní děti, chodí za školu a nemá omluvené hodiny. Matka na školní schůzky záměrně nechodila, jen by si vyslechla, co všechno dělá špatně. Nechodila do práce, měla exekuce a žila ze sociálních dávek. Navíc se s chlapcem a jeho dvěma sourozenci stále stěhovali. Pracovnice OSPOD zjistila, že má matka zdravotní problémy, je před operací se zády, a proto péči o děti moc nezvládá, navíc byla v hledáčku OSPOD už v minulosti. Pracovnice se rozhodla zvolit jiný přístup, kladla jiné otázky. Navázala s matkou a dětmi vztah, hledala, co v rodině funguje, a to posilovala. Když se něco podařilo, matku pochválila. Docházela k nim a pomohla řešit vzniklé problémy. Vše se obrátilo k lepšímu. Dan začal chodit na florbal, našel si kamaráda a zlepšil se i ve škole.

Příběh maminky Katky

Katku přivedl k užívání pervitinu její partner, se kterým žila od 16 let. Postupně se jí narodily dvě děti, k drogám se vracela, až začaly ovlivňovat rodinný život. Partner vodil domů kamarády, o nic se nestaral. Katka péči o děti zvládala sama. Jednou ji přistihla policie, jak řídí pod vlivem drog auto i se svými dětmi. Po prvním setkání s pracovnicí OSPOD se cítila špatně a měla strach, že jí děti vezmou. Byla přesvědčená, že je dobrá matka a drogy nemají na výchovu vliv. Soud stanovil nad dětmi dohled. Katka se rozhodla s drogami přestat, partner ale ne. Katku bil, a tak do drog spadla znovu. Nakonec od něj odešla a oporu našla ve svém bratrovi. Plnila všechny kroky, které si s OSPOD naplánovaly, a je spokojená. I děti jsou rády, že se u nich nekřičí, doma nejsou cizí lidé a tatínek maminku nebije. Zatím nemá vlastní bydlení, ale doufá, že se jí to podaří.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Narodit se jako žena: Rozhovor s prof. Lenderovou

Mgr. Pavla Svítková — Wed, 04 Jun 2025 06:59:13 +0000

Narodit se jako žena: Rozhovor s prof. Lenderovou Mgr. Pavla Svítková St, 06/04/2025 - 08:59

Před 25 lety napsala knihu K hříchu i modlitbě, od té doby se věnuje historii žen – významných i obyčejných. Cesta žen ke svobodě, rovnoprávnosti, možnosti rozhodovat sama o sobě byla dlouhá a všechny překážky dosud nezmizely a nové se objevují. Zatím poslední publikace historičky Mileny Lenderové z Univerzity Pardubice, odbornice zejména na dějiny 19. století, dějiny žen a jejich každodennosti, nese stručný název – Česká žena.

Co znamenalo narodit se ve středověku jako chlapec a jako dívka?

Zásadně byl vždy očekáván chlapec, protože byl dědicem majetku nebo alespoň jména. První chlapec byl velmi uctívaný, velmi vážený. Když se narodila holčička, mohlo to být zklamání, byl to takový celkem neužitečný tvor. Dívenka byla velmi brzo nekompromisně zapojena do práce v domácnosti, na poli nebo jako pomocná síla. Brzy ji ale bylo nutné hlídat, aby se někde s někým nezapomněla. A pak bylo potřeba ji nějak provdat. To bylo odstupňováno podle společenského postavení. U velkých šlechtických rodů vidíme, že první chlapec získává majetek. Druhému otec koupil pluk, měl určeno stát se vojákem. Třetího čekala církevní dráha. Princezny či šlechtičny se provdávaly tak, aby rodina získala větší moc. Dívčí dětství končilo brzo časným sňatkem nebo odchodem do kláštera.

Když se narodilo více děvčat v méně privilegovaných vrstvách, tak se provdaly třeba první tři dcery, pro čtvrtou už na věno nezbylo, takže se z ní stala chudá tetička, stará panna, závislá na příbuzných, bratřích, sestrách. Takový horký brambor. Abych to shrnula: hluboko do 20. století nebylo pro rodinu žádnou výhrou, když se narodila dívka. Po staletí trvající despekt k ženskému novorozenci byl první fází despektu, který měla společnost k ženskému pohlaví obecně. Dívkám byla vždy věnovaná daleko menší péče než chlapcům. V jednom belgickém výzkumu se například ukázalo, že ve věku 12–16 let umíralo daleko víc holek na tuberkulózu. Autoři to vysvětlují tím, že dítě ženského pohlaví bylo zdravotně zanedbanější, dostávalo horší stravu a podobně. No a když skočíme do současnosti, tak dodám, že ještě dnes se může novopečený otec od kamarádů, kolegů, příbuzných – dosaďte si libovolně – dozvědět: „jé, tobě se narodila dcera, tak příště už to snad bude lepší!“ I jako vtip je to úplně hloupé, ale pořád se s tím setkáváme.

Za starých časů až donedávna bylo o osudech dívek rozhodnuto předem. V aristokratických rodinách rozhodovaly politické, mocenské, majetkové záměry rodu, ale ani mužů se nikdo neptal. Majetek rozhodoval i ve středních vrstvách; nikdo nechtěl dát dceru chudému a syna ženě bez věna. Jaké bylo rozdělení rolí?

Ještě v 19. a 20. století bylo manželství nebo partnerství vždy ekonomickou záležitostí. A rozdělení rolí a práv jasné: Muž zajišťuje rodinu, žena obstarává domov a děti. Proto byly pro ženy důležité jen dovednosti potřebné v intimním prostoru rodiny. Jiné znalosti, uplatnitelné i na trhu, měly služky, pradleny, bylinkářky, vinopalnice. Kde nebylo nic, žádný majetek, tam byla volba partnera nejsvobodnější. O středověku sice v tomto smyslu moc nevíme, neexistují prameny, ale třeba u podruhů, čeledínů, lidí, kteří pracovali a bydleli na nějakém velkostatku, tam si bral chudý chudou. Ale jakmile byl v rodině minimální majetek, byla samozřejmá snaha o něj nejen nepřijít, ale pokud možno ho zmnožit.

Autorka: Eva Bobůrková
Text vyšel v červnovém čísle časopisu Vesmír. Kompletní rozhovor naleznete v online podobě nebo níže jako soubor PDF.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Soubory veřejné

Kompletní rozhovor s prof. Milenou Lenderovou v časopise Vesmír (422.55 KB)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Svět očima počítače

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 16 May 2025 07:15:11 +0000

Svět očima počítače Mgr. Pavla Svítková Pá, 05/16/2025 - 09:15

Kolik lidí přišlo na fotbalový zápas? Nechovají se fanoušci podezřele? A co když někdo z nich vytáhne zbraň? To jsou informace, které neuniknou umělé neuronové síti, kterou zkoumá a trénuje absolvent a nyní také pedagog a vědec Fakulty elektrotechniky a informatiky Dominik Štursa. K práci potřebuje jen počítač a kameru. Ideálně spíš hodně kamer.

Když na Fakultě elektrotechniky a informatiky pochodují studenti po schodech nahoru a dolů, není to z rozmaru a kvůli jejich potřebě pohybu, pracují na projektu, který jim zadal vyučující. Pedagog a vědec Dominik Štursa se vždy zajímal o strojové učení a nyní prováděl testování společně se svými studenty. „Vzal jsem studenty při výuce předmětu umělé inteligence a říkal jsem jim: choďte po schodech nahoru a dolů. Nafotíme si vlastní sadu dat. A tak jsme chodili,“ říká Dominik Štursa k testování, kterým ověřoval detekci a počítání hlav za pomoci umělé neuronové sítě.

Je totiž součástí výzkumného týmu profesora Petra Doležela, který mimo jiné vyvíjí systémy na detekci, lokalizaci i klasifikaci nejrůznějších objektů. „Takto nasbíraná data jsme potom vzali, získali jednotlivé snímky a ručně jsme označovali hlavy studentů,“ popisuje vědec. A proč? Aby je stejným způsobem dokázala rozpoznat a spočítat i umělá neuronová síť, jejímž vzorem je chování neuronů v mozku.

„Neuronové sítě, které využíváme, se učí z toho, co jim na začátku dáme. To znamená, že jim nejprve poskytneme určitá data a ukážeme jim, jaké výsledky od nich očekáváme. Na základě toho si vytvoří vnitřní logiku, kterou pak aplikují na nová, neznámá data,“ vysvětluje Dominik Štursa podstatu práce s umělou neuronovou sítí. Ta poté dokáže například odhalit podezřelé nebo neobvyklé chování a poskytnout o něm informaci někomu dalšímu. A to všechno pomocí počítačového zpracování obrazu.

Druhé oči vědců

Ke spočítání studentů přitom vědci pomohly „jen“ kamery, které jsou jeho druhýma očima. Uvnitř laboratoře sbírá tým Petra Doležela těmito kamerami cenné výzkumné podklady, zatímco sledování ostatních míst na Fakultě elektrotechniky a informatiky má z bezpečnostních důvodů na starosti vrátná. Jednou už tam ale třeba nebude muset sedět, protože detekovat nežádoucí postavu či předmět za ni zvládne právě vytrénovaná a přesně naučená neuronová síť.

„Pracujeme s principy, které při rozpoznávání a následném zpracování obrazů používá člověk. Snažíme se, aby počítače dokázaly identifikovat objekty a uživatele v obrázcích a videích a dokázaly jim také porozumět,“ říká Dominik Štursa s tím, že vlastně jen replikují způsob, jakým lidé vidí, a také způsob, jakým chápou to, co vidí. Oproti lidem, kteří vidí pouze barevné spektrum, mají počítače velkou výhodu. Dívají se na svět skrz kamery a můžou tak zaznamenat i jiná spektra. „Kamery nebo obecně roboti můžou vidět třeba infračervené nebo ultrafialové spektrum a podobně. Mohou totiž využívat i jiné fyzikální principy na zobrazování obrazových dat. Na těchto principech pak funguje třeba magnetická rezonance nebo rentgen,“ doplňuje Štursa. V takto pořízených snímcích pomáhá zpracování obrazu například detekovat shluk nádorových buněk nebo vyhodnotit zlomeniny.

Pryč se špatnou sušenkou

Nejčastěji pracuje s dvourozměrnými daty, tedy s fotografiemi, které sám nafotí nebo si je vypreparuje z kamerových záznamů a videí. „V některých případech nemá cenu vyhodnocovat video, protože nám stačí jen jednoduchá informace právě z fotky, jindy zas potřebujeme třeba popsat nějakou polohu v určitém časovém horizontu a k tomu je zas lepší využívat videa. Nedá se proto říct, co je na zpracování lepší,“ vysvětluje.

Na čem ale záleží, je to, co chce s daty dál provádět. Například fotka poskytne typická statická data, která jsou klíčová třeba pro detekci vadných kusů ve výrobním průmyslu. „Existují základní úlohy, které se v průmyslu vykonávají. Může to být detekce špatných kusů sušenek jedoucích na pásu, které následně odebere robotické rameno. Jsou to poházené součástky v boxu, ze kterých potřebujete odebrat konkrétní součástku a dát ji třeba na desku plošných spojů, která jede zase někam dál, kde se to celé kompletuje,“ dává příklady průmyslových úloh Dominik Štursa.

Patří k nim také třeba přemísťování a systematické rovnání objektů například na paletu. Jeho úloha v těchto úkonech spočívá v tom, že díky zpracování obrazu poskytne neuronové síti informaci o tom, co je poškozená sušenka a kde se může objevit, nebo jak přesně vypadá daná součástka, kam se vkládá nebo jak se objekty nejlépe rovnají na sebe. Právě to je cesta k další automatizaci a robotizaci nejen průmyslové výroby.

V bezpečí vždy a všude?

Vize je taková, že nás umělá neuronová síť bude umět ochránit ve veřejném prostoru. Třeba v autobusu, kde dnes už běžně můžeme narazit na kameru. „S její pomocí řidič sleduje prostor autobusu. Letmým pohledem na monitor může ale něco lehce přehlédnout. Zjistí třeba, že někdo usnul na sedačce, ale už neuvidí, že se mu tam na konečné stanici někdo schoval. Právě tuhle informaci mu dá neuronová síť, která rozpozná podezřelé chování,“ popisuje Štursa.

Dopravcům se ale takové kamery hodí i proto, že monitorují pohyb cestujících a dokážou je také spočítat. „Na základě toho si pak mohou odpovědět na to, zda jezdí dostatek autobusů, nakolik jsou vytížené a jestli jejich trasy není třeba optimalizovat. Data se totiž dají spárovat s informacemi z GPS,“ dodává Štursa. Obdobného počítání osob se dá využít i na místech s velkou koncentrací lidí. Třeba na stadionech. Pomocí nástrojů našich vědců se dá třeba zjistit, zda se v době hrozícího nebezpečí zvládli evakuovat všichni přítomní. „Na základě toho, co kamera vidí, neuronová síť rozpozná nebezpečnou situaci a upozorní operátora: Hele, tady se děje něco podezřelého a je potřeba zakročit,“ popisuje. Pardubičtí vědci se zrovna zabývají vývojem systému pro detekci chování, při němž osoba vytáhne zbraň.

Pod neustálým dohledem

Systém může pomáhat třeba na letišti, a to v případě, kdy se do hledáčku kamery dostane zapomenuté zavadlo. „Systém se snaží zavadlo s někým spárovat. Podle dalšího vývoje situace vyhodnotí, jestli si jen cestující odskočil na toaletu, nebo se ke kufru už nevrátil,“ doplňuje Štursa, který se podílel i na vývoji systému pro detekci objektů za účelem ochrany vzdušného prostoru. Systém umí na snímcích horizontu najít bezpilotní letadla a drony a určit, kde se nacházejí a zda jsou či nejsou nebezpečné. Tyto systémy se ale neobejdou bez fungování velkého počtu sledovacích zařízení, a právě neustálý dohled kamer mohou mnozí nést s nelibostí.

Útěchou může být to, že neuronová síť neví o lidech, kteří se vyskytují v jejím zorném poli, žádné informace. „V našich aplikacích pouze indikuje, jestli se tam neděje něco neobvyklého, potažmo nebezpečného. Nejde o žádný zásah do běžného života. Nedělá vlastně nic jiného než ten vrátný, který sedí na židli a kouká na záznam z kamer,“ upřesňuje vědec.

Dominika Štursu naopak množství kamer v objektech, do kterých přichází, těší. Hlavou se mu v tu chvíli nejspíš honí to, jak obrazové záznamy z nich zpracovat, aby nám zase ulehčily život.

Dominik Štursa je součástí pětičlenného výzkumného týmu profesora Petra Doležela, který se zabývá aplikovaným výzkumem a experimentálním vývojem v oblasti strojového a hlubokého učení. Řeší nejrůznější úkoly v průmyslových výrobách, jako robotizaci a automatizaci výrobních procesů, detekci a klasifikaci objektů, segmentaci a shlukování dat či extrakci vlastností vizuálních a dalších dat. Jejich nejnovější technologie Neural Vision View, kterou v současnosti využívají dva partneři z komerční sféry, přispívá ke zvýšení přesnosti a spolehlivosti robotických systémů v praxi. Nabízí i nové možnosti využití v oblasti bezpečnostních systémů, biomedicíny nebo odpadového hospodářství. S technologií se probojovali do finále prestižní soutěže Transfera Technology Day a získali ocenění TOP Inovační projekt Parádního kraje.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Ivana Mlatečková

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE i v on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Vědec Michal Holčapek získal cenu Hospodářských novin Inovátor roku

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 11 Apr 2025 10:32:23 +0000

Vědec Michal Holčapek získal cenu Hospodářských novin Inovátor roku Mgr. Pavla Svítková Pá, 04/11/2025 - 12:32

Jedním z desítky Inovátorů roku 2025 se stal prof. Michal Holčapek z Univerzity Pardubice. Ocenění Hospodářských novin převzal na slavnostní akci v Technologickém centru UMPRUM v Praze.

Michal Holčapek se vždy považoval za klasického akademika, jehož jedinou starostí je dělat špičkovou vědu a publikovat výsledky. Že by si někdy nechal něco patentovat? Na to nepomyslel. Profesor analytické chemie na Univerzitě Pardubice ale musel změnit názor. Jeho vědecká skupina se přes 20 let věnuje zkoumání lipidů (tuků) v krvi. A je v tom hodně dobrá. Výzkum vědci přenesli do sceeningové metody, tedy běžného krevního testu, kdy kvůli porušené rovnováze lipidů v krví odhalí i časná stádia rakoviny slinivky břišní ještě před prvními příznaky. A to s 95procentní úspěšností.

„Vše započalo přípravou podání mého prvního patentu koncem roku 2017,“ říká Holčapek. Metoda je založena na analýze krve více než 150 různých lipidů a statistickém modelu vycházejícím z dat pacientů s rakovinou slinivky břišní a zdravých lidí. Metoda už udělala první kroky z akademického prostředí do byznysového: vyvinula se do spin-ff firmy Lipidica, založené Univerzitou Pardubice a společností FONS JK Group. Nyní se metoda klinicky ověřuje.

Podle Holčapka by se metoda v případě schválení mohla uvést do praxe do dvou let. Tím to ale pro vědeckou skupinu nekončí. Nyní řeší, proč dochází k podobné dysregulaci (nerovnováze) lipidů v krvi i u pacientů s různými typy nádorových onemocnění.

„Kromě toho ještě chceme rozšířit náš stávající test na rakovinu slinivky o dalších devět závažných typů karcinomů, protože z našich předchozích měření víme, že změny koncentrací lipidů jsou podobné, ale nikoliv úplně stejné, pro všechny dosud studované typy rakoviny," dodává Holčapek, držitel ocenění Česká hlava 2024.

Kdo je podle vás nejinovativnější člověk na světě - a proč zrovna on/ona.

První jméno, které mě napadlo po přečtení této otázky, je český velikán Jára Cimrman. Z reálného světa bychom mohli jmenovat spoustu vynikajících vynálezců, kteří svým dílem přispěli k tomu, že dnes považujeme za zcela samozřejmé spoustu technických vymožeností, které před jejich objevy neexistovaly. Dát ale jednomu z nich označení nejinovativnější člověk na světě je něco, co se zdráhám udělat. Ta poznámka s Járou Cimrmanem není tak úplně od věcí, protože v jeho díle jsou zmíněni klíčoví světoví vynálezci, jejich vynálezy ovlivnily naše životy do takové míry, že se o nich učíme na celém světě.

Člověk, který vás v tomto směru nejvíce inspiruje z Česka, a proč zrovna on/ona.

Zkusím zabrousit do historie a jednu zcela mimořádnou osobnost, která žila v našem kraji, bych vybral. Je to myslitel Jan Marek Marci (Ioannes Marcus Marci), který žil v letech 1595-1667, ale dopad jeho inovátorských prací se uplatňuje i po několika stoletích. Byl to o výjimečný učenec s přesahem do tolika různých vědních disciplín, že v dnešní době vysoké specializace už to není možné. Kromě vzdělání v lékařských vědách měl znalosti fyziky, chemie, ovládal až 8 jazyků a publikoval průkopnické práce v oblasti astronomie, optiky – odraz, lomu a disperzi světla, což vede ke vzniku duhy. Jako ocenění jeho pionýrských prací pro budoucí vědní obor spektrálních technik si jeho jméno dala na názvu Spektroskopická společnost Jana Marka Marci.

Která věc v Česku by měla podle vás projít největší inovací a proč?

Nevím, jestli to stále ještě nazývat termínem inovací, ale přijde mi nepochopitelné, proč v dnešní době státní správa stále není kompletně digitalizovaná s vzájemným propojením všech databází, informačních systémů, možností online voleb, atd. Dílčí progres už v tom určitě je, ale kompletní řešení bude vyžadovat ještě více úsilí, ale výsledkem budou úspory státu a zjednodušení života každého z nás při „komunikaci s úřadem“.

Jaký gadget jste si v poslední době pořídili, na co ho používáte a v čem je tak skvělý?

Teď jsem právě koupil robotickou sekačku na trávu, abych ušetřil čas, protože permanentně nestíhám díky spoustě povinností na všech frontách, takže úspora času je pro mě zásadní věc. Jelikož domácí robotický vysavač funguje dobře a šetří čas, tak snad i sekačka bude sloužit dobře.

Mezi další oceněné inovátory patří Petra Doubková & EcoHaus,Greenwool.cz, Bára Kubínová – Lively, Kardi Ai, Vassili le Moigne – inTouch, Matika Česku, Miloslav Polášek, Karel Trpkoš a Marek Marušin – Zaitra.

Zdroj: Hospodářské noviny

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Dokud nás smrt nerozdělí: z historie manželství

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 06 Jan 2025 12:40:42 +0000

Dokud nás smrt nerozdělí: z historie manželství Mgr. Pavla Svítková Po, 01/06/2025 - 13:40

Pročetly metry soudních spisů. Strávily hodiny prohlížením archivů a matrik. Zajímalo je, jak a proč končila manželství v 19. století. Kdo o rozvodu rozhodoval? Mohli rozvedení znovu uzavřít sňatek? Historička Zuzana Pavelková Čevelová a doktorandka Denisa Vídeňská z Fakulty filozofické poznaly asi stovku manželských dvojic, které došly až před soud. A mají odpovědi.

Lidi vždycky zajímalo, co se děje u sousedů, jak žijí, co dělají… Jak vypadalo tehdejší manželství?

ZPČ: V 19. století je vztah mezi mužem a ženou od začátku mocensky nevyrovnaný. Platí občanský zákoník z roku 1811, podle kterého jsou role obou pohlaví jasně definované a každý v domácnosti má své povinnosti. Hlavou rodiny je jednoznačně muž, má určitý sociální status, finančně zajišťuje rodinu. Je správcem rodinného majetku. Naproti tomu žena je uvnitř rodiny a v ní má i svoje povinnosti jako starat se o domácnost, děti nebo vařit. Zároveň mohla také přinést finance formou věna.

Co přesně vás na těchto manželstvích zajímá?

ZPČ: Jejich prostřednictvím nahlížíme do každodennosti rodiny z města i venkova. Zajímá nás dobová mentalita, to, jak o sobě a o svém vztahu přemýšlejí. Důležité je ale říct, že se k manželům dostáváme skrze jejich výpovědi v momentě krize. Během konfliktu se totiž rozdělené sféry vlivu projevují ještě výrazněji.

Docházelo často ke krizím?

ZPČ: Kdyby obě strany plnily povinnosti, které jsou ve společnosti nastaveny a které jim dává i zákoník, pak by v mnoha případech manželství fungovalo. Dokonce ve většině rodin to tak opravdu bylo. Do krizí se dostávají v momentě nějaké dysbalance.

DV: Z výpovědí manželů je také zřejmé, že hádky a problémy se dlouhodobě snažili řešit pouze mezi sebou. Někdy z výpovědí můžeme vidět, že žena byla nešťastná, protože manžel odmítal jíst doma nebo přípravu jídla hanil. Jindy byl naopak nešťastný manžel, protože domácnost nefungovala podle jeho představ. Nadávky v mluvené řeči byly běžné.

Jak se k takovým střetům stavěla společnost obecně?

ZPČ: Manželství měla zůstat samozřejmě spíše zachována, i za cenu různých ústupků, ale zase ne těch krvavých. Během 19. století se několikrát měnila legislativa a s ní instance, které se rozpory v manželstvích zabývaly. Někdy byl rozvod podporován i ze strany společnosti.

DV: Ve prospěch udržení společenského řádu a ideální představy státu a církve o tom, jak má společnost fungovat, bylo žádoucí, aby ji nic nerozkližovalo a její obraz zůstal nenarušen.

Přesto některá manželství zanikla...

ZPČ: Ano. Ale zároveň rozvody nebyly příliš dostupné. Zlom přichází po roce 1850, kdy z politických důvodů došlo ještě k užšímu sblížení Habsburské monarchie s římskokatolickou církví. Manželství je její téma a chce mít nad ním vliv. Prim tak začínají hrát církevní soudy, resp. biskupské manželské soudy, a katolíci (které sledujeme) se na ně musí obracet. Tyto soudy mají plnou kompetenci ve věcech manželství rozhodovat. Mluvíme o krátkém období mezi roky 1857 až 1868, ze kterého čerpáme největší množství pramenů, protože se zachovaly v nejlepší kondici a celistvosti. Poté převzaly hlavní slovo civilní soudy. Další období 19. století ale sledujeme také.

Znamená to tedy, že už v této době můžeme použít slovo rozvod?

ZPČ: Ano, tento pojem se používá. Je to ale rozvod od stolu a lože, tedy od společné domácnosti a sexuálního soužití. Manželství jinak trvá, a dokonce existuje povinnost zachovávat manželskou věrnost do konce života.

Takže to není rozvod, jak ho známe dnes?

ZPČ: Ne, jedinci sice odešli do jiných domácností, ale následně nemohli znovu uzavřít další sňatek.

Co všechno o těchto manželských dvojicích víte?

ZPČ: Detailně známe asi 100 dvojic. Známe jejich jména, věk, dobu strávenou v manželství, odkud pocházejí. Ze soudních spisů získáváme další biografické údaje – ve kterém roce byla svatba, věk manželů, počet dětí a jejich jména, přátele, sousedy… Víme, co se mezi nimi zhruba stalo a proč se obracejí na soud. Pokud to jde, ověřujeme údaje v matrikách.

Jaké důvody vedly manžele nejčastěji k žádosti o rozvod?

DV: Důvodů bylo několik. Tím procentuálně převažujícím bylo jednoznačně násilí páchané z naprosté většiny na ženách. Můžeme tedy hovořit o genderově podmiňovaném násilí. To se poté proplétalo například s problémy s alkoholem. Nicméně, jak se ukazuje, ty případy jsou různé. Holdování pití mohlo být kratochvílí, ale i důvodem hlubších problémů. Objevují se například případy, kdy se i ženy oddávaly alkoholu, protože manžel nepobýval moc doma, nebo se choval hrubě. Pití mohlo být však i útěkem z každodenního koloběhu života, zde se poté objevuje jako další důvod rozvodu například nevěra.

ZPČ: V případě nevěry a cizoložství bylo například důležité mít svědky nebo další důkazy mimomanželského vztahu. Dalším důvodem bylo opuštění manžela, mrhání majetkem, pohlavní choroby aj.

Domácí násilí je dnes velmi diskutovaným tématem. Bylo tomu tak vždy?

ZPČ: Už v této době bylo násilí jednoznačně nejvíce problematické. A to především takové, které ohrožovalo ženu nebo děti na životě a které narušovalo pořádek v rodině, příp. v celé obci.

DV: Víme například o případu, kdy manžel se sekerou v ruce naháněl manželku až na náměstí. Lidé kolem byli tak šokovaní, až přivolali policejního strážníka. Ten chtěl muže zatknout, ale k tomu nakonec nedošlo, protože sama manželka se ho zastávala a prosila, ať ho nezatýká. Nechtěla z události dělat ještě větší skandál a zřejmě se obávala, co by následovalo, až by se muž vrátil.

Jak vypadal rozvodový proces?

DV: Detailní postupy známe z 50. let. Vše začínalo na katolické faře. Zde se často sepsala i stížnost. Manželé knězi diktovali rozličné důvody, proč se chtějí rozvést, nebo naopak usmířit. Obhajovali tu své jednání, dokazovali, že nejsou na vině oni, ale druhý z páru. Již v těchto prvních výpovědích, v podstatě žalovacích strategiích, se odráží zmíněný kontrastní rozdíl mezi mocenskou pozicí muže a ženy ve společnosti 19. století bez ohledu na jejich sociální postavení.

Jak se to v obhajobách projevovalo?

DV: Žena se aparátu snažila dokázat, že k jakýmkoliv hádkám a konfliktům nezavdala příčinu a nenese žádnou vinu na rozpadu vztahu. Že z dobré vůle i například dlouhodobě snášela manželovo zlé, případně násilné chování. Přes všechna příkoří se pokoušela, jakožto dobrá manželka, svazek udržovat a napravovat. V jiných případech však zoufalé ženy chodily s žádostí o rozvod, protože, a teď skutečně nepřeháníme, byly v ohrožení života.

Jakou strategii používali muži?

DV: Muži zpravidla žádali smíření. Chtěli zůstat často i ve vztazích, ve kterých byli sami pachateli násilí. Mělo to praktické důvody – nemuseli řešit rozdělení majetku a společných financí, na které žena měla právo, protože do manželství přinesla věno. A za druhé na ně jako na hlavu rodiny byl vyvíjen sociální nátlak, aby svazek zůstal zachován tak, jak bylo slíbeno.

ZPČ: Pokud muži požadovali rozvod, jednalo se o křiklavé případy – když byla manželka veřejně nevěrná, nestarala se o domácnost, případně byla alkoholičkou.

DV: Pro muže mohl rozvod znamenat rozvrat jeho společenského postavení, otřásl jeho pozicí, přestože jeho důsledky byly v existenciální rovině fatálnější pro ženu. Muži se před soudem nemusí snažit jako ženy, aby dokazovali, že nezavdali příčinu, ale musí dokázat, že potrestání manželky bylo zkrátka nutné pro udržení pořádku v rodině a také že forma potrestání nedosáhla nikdy takové míry, jak uvádí manželka. Hájili se zkrátka tím, že žena přehání.

Takže zašli za farářem, kde sepsali žádost. Co bylo dál?

ZPČ: Ze zákona je dáno trojí smiřování manželů, farář si je proto ve třech různých termínech pozval a snažil se je v určené lhůtě smířit. Když se to nepovedlo, rozběhl se proces výslechů manželů, případně svědků. Pak následoval rozsudek. Pokud v něm bylo nařízeno soužití ve společné domácnosti, mohlo se stát, že se situace opakovala a o rozvod se žádalo znovu.

Farář měl v celém procesu důležitou roli, působil jako jakýsi mediátor…

ZPČ: Mluvil s manželi, snažil se je usmířit, ale ne za každou cenu. Nepodléhal v tomto směru církvi. Když viděl, že manželství nikam nevede, podporoval rozvod. Velkou výhodou bylo, že pár znal a rozhodoval se tak podle svého svědomí.

DV: Máme případ, kdy do rodinného soužití k nelibosti manžela zasahoval tchán. Manželka byla hodně mladá a pod značným vlivem svého otce. Vzhledem k tomu, že do manželství přinesla velké věno, měl otec pocit, že by mu dcera z manželova obchodu měla nosit věci zadarmo, což se manželovi samozřejmě nelíbilo. Tchán k nim neustále chodil, mluvil jim do manželství. Byl v podstatě hlavou rodiny a snižoval roli manžela, což dvojici přivedlo za farářem. Ten v tomto případu opravdu figuroval jako prostředník a hledal pro ně cestu smíření. Přes veškerou snahu o smíření se to nepodařilo a manžel nakonec chtěl také rozvod, protože doufal, že si bude moci najít novou ženu a znovu se oženit. Jenže to v tehdejší době ještě nemohl.

Hrály v těchto komplikovaných případech roli i výpovědi svědků, například sousedů, kteří bydleli hned vedle?

DV: Právě sousedé, často i jiní muži, se ženy zastávali, snažili se manželovi domluvit, protože nechápali, proč se k ní tak hrubě chová. Stávalo se, že žena k sousedům nebo rodině i utíkala. Výpovědi svědků proto sehrávaly zajímavé role. Žena si také mohla zajít k lékaři a získat od něj zprávu o svém stavu.

ZPČ: Soud se zajímal o to, v jakém vztahu jsou svědci k manželům, ptal se na to, co si o jejich manželství myslí a jestli by bylo vhodné je rozvést. Komunita totiž nenesla dobře, když jeden článek celku měl mezi sebou nějaké neshody a narušoval tak chod, řád a klid celé vesnice.

Měla rozvodová žádost nějaké formální náležitosti?

ZPČ: Žádost byla kolkovaná a odesílala se na soud, který se k ní vyjadřoval. Svědci vypovídali na faře, zápis se také odesílal. Pokud šlo všechno hladce, mohlo být manželství rozvedeno i korespondenční formou. Pokud manželé bydleli blízko soudu nebo to bylo příliš komplikované, zval si je soud přímo na konzistoř, tedy do Olomouce, Brna, Prahy, Litoměřic, Českých Budějovic nebo Hradce Králové. V době jiné legislativy se rozvody řešily také u tzv. zemského práva, na magistrátech, později u okresních a krajských soudů.

Kdo podával žádost o rozvod častěji?

DV: Zpravidla žádaly o rozvod více ženy. Muž nechce rozvod jako takový, ale žádá vyšší orgány, aby dopomohly manželku přivést „k rozumu“ a zpátky do domácnosti. Požaduje smíření například kvůli majetku. Někdy je patrné, že si muž vzal vdovu s majetkem opravdu účelově. Kdyby došlo k rozdělení, musel by jí vyplácet peníze. V jeho zájmu proto je setrvat v manželství, přestože je krizové.

Vstupovaly do rozvodového procesu nějak i děti?

ZPČ: Děti hrály dvojí roli. Často byly oběťmi spolu s matkou. Stávalo se, že žena musela děti opustit. Musela je ve většině nám známých případů před rozvodem nechat v domácnosti otce. Ale konkrétní postupy o svěření dětí do péče po rozvodu nejsou tak prozkoumané, budou tématem dalšího výzkumu, i mezinárodního. Na druhé straně to se staršími dětmi neměly vůbec jednoduché například vdovy.

Proč zrovna vdovy?

DV: Často se provdaly za muže, který měl děti z prvního manželství a ty někdy s nelibostí přijímaly do rodiny novou ženu. Docházelo k hádkám, hanily její práci nebo ji k ní ani nepouštěly, a pak nadávaly, že je líná, a snažily se otci dokázat, že nová manželka zkrátka není pro domácnost vhodná.

Na čí stranu se muž pak stavěl?

DV: V našich krizových případech máme takové, že se muž zastává spíše svých dětí a obrací se proti manželce. K dalším krizím pak docházelo, když nová manželka s novým manželem otěhotněla.

Jak na rozvedené manžele pohlížela společnost?

ZPČ: Zejména pro ženy to nebylo lehké, musely se ekonomicky postavit na vlastní nohy. Částečně získaly majetek zpět, částečně vydělávaly. Někdy se žena vracela k rodičům. Mezi jednotlivými sociálními vrstvami jsou velké rozdíly…

DV: Tento rozdíl dokládá například případ jedné vdovy-hokynářky z Prahy, která si vedla svůj vlastní obchod, vidíme určitou touhu po samostatnosti a jisté nezávislosti. Její manžel totiž chtěl, aby se k němu přestěhovala a aby svůj „byznys“ zahodila, což ona samozřejmě nechtěla.

Jak tehdejší rozvody vidíte vy?

DV: Během výzkumu jsme narazily na názor, že rozvod nebyl nijak zvlášť pokrokový a manželský soud se jevil jako prázdná instituce. Přišla s ním historička Lynn Abrams, která zkoumala manželské rozvody v Německu. Manželky několikrát žádaly o rozvod, nechaly si sepsat protokoly, snažily se, ale nebylo jim vlastně vyhověno. Veškeré jejich úsilí vycházelo na prázdno, což je z dnešního pohledu úzkostná představa.

ZPČ: Tato teze se v našem výzkumu výrazněji neprosadila. I když ne všechny strategie žen byly úspěšné, zdá se, že po roce 1850 se v rozvodových řízeních u nás odstartoval modernizační proces. Ženy mají v rozvodech slovo. Jsou to právě ony, kdo nachází strategie, jak rozvodem projít, byť je to pro ně těžké a rozvod mohl znamenat určité stigma pro další život. Celkově to byl velký impuls pro změnu legislativy, který se dokonal v období První republiky.

Jak se vám všechny ty příběhy čtou dnešníma očima?

DV: Nejtěžší jsou pro mě na zpracování otázky násilí. Když vidím, že se žena dlouhodobě snaží něčeho dosáhnout, a vidím tam naivní víru v to, že se situace zlepší nebo se s mužem třeba usmíří, přestože jeho chování bylo hrozné. Nicméně i v takových situacích je nutné nahlížet na věc kriticky. Příběhy to také nejsou pouze nešťastné, některé končí spravedlivě, jiné obsahují i komické zápletky a všechny nám odkrývají rozmanitou každodennost 19. století.

ZPČ: Jsme naším oborem proškolené, že se na věc musíme dívat s nadhledem. Je potřeba být objektivní a nechat si odstup.

Dají se napříč těmi manželstvími vystopovat nějaké vzorce chování, které se stále opakují?

DV: Nacházíme různé historické vzorce. Mnohdy vycházejí z nastavení manželských rolí, které právě jako historikové můžeme rozklíčovat a hledat, kde se vlastně vzaly. Kolikrát jsou předávány až od antiky, formují naše myšlení dnes a je hodně těžké je přepsat. Přetrvávají jak dobré hodnoty, tak i ty negativní, vytvořily je generace a generace předtím a člověk dnešní doby se s nimi musí neustále potýkat. Celý proces se do nás zapisuje a poté se projevuje v praktickém jednání.

O 19. století, každodennost a manželství se Zuzana Pavelková Čevelová zajímá dlouho. Když narazila na otázku konfliktů v manželství a problematiku rozvodů, téma ji přivedlo do Rakouska za prof. Andreou Griesebner. „Zmapovat, jak to s rozvody vypadá na české straně, byl pro mě velký impuls k práci. Když jsem psala projektovou žádost, věděla jsem, že bych ráda pracovala s doktorandy. Takhle jsem objevila svoji kolegyni Denisu Vídeňskou,“ vzpomíná historička Zuzana Pavelková Čevelová. Její tým má aktuálně pět členů (z různých univerzit), jsou mladí, skvěle se doplňují a vnášejí do práce svěží a neokoukané myšlenky a názory. O rozvodech v 19. století chystají i knihu.

Mgr. Zuzana Pavelková Čevelová, Ph.D., je absolventkou Teologické a Pedagogické fakulty Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Doktorské studium historie absolvovala na Univerzitě Pardubice u prof. Mileny Lenderové. Zajímá se také o církevní dějiny a popularizaci vědy. Ve volném čase se věnuje svému původnímu oboru – výuce náboženství.

Mgr. Denisa Vídeňská absolvovala obor Gender History na Ústavu historických věd na Univerzitě Pardubice. Nyní je doktorandkou historie a připravuje se na obhajobu své dizertační práce. V minulosti se zabývala dějinami šlechty a dětstvím v 19. století. Ve svém aktuálním výzkumu se věnuje queer dějinám.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

Mgr. Pavla Svítková

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

První dáma elektráren: Rozhovor s absolventkou Romanou Zadrobílkovou

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 29 Nov 2024 08:00:06 +0000

První dáma elektráren: Rozhovor s absolventkou Romanou Zadrobílkovou Mgr. Pavla Svítková Pá, 11/29/2024 - 09:00

Majestátní komíny Elektrárny Opatovice jsou na Pardubicku vidět ze širokého okolí. Evokují sílu a energii. Stejnými vlastnostmi oplývá i Romana Zadrobílková, která má v elektrárně všechno a všechny na povel. Absolventka Fakulty ekonomicko-správní je první a zatím jedinou ženou na postu ředitelky elektrárny.

Máte ostré lokty?

Osobně si myslím, že jsem mírná a možná až příliš hodná a že musím zapracovat na tom být drsnější. Na druhou stranu se občas dozvídám, že se mi někteří kolegové bojí i zavolat (smích). Zřejmě působím, že je potřeba ze mě mít respekt.

Ptám se proto, že je to přece jen spíš mužský svět...

Musím říct, že s tím, aby mi to někdo dal lidově řečeno „sežrat“, jsem se naštěstí nesetkala. Občas se ale setkávám s rozpačitými reakcemi nebo překvapením. Lidé říkají něco ve smyslu: „To jste vy ta ředitelka? Rád vás konečně poznávám...“ Moje pozice může působit neobvykle, zvlášť když nemám technické vzdělání, a navíc se obvykle setkávám s muži. Snažím se však dělat maximum pro to, aby mi to nebránilo vykonávat práci dobře.

Jaká byla vaše cesta do Elektráren Opatovice?

Během studií na právnické fakultě v Praze jsem si v roce 2006 všimla inzerátu, ve kterém sháněli právníka. Šla jsem na pohovor a k mému velkému překvapení mě pozvali do druhého kola a nakonec vybrali. Po dokončení studia jsem nastoupila na hlavní pracovní poměr. Neměla jsem žádné velké ambice, říkala jsem si, že zůstanu dva roky, získám potřebnou praxi a půjdu do advokacie. Nakonec mě práce pro elektrárny tak naplňovala a bavila, až mě advokacie přestala lákat a já zůstala v Opatovicích.

A vystoupala jste na pomyslných schodech až nejvýš...

Později jsem zastávala pozici vedoucí právního oddělení, kde jsem měla možnost spolupracovat s kolegy na řešení problémů v podstatě z každé části elektrárny. Co se týká pozice výkonné ředitelky, mnohdy o ní bývají zkreslené představy, že je tam přetlak, že musíte procházet složitými testy a výběrovými řízeními. Fakticky už předtím jsem jednala s lidmi, kteří o mém postupu výš mohli rozhodovat, a právě ti ve mně viděli potenciál a vhodnou kandidátku na post ředitelky. Pravděpodobně rozhodovaly nasbírané zkušenosti, můj přístup k práci a spokojenost s výsledky několikaleté, společně odvedené práce.

Doplňovala jste si kvůli povýšení vzdělání?

Právo je sice široké, ale nepokrývá všechny oblasti, které poté v práci musíte řešit. Nikdy jsem právničinu neuměla oddělovat od ostatního a možná právě to mi pomohlo až sem. I jako právník jsem byla součástí obchodních jednání, řešila různé účetní a daňové aspekty i faktické dopady neplnění smluvních závazků a snažila jsem se pochopit, proč technici potřebují jeden konkrétní komponent a co se stane, když nebude.

A tak jste se ocitla na Fakultě ekonomicko-správní?

Chtěla jsem se dovzdělat a rozšířit si obzory v obchodní oblasti a světě čísel, a proto jsem začala přemýšlet, jaká škola by pro mě byla dostupná, abych vše časově stíhala. Fakulta ekonomicko-správní byla blízko a umožňovala dálkové studium. Mnoho mých kolegů z elektrárny, kteří jsou absolventy této fakulty, o ní mluvilo pozitivně. To mě inspirovalo k tomu, abych se vydala stejnou cestou.

Tentokrát jste ale do školy nechodila každý den...

To jsem si odbyla během studia práv (smích). Kombinovat studium s prací a později i s rodinou je náročnější, ale dá se to zvládnout. V ekonomických oblastech, ve kterých jsem cítila mezery, mě to určitě posunulo dopředu.

Spolupracujete nějak s fakultou?

Naše společnost dlouhodobě podporuje vysoké školy v našem regionu, tedy i UPCE. Pan děkan Stejskal mě oslovil a stala jsem se součástí poradního orgánu, grémia fakulty.

Jak vypadá váš pracovní den?

Každý den je jiný, ale společným znakem je pročítání různě dlouhých a obsahově náročných dokumentů a pracovní schůzky s kolegy v rámci elektrárny nebo s lidmi zvenku. Náročnost dne se měří jen tématy a výstupy daných jednání. V rámci každodenní rutiny se těším na společný oběd s kolegy v naší jídelně, při kterém máme takové nepsané pravidlo, že se o práci prostě nebavíme. Během těchto třiceti minut je i náročnější den aspoň na chvíli lepší.

Chodíte se dívat také do provozu?

Do provozu chodím pravidelně, objevovala jsem se tam už jako vedoucí právního oddělení, lidé mě znají. Mezi vedením a řadovými zaměstnanci se, i přes veškeré úsilí, vyskytuje určitá bariéra. Proto se se všemi zaměstnanci jednou ročně setkáváme, abychom je informovali o aktuálním vývoji, směru, kterým se elektrárna ubírá, dosažených úspěších, ale i překážkách, kterým společně čelíme. Vedeme zde otevřené diskuse, během nichž mají zaměstnanci možnost klást vedení jakékoliv otázky.

Kolik zaměstnanců máte?

Je nás 350, co hlídáme zařízení a staráme se, aby lidé měli ve svých domovech teplo bez starostí.

Říkáte bez starostí. Jak často dochází k nějakým problémům?

Technologií, které se můžou pokazit, je spousta. Sem tam se nějaká i pokazí, ale hlavních zdrojů se to naštěstí netýká. To musím zaťukat (smích). Vždycky se snažíme případné závady odstranit co nejrychleji, aby to naši odběratelé pocítili co nejméně. To, co asi mají všichni v paměti, je rok 2002, kdy spadla střecha v průběhu topného období a asi 55 tisíc domácností bylo několik dní bez tepla. Poslední závažnější porucha nastala loni v lednu, kdy se vyskytly poruchy na napaječích vedoucí teplo do Hradce i Pardubic. V obou případech se však kolegům podařilo zajistit dodávky tepla v rekordně rychlém čase. V případě pádu střechy to bylo po pěti dnech, v případě poruchy na napaječích dokonce do druhého dne. Ještě teď před kolegy smekám, jak rychle zařízení znovu najeli.

Zajímají se lidé zvenku o chod elektrárny?

Obecně se o náš provoz v Opatovicích lidé moc nezajímají. Vnímám to však pozitivně. Znamená to, že mají, co potřebují. Doma otočí kohoutkem na radiátoru a mají teplo. V momentě, kdy se o nás začínají zajímat, zpravidla máme nějaký průšvih, a to je potom něco špatně.

Má veřejnost možnost podívat se do elektrárny a zjistit, jak funguje?

Pravidelně provázíme střední školy a občas se na nás se zájmem obracejí i základní školy. Měli jsme tu návštěvy z krajů nebo zástupce měst a různých asociací. Samotní lidé zvenku se příliš nehlásí. Je dobré, když se veřejnost zajímá, jak to v naší elektrárně funguje a co všechno je potřeba k zajištění tepla v jejich domovech. Proto se snažíme informovat o chodu a aktivitách elektrárny i prostřednictvím sociálních sítí. Plánujeme také obnovit prohlídky pro rodiny našich zaměstnanců, aby se mohli podívat, kde jejich blízcí pracují.

Co dalšího kromě tepla do pardubických a královéhradeckých domácností proudí?

Vyrábíme elektrickou energii, kterou dodáváme do distribuční sítě. Když je výpadek elektřiny, mnoho zákazníků volá bohužel nám a dožadují se vysvětlení. Ale my jsme jen výrobcem, nikoliv jejich přímým dodavatelem.

Co je v současnosti hlavním palivem pro elektrárnu?

Vyzkoušeli jsme různé druhy uhlí. Skladba je nyní poměrně ustálená na dvou druzích hnědého uhlí.

Ale dali jste si závazek, že se do roku 2030 uhlí zbavíte úplně. Zvládnete to?

Technologie skutečně měníme v souladu s dekarbonizací a naším odchodem od uhlí. Jedním z klíčových prvků našeho systému je kotel, který poskytuje páru turbíně pro výrobu tepla a elektřiny. Ten budeme nahrazovat novým zdrojem. Ve snaze chránit životní prostředí a snižovat emise oxidu uhličitého plánujeme přechod z uhlí na zemní plyn. I když se vedou diskuse o tom, zda je plyn nejvhodnější volbou, pro nás je to aktuálně jediná realistická cesta. Snížení emisí je zásadní, a proto intenzivně hledáme alternativní zdroje energie.

Můžete využívat do budoucna jako palivo i odpad?

V elektrárně dlouhodobě řešíme zařízení pro energetické využití odpadu, takzvané ZEVO. Máme „nevýhodu“, že se stále řeší spalovna nebezpečného odpadu v Rybitví, protože mnoho lidí si tyto dva rozdílné projekty spojuje a my se tak bohužel „vezeme“ na negativní vlně. ZEVO však do našeho konceptu k plynu jako doplňkový zdroj skvěle zapadá. Odpad z černých popelnic, který by jinak končil na skládkách, energeticky využijeme a přeměníme ho na elektřinu a teplo, které lidem v jiné podobě opět poslouží.

V jaké fázi je tento projekt nyní?

Začátkem letošního roku jsme získali kladnou EIU (posuzování vlivů na životní prostředí – pozn. red.) a pracujeme na dalších nezbytných krocích. Zásadním milníkem je pro nás právě rok 2030, kdy musíme ukončit výrobu energií z uhlí. Když se nám podaří spustit plynovou technologii nebo ZEVO s předstihem, bude to jedině dobře. Jen samotná stavba je časově náročná, ale to už je cílová rovinka, ve které si málokdo uvědomuje, kolik času se věnovalo přípravě projektu a kolika povolovacími procesy jsme do té doby museli projít.

Součástí nové technologie je i turbína, která se jmenuje po vás...

Když se mě zástupce dodavatele ptal, zda turbínu mohou pojmenovat po mně, brala jsem to jako vtip a s nápadem jsem souhlasila. A ono se to opravdu stalo. Tak jen doufám, že nás nebude tahle Romana zlobit a bude také spolehlivou součástí týmu (smích).

Co vlastně dělá elektrárna v létě?

Pořád topí, ale dodává teplo primárně na ohřev vody. Není to tak, že se stroje zastaví, náš provoz je nepřetržitý. Tepelné energie zajišťujeme celoročně. V létě nepotřebujeme mít ale v provozu tolik zařízení, takže jsme schopni provádět nezbytnou údržbu, rekonstrukce a modernizace. Je to důležité období přípravy na hlavní topnou sezónu, kdy se lidé spoléhají, že díky nám budou mít v chladných dnech doma zatopeno a zahřejí se v teplé vaně. Každé léto se na maximum snažíme, aby byla následující zima bez problémů, nedocházelo k poruchám a provoz byl nepřerušovaný.

Jak si kompenzujete pracovní vypětí a náročné dny v práci?

Nesmím si připouštět, že by mohla být moje práce extrémně stresující. Možná jsem se s tím naučila pracovat a možná, když má člověk děti, víc si uvědomuje, že práce není to hlavní. Je spousta věcí, které vás ovlivňují, ale vy je ovlivnit nemůžete. A kdybych se jimi měla zabývat a trápit, zblázním se z toho. Ve chvílích, kdy mám „den blbec“, jsem vděčná za to, kam se vracím. Domů, kde je mi moc fajn a cítím podporu. To se kolikrát umí i náročný den úplně rozplynout.

Co ráda děláte ve volném čase?

Veškerý volný čas trávím s rodinou. Mám dvě děti a podporujícího manžela, se kterými společně podnikáme různé věci, vyrážíme na cyklistické výlety a v zimě jezdíme lyžovat. Rádi chodíme na houby a všichni jsme si oblíbili únikové hry. Čas s rodinou mi pomáhá načerpat energii. Když se mi v nabitém kalendáři objeví volný víkend, ráda se setkávám se svými přáteli, kterých si velmi vážím. Tyto chvíle jsou pro mě neocenitelné, protože mi umožňují odpočinout si a udržovat si blízké vztahy.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Romany Zadrobílkové

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Absolvent univerzity

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE