��ě�岹

Vědkyně na UPCE: Mezi vášní pro výzkum a překážkami

Mgr. Pavla Svítková — Tue, 25 Aug 2026 12:09:24 +0000

Vědkyně na UPCE: Mezi vášní pro výzkum a překážkami Mgr. Pavla Svítková Út, 08/25/2026 - 14:09

Potkáváme je každý den. V aule, v knihovně, ve frontě na oběd. Sedí vedle nás na přednáškách, vedou semináře, pracují v laboratořích. Vědkyně. Na Univerzitě Pardubice jsou napříč obory samozřejmou součástí akademického života. Přesto jich s rostoucí kariérní úrovní ubývá. Proč?

Na tuto otázku hledá odpovědi historička Veronika Lacinová Najmanová z Fakulty filozofické. Dlouhodobě sleduje, jak se ženy ve vědě prosazují, kde narážejí a co jejich profesní dráhu zpomaluje. „Ženy se stále setkávají se stereotypy o tom, kdo se hodí pro vědeckou práci nebo zda mají dostatečné vlohy pro technické či přírodovědné obory. Zároveň často složitěji slaďují práci s rodinným životem,“ popisuje.

Cesta k vědě

Její vlastní cesta k vědě přitom nebyla předem daná. Rozhodla se pro ni až v závěru magisterského studia, kdy začala uvažovat o doktorském programu. Důležitou roli sehrála její vyučující, historička Milena Lenderová. „Byla pro mě zásadní inspirací – odborně i lidsky,“ říká.

Dnes se sama věnuje výzkumu každodennosti. Zkoumá, jak ženy v minulosti skutečně používaly antikoncepci, a opírá se přitom i o rozhovory s pamětnicemi. Právě konkrétní zkušenosti jí pomáhají doplňovat obraz historie, který v učebnicích často chybí. Sama se tak stává příkladem pro ostatní a píše konkrétní příběh ženy vědkyně. Podle ní jsou vzory a to, koho studující během studia potkávají, nesmírně důležité. „Pokud studentky nevidí ženy ve vedoucích rolích, hůře si představují, že by se na podobnou pozici mohly dostat samy,“ vysvětluje.

Tomu odpovídají i statistiky. Zatímco ženy tvoří většinu absolventů vysokých škol, na vyšších akademických pozicích jejich podíl klesá. Na Univerzitě Pardubice je mezi akademiky přibližně 40 % žen, docentek je necelých 28 % a profesorek jen zhruba pětina. Podobný vývoj je patrný v celém Česku, které oproti jiným evropským zemím zaostává.

Kariéra vs. osobní život

„Nízké zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích vnímáme jako neefektivní využití talentů a omezení diverzity perspektiv, která je klíčová pro kvalitu výzkumu a inovací. Proto se zaměřujeme na vytváření transparentních a spravedlivých podmínek pro kariérní růst, nabízíme mentoring a další možnosti profesního rozvoje a rovněž podporujeme slaďování pracovního a osobního života,“ vysvětluje vedoucí Oddělení HR Award Iva Hromádková. I proto univerzita přijala principy a hodnoty HR Award, na kterých rozvíjí otevřené a férové pracovní prostředí, čímž naplňuje principy rovnosti příležitostí a standardy HR Award.

Kritickým obdobím bývají roky, kdy se buduje vědecká kariéra a zároveň přichází osobní životní změny. Akademické prostředí na tuto situaci zatím reaguje jen omezeně – flexibilita i systémová podpora návratu po přerušení kariéry stále chybí.

„Největší odliv žen je jasně patrný v období po skončení doktorátu, proto se snažíme i naše aktivity směřovat na podporu akademiček v rané fázi kariéry a také podporovat slaďování osobního a profesního života, které je pro ženy, jež v Česku stále tvoří naprostou většinu pečujících osob, extrémně náročné,“ doplňuje Iva Hromádková.

O tématu je potřeba mluvit

I kvůli prolomení bariér se Veronika Lacinová Najmanová, působící donedávna také v Oddělení HR Award, rozhodla téma otevírat i mimo odborné debaty. Na univerzitě se podílí na akcích k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě, organizuje diskuse i neformální setkání.

Letos například spolu s Oddělením HR Award připravili pub kvíz a setkání vědkyň napříč obory. „Ukázalo se, že podobných příležitostí není mnoho. Přitom sdílení zkušeností může být velmi důležité,“ říká Lacinová Najmanová. Změna podle ní nepřijde sama. Nejde jen o jednotlivce, ale o prostředí jako celek – o to, jak jsou nastavena pravidla, jak funguje podpora i jaké vzory jsou vidět.

Sama se teď soustředí na vydání první monografie a rozvoj mezinárodní spolupráce. „Chci dělat práci, která má smysl a přináší nové poznání,“ dodává. A snad i díky její práci a podobným příběhům bude jednou odpověď na otázku, proč je vědkyň ve vyšších pozicích méně, o něco jednodušší.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Projekt pardubické univerzity a odborníků zefektivní dopravu. Díky technologiím

Mgr. Pavla Svítková — Tue, 14 Jul 2026 11:06:02 +0000

Projekt pardubické univerzity a odborníků zefektivní dopravu. Díky technologiím Mgr. Pavla Svítková Út, 07/14/2026 - 13:06

Doprava budoucnosti nestojí jen na nových vlacích, automobilech nebo moderních tratích. Stále důležitější roli hrají přesná data, bezpečná lokalizace, chytré senzory a systémy, které dokážou dopravu plánovat a řídit efektivněji než kdy dřív. Právě na tyto oblasti se zaměřil projekt PosiTrans Univerzity Pardubice, který propojil vědce s technologickými firmami. Výzkum významně podpořily fondy EU.

Projekt Posi᠆Trans, tedy vývoj lokalizačních, detekčních a simulačních systémů pro dopravní a přepravní procesy, probíhal v letech 2018 až 2022. Zapojily se do něj Fakulta elektrotechniky a informatiky a Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice spolu se šesti významnými firmami z oblasti dopravy, radarových technologií, elektroniky a informačních systémů. Konkrétně šlo o společnosti ČD – Informační Systémy, ERA, Mikroelektronika, OLTIS Group, RADOM a RETIA.

Spolupracovaly dva odborné týmy s více než dvěma desítkami výzkumníků. Jejich cílem bylo hledat nové způsoby, jak dopravu zpřesnit, zvýšit její bezpečnost a zlepšit plánování provozu. Výzkum se přitom týkal železnice, městské dopravy i logistiky.

Přesná lokalizace je klíčová

„Konkrétní výsledky projektu lze rozdělit do několika oblastí. První se týkala bezpečné lokalizace dopravních prostředků. Nešlo o běžnou navigaci známou například z mobilních telefonů. V železniční dopravě nebo v autonomních vozidlech nestačí znát přibližnou polohu. Je potřeba mít jistotu, že údaje o poloze, rychlosti a čase jsou určeny spolehlivě a bezpečně,“ vysvětlil děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Petr Doležel.

Další významná část projektu směřovala k radarovým a senzorovým technologiím. „Ve spolupráci s firmami se zkoumaly metody bezkontaktní detekce, klasifikace objektů a práce s radarovými nebo vizuálními daty. Výzkum se zaměřil například na počítání cestujících, sledování pohybu osob ve veřejné dopravě nebo rozpoznávání objektů za zhoršených podmínek,“ přiblížil Petr Doležel. Tyto technologie mohou dopravcům poskytovat přesné informace o obsazenosti vozidel, pomáhat při řízení provozu nebo zvyšovat bezpečnost dopravy.

Třetí část projektu tvořilo modelování dopravy a logistiky se zaměřením na propustnost železničních tratí. Výzkumníci zjistili, že při hodnocení kapacity tratí nestačí pouze spočítat, kolik vlaků může po trati projet. Důležitá je také stabilita jízdních řádů, možnosti křižování vlaků, typ zabezpečovací techniky nebo budoucí koncepty řízení železniční dopravy.

„Pomocí simulačního softwaru OpenTrack vznikaly modely železničního provozu, které umožnily testovat situace, jež by v reálném provozu nebylo možné bezpečně ověřit. Součástí výzkumu byl například i stochastický model přestupních vazeb mezi železniční a autobusovou dopravou,“ uvedl Petr Doležel.

Výsledky výzkumu a vývoje nezůstaly jen ve formě laboratorních testů. Navázaly na ně další české i evropské projekty. V současnosti například pokračuje spolupráce také v projektu CIDET, který se zaměřuje na komunikační, informační a detekční technologie.

Přínos pro školu i firemní sektor

Klíčovou roli v projektu sehrála podpora z fondů Evropské unie. Ty financovaly moderní přístrojové vybavení, hardware, software, specializované licence i práci výzkumných týmů. Peníze z fondů EU zároveň umožnily propojit dvě univerzitní fakulty a technologické firmy do jednoho rozsáhlého projektu.

„Bez evropské podpory bychom výzkum sice realizovali, ale rozhodně ne v takovém rozsahu, tempu a s tak širokým zapojením firem. Dotace nám umožnila propojit univerzitní výzkum s aplikační sférou a vytvořit dlouhodobou spolupráci,“ zdůraznil Petr Doležel. Celkové náklady na projekt činily zhruba 60 milionů korun, z čehož téměř padesát milionů pokryla podpora z fondů EU.

Přínos projektu pocítila nejen univerzita, ale také zapojené firmy. Ty získaly přístup k univerzitnímu know-how, metodám testování a vyhodnocování dat. Výsledky mohou rozvíjet ve svých dalších technologických projektech. Univerzita naopak posílila vazby na praxi, modernizovala své výzkumné zázemí a vytvořila lepší podmínky pro zapojení studentů a mladých vědců do výzkumu.

Petr Doležel: Projekt posílil vazby univerzity na aplikační sféru. Nešlo jen o jednorázovou spolupráci

K rozvoji chytrých technologií v oblasti dopravy v projektu PosiTrans Univerzity Pardubice přispěly i fondy EU. Nejen o tom, jak pomůže v běžné dopravě, jsme hovořili s děkanem Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Petrem Doleželem.

Jak může projekt ovlivnit každodenní život lidí – třeba jako cestujících nebo řidičů?
Cestující si většinou neuvědomí, že za přesnějšími informacemi o spojích, lepším návazným přestupem nebo bezpečnějším provozem může stát výzkum podobného typu. Právě takto se ale výsledky do každodenního života promítají. Pokud dokážeme přesněji určovat polohu vlaků nebo vozidel, lépe detekovat situace v dopravním prostoru a kvalitněji modelovat provoz, může to vést ke spolehlivější dopravě. Pro cestujícího to znamená lepší plánování návazností, menší riziko zpoždění nebo přesnější informace o provozu. Pro řidiče zase méně rizikovou a plynulejší dopravu.

Existují už příklady reálného nasazení těchto nových technologií?
Ano, ale je potřeba rozlišit různé typy výsledků. U některých, například u řešení poskytujících informace o obsazenosti vozidel hromadné dopravy nebo o vytížení infrastruktury, už můžeme mluvit o praktickém využití nebo o navazujícím aplikačním vývoji směrem ke komerčnímu uplatnění. U jiných, zejména u bezpečnostně kritických systémů, je cesta k plnému provoznímu nasazení delší, protože musí projít ověřením, validací, standardizací a certifikací. Konkrétně výsledky v oblasti bezpečné lokalizace vlaků pomocí družicových systémů se dále využily v mezinárodních aktivitách zaměřených na zapojení evropské družicové navigace do systému ERTMS. To je typický příklad technologie, která se nemůže zavést ze dne na den, ale kde projekt přispěl k metodám, požadavkům a postupům, které jsou pro budoucí nasazení nezbytné.

Co evropský projekt přinesl samotné Univerzitě Pardubice?
Projekt především zvýšil výzkumné kapacity ve směrech, které jsou pro naši univerzitu dlouhodobě důležité, tedy v oblasti dopravních technologií, elektrotechniky, informatiky, lokalizačních a detekčních systémů, modelování dopravy a logistiky. Velmi důležitá byla také modernizace výzkumného zázemí Univerzity Pardubice. Díky projektu bylo možné pořídit specializované přístroje, měřicí techniku, software a další vybavení, jejichž získání by bylo bez této podpory mnohem obtížnější. Pořízená infrastruktura současně vytvořila lepší podmínky i pro další výzkum, pro spolupráci s firmami a také pro zapojení studentů a mladých výzkumníků. Projekt zároveň posílil vazby univerzity na aplikační sféru. Nešlo jen o jednorázovou spolupráci, ale o vytvoření vztahů, na kterých je možné stavět i po skončení projektu.

Pomáhá taková spolupráce rychlejšímu zavádění výsledků do praxe?
Ano, jednoznačně. Právě spolupráce s aplikační sférou je jedním z hlavních předpokladů, aby výsledky výzkumu nezůstaly pouze v odborných článcích nebo laboratorních prototypech. Firmy a instituce z praxe dokážou už během řešení projektu definovat, jaké parametry musí mít výsledné řešení, jaké jsou provozní limity, jaké normy nebo certifikační požadavky je nutné splnit a kde by se technologie mohla reálně uplatnit. Pro univerzitu je to velmi cenná zpětná vazba. Výzkumné týmy díky tomu neřeší problémy izolovaně, ale od začátku zvažují použitelnost technologií v konkrétním dopravním nebo logistickém prostředí.

Zdroj: denik.cz, redaktorka Eva Čepičková

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Kontrolovaná reprodukce: Jak stát v Československu plánoval rodičovství

Ing. Jan Pražák — Thu, 04 Jun 2026 07:28:32 +0000

Kontrolovaná reprodukce: Jak stát v Československu plánoval rodičovství Ing. Jan Pražák Čt, 06/04/2026 - 09:28

Kdo v socialistickém Československu rozhodoval o reprodukci – ženy, lékaři, nebo stát? Projekt GA ČR Kontrolovaná reprodukce Fakulty filozofické zkoumá dějiny antikoncepce mezi 50. a 90. lety 20. století, její výrobu, dostupnost i každodenní používání. O plánovaném rodičovství jako o otázce zdravotní péče, populační politiky i ženských práv mluví v rozhovoru jedna z řešitelek projektu Mgr. et Mgr. Veronika Lacinová Najmanová, Ph.D.

O čem je váš projekt „Kontrolovaná reprodukce?“

Cílem našeho projektu je zkoumat, jak se v Československu ve druhé polovině 20. století měnil přístup k antikoncepci, a to především s důrazem na roli státu, na proces výroby a distribuce antikoncepce a na zkoumání antikoncepční praxe.

Proč jste se rozhodly zaměřit právě na antikoncepci v Československu mezi 50. a 90. lety 20. století?

Důvodů, proč jsme zvolily právě toto téma je několik. Můj osobní důvod je určitá fascinace tématem, kterou považuji za nezbytnou pro jakýkoliv výzkum a snaha rozšířit výzkumy, které jsem již v minulosti realizovala.

Hlavním důvodem je ale především skutečnost, že se jedná o téma, které dosud nebylo v našem prostoru téměř vůbec zmapováno. Zatímco jiná oblast reprodukčních práv, potraty a jejich dekriminalizace v socialistickém Československu, již byla v rámci řady výzkumů sledována, tak o antikoncepci či šířeji plánovaném rodičovství toho kupodivu příliš nevíme. Snahou výzkumu je tedy zaplnit „bílé místo“ a zároveň vytvořit potenciál pro komparaci situace v Československu se situací v jiných zemích východního bloku či Evropy obecně.

Jak se v tomto období měnil přístup státu k antikoncepci a potratům?

Co se týče potratů, tam se situace změnila zásadně především v roce 1957, kdy dochází k uzákonění tzv. potratů na žádost. Tato legislativní změna (zákon č. 68/1957) dala ženám možnost podstoupit potrat legálně a ve zdravotnickém zařízení, což byl velký rozdíl oproti předchozímu období, kdy samozřejmě k potratům také docházelo, ale vzhledem k jejich nezákonnosti, se tak dělo tajně, často za hrozných hygienických podmínek, a tedy s výrazně vyšším zdravotním rizikem.

Proč stát přistoupil k dekriminalizaci potratů právě touto cestou?

Dekriminalizace potratů nebyla v tomto období v tzv. Východním bloku ničím výjimečným. Základní motivací ve většině zemí byla právě snaha snížit negativní zdravotní dopady nelegálních potratů, které často způsobovali u žen neplodnost a umožnit rodinám lépe plánovat, kdy si dítě pořídí. Paradoxně tedy mělo povolení interrupcí vést v důsledku k vyšší porodnosti.

Jak s touto změnou souvisel zájem státu o antikoncepci?

Souvislost je zcela zásadní, dostupná a kvalitní antikoncepce měla být nástrojem k tomu, jak efektivně řídit reprodukci, bez nutnosti podstupovat potraty. Výroba i propagace antikoncepce byla proto ze strany státu od konce 50. let výrazně podporována. Československo vyvíjelo a vyrábělo vlastní antikoncepční prostředky podle zahraničních vzorů, a také systematicky mapovalo reprodukční chování obyvatelstva a hledalo cesty, jak v záležitosti plánovaného rodičovství, veřejnost co nejlépe edukovat.

Jaké metody antikoncepce lidé tehdy skutečně používali v každodenním životě a co jejich volbu ovlivňovalo?

Na to se právě náš výzkum pokusí odpovědět, protože jaká byla skutečná praxe vlastně stále přesně nevíme.

Jaké metody doporučovali lékaři a lékařky v počáteční fázi?

Co víme je, že lékaři a lékařky zpočátku doporučovali jako nejvhodnější metodu kombinaci bariérové a chemické antikoncepce, konkrétně použití okluzivních (vaginálních) pesarů společně se spermicidními gely či krémy. Jejich obliba ale pravděpodobně nebyla příliš velká, protože šlo o metodu uživatelsky ne zcela přívětivou, navíc se Československo často potýkalo s výpadky ve výrobě či distribuci těchto prostředků, takže byla v některých letech omezená jejich dostupnost.

Kdy se v Československu objevily modernější antikoncepční metody a komu byly určeny?

V polovině 60. letech se na československý trh dostává hormonální antikoncepce Antigest a nitroděložní tělísko DANA. I u těchto metod ale existovaly určité bariéry pro jejich uživatelky. Byly určeny primárně ženám, které už měly nejméně dvě děti nebo u kterých byly jiné sociální či zdravotní motivy odůvodňující předpis těchto metod. Nevíme, jak přesně tato omezení fungovala v praxi, ale podle příslušných norem, neměly být tyto “moderní metody” určeny všem ženám. U hormonální antikoncepce navíc panovala zpočátku velká nedůvěra ze strany mnoha lékařů, především vůči možným nežádoucím účinkům.

Jaké další metody byly podle dobových výzkumů rozšířené?

Z dobových sociologických a demografických výzkumů dále vyplývá, že oblíbenou kontracepční metodou byla tradiční metoda přerušované soulože (coitus interruptus), rozšířené bylo také používání prezervativů, i u nich ale byly ještě v 70. letech problémy s kvalitou a dostupností.

Z jakých pramenů a zdrojů vycházíte?

Výzkum kombinuje analýzu archivních zdrojů a dobové literatury s dotazníkovým šetřením a orálně historickými rozhovory. Chceme využít co nejširší spektrum pramenů, abychom mohli postihnout možné rozpory mezi snahou státu a lékařských autorit prosazovat určitou linii plánovaného rodičovství a konkrétní praxí, tedy tím, jak společnost na tyto snahy reagovala.

Proč je pro váš výzkum důležité propojit archivní materiály s výpověďmi pamětníků?

Archivní materiály totiž jen částečně odhalují skutečnou antikoncepční praxi. Právě ta bude ve výzkumu představovat největší výzvu, protože jsme si samozřejmě vědomy, že užívání antikoncepce je téma značně osobní, a proto nebude snadné nalézt dostatek narátorů a narátorek, kteří budou ochotni se o svou životní zkušenost v této oblasti podělit. Proto také chceme tyto hlubší rozhovory kombinovat s dotazníkovým šetřením, které by mělo umožnit sesbírat větší množství dat.

V čem mohou být vaše zjištění podnětná pro dnešní debatu o reprodukčních právech, zdravotní politice a našem pohledu na komunistickou minulost?

To je skvělá otázka, protože když jsem zmiňovala, proč jsme si toto téma zvolily, zapomněla jsem říct, že jedním z důvodů bylo také to, že ho považujeme za velmi aktuální. Před deseti lety, kdy jsem se začínala tématu věnovat při psaní disertační práce, jsem se domnívala, že píšu o něčem, co už máme za sebou – antikoncepce je dnes přece široce dostupná, možnost umělého přerušení těhotenství máme v našem prostředí od konce 50. let, cílů bojovnic za reprodukční práva tedy bylo dosaženo. Vývoj posledních let ale jasně ukazuje, že to tak není a různé formy omezování a restrikcí v oblasti reprodukce, které vidíme v zahraničí, ukazují, že tato práva ani dnes nejsou samozřejmostí.

Jak může historický výzkum antikoncepce pomoci porozumět současným debatám?

Doufám, že náš výzkum, který chce sledovat mimo jiné i to, jak se otázka reprodukčních práv prolínala se zájmy státu, především s jeho populační politikou, může pomoci v pochopení toho, proč v 21. století dochází opět k určitému regresu v této oblasti a ozřejmí jaké motivy se mohou skrývat za zdánlivě bohulibým zájmem o blaho žen či o prospěch celé společnosti.

Text: Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová

Projekt Controlled Reproduction? State Policy and Contraceptive Practice in Czechoslovakia from the 1950s to the 1990s. Grantová agentura ČR

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

false

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

Jan Pražák

Pracoviště zodpovědné osoby

Propagační centrum FF UPCE

popularizaceFF

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

Supervize je nástroj, třeba jako lopata

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 05 Jan 2026 10:04:16 +0000

Supervize je nástroj, třeba jako lopata Mgr. Pavla Svítková Po, 01/05/2026 - 11:04

Zní to spíš jako heslo z korporátního manuálu, přesto je supervize velmi užitečným nástrojem. Dokáže pomoci s konflikty na pracovišti i s vyhořením. Adéla Michková z Fakulty zdravotnických studií s ním pracuje už 20 let. Nejčastější otázku – Co teď potřebujete vy? – položila už nejméně stokrát. Jaké to je, když se práce stává dialogem?

V místnosti je ticho, klidnou atmosféru naruší jen občasné šustění papíru, otevření láhve s vodou nebo štrachání v batohu. Dvanáct studentů Fakulty zdravotnických studií sedí v kruhu. Jsou mezi nimi budoucí zdravotní sestry, porodní asistentky a zdravotně-sociální pracovníci. Právě za sebou mají povinné praxe – někdo na oddělení dlouhodobé péče, jiný na chirurgii, další v domově pro seniory. „Já vlastně ani nevím, co bych měla říct,“ bere si na začátku slovo mladá studentka. Vedoucí supervize ji nenutí, jen přikývne a nechá prostor. Studentka se ale postupně rozmluví. Třeba o tom, jak ji zaskočila bezmoc pacientů, jak těžké bylo udržet si odstup, a přitom neztratit lidskost. „K nám do ambulance dětské gynekologie dorazila maminka s malou dcerkou. Přišla od dětské, abychom prý děvčátko vyšetřili kvůli podezření na zneužívání,“ popisuje jiná studentka zkušenost, která jí z praxe zůstává v paměti. Se svými postřehy se přidává i další student. Překvapila ho především komunikace s personálem – někdy vstřícná, jindy naopak velmi odměřená. „Měl jsem pocit, že jsem někdy spíš na obtíž,“ přiznává trochu rozčarovaně.

Skupina naslouchá, nikdo nesoudí. Supervizní sezení se pomalu mění v prostor sdílení, podpory a reflexe. Supervizorka nechává studenty nejdříve sdělit, co je tíží. Až poté jim do toho vstupuje: „Moc děkuju za vaše sdílení. Vím, že to nebylo jednoduché. Co teď potřebujete?“ pokládá onu otázku a snaží se spolu se studenty do situací vrátit. Rozebírají, jak se v tu chvíli cítili, co se v nich odehrávalo. Supervizorka navádí studenty, aby se na vzniklé situace podívali z jiných úhlů. „Jak se zachoval personál? Dotklo se vás takové jednání? Dokázali jste v tu chvíli reagovat?“ motivuje studenty dál ke sdílení pocitů, chce, aby si sami došli k tomu, co přesně jim pomůže, aby příště takovou situaci dokázali lépe zvládnout. „Jak vás to ovlivnilo? Kam vás to posunulo?“ pokračuje a pomáhá studentům nejen tyto zkušenosti vnitřně zpracovat, vyrovnat se s nimi a jít dál. Skupina se baví o tom, jak praxe změnila jejich pohled na obor. Někteří mluví o frustraci, jiní o překvapivých momentech lidskosti. Supervize není jen zpětný pohled – je to prostor, kde se rodí nová porozumění.

Jsem tu pro vás

Takové setkání mají studenti Fakulty zdravotnických studií jednou za semestr. Říká se mu skupinová supervize. Kdo má zájem, může využít i individuální setkání. Na oboje si přitom přinášejí konkrétní témata z praxí, které absolvovali. Adéla Michková spolu s dalšími čtyřmi supervizory je tam pro ně. Její „specialitou“ je supervize u pomáhajících profesí. Hlavním úkolem je naučit studenty tento užitečný nástroj dobře využívat. Posouvá je dál, přináší potřebnou podporu a posiluje jejich sebevědomí. Pomáhá jim na začátku kariéry profesně se ukotvit a zdravě růst.

Kolik rozhovorů už jste takto vedla?

Upřímně? Už jsem to přestala počítat. Jsou jich stovky. Ale nejde o počet – jde o to, co se v těch rozhovorech děje. Každé sezení je jiné, každý rozhovor má svou hloubku. Každý student, každý pracovník přináší něco jedinečného. Jsem tu proto, aby obyčejné sdílení mohlo změnit pohled na věc.

Co si lidé většinou představí, když se řekne supervize?

Často se bojí a myslí si, že budu kontrolovat jejich práci. Že je budu hodnotit, či dokonce kritizovat. Že snad uvidím, že něco dělají „po svém“ a z profesního pohledu možná špatně. Někteří naopak vědí a jsou připraveni.

Co naskočí vám?

Podpora, pomoc, sdílení. I když to slovo může někomu znít velmi technicky, ve skutečnosti skrývá hlavně prostor pro důvěru, bezpečí, reflexi, a především lidskost.

K čemu byste supervizi přirovnala?

Pro mě je supervize účinným nástrojem. Je jako lopata nebo jiné podobné nářadí. Když vezmu lopatu do ruky a půjdu s ní hrabat trávu, nejspíš mi to nepůjde… Proto existuje několik druhů lopat. Lopata špičatá, uhelka, na sníh, sázecí, na smetí atd. A stejné je to se supervizí. Když jí budu chtít zachránit něco, co supervize neumí, nebude to fungovat. Také musím vědět, jakou supervizi mám použít, zda se hodí zrovna na téma, které chci řešit. A musím ji umět i včas odložit, protože už přestává být užitečná. Stejně jako lopata, která zreziví, zlomí se jí násada... Obě pořád potřebují svůj hlavní cíl, a sice být užitečné. A to je hlavní smysl i mojí práce.

Je supervize trendem poslední doby?

To se nedá říct, ale vnímám, že dnes je supervize mnohem víc vidět. Dřív to byla spíš výsada terapeutů nebo sociálních pracovníků, dnes ji vyhledávají i zdravotníci, pedagogové, studenti. Je to trend, ale zároveň nutnost – protože tlak na výkon a emoce, které si nosíme z praxe, potřebují bezpečný prostor.

Kde se vzala?

Je to nástroj starý asi 120 let. Formoval se v Americe v počátcích rozvoje sociální práce, kdy dobrovolnice, zpravidla paní z „lepších“ vrstev, začaly docházet pomáhat do rodin v chudinských čtvrtích. „Supervisor“ je při jejich práci vedl a učil. Česká republika je trochu specifická v tom, že jsme tady několik desítek let sociální problémy „neměli“ a supervize se tu rozvíjela jen v psychoterapii, a to ještě dost undergroundově.

Liší se naše a západní pojetí této profese?

U nás je supervizor vnímaný jako někdo, kdo je podporující a externí. V západním světě to často bývá člověk uvnitř organizace, její interní člen, který má současně na starosti určitou kontrolní funkci. Tohle pojetí u nás ale moc nefrčí.

Proč?

S pojetím kontroly máme u nás obecně problém. Kontrolu v jakékoliv formě moc neumíme přijímat a máme hned pocit, že je něco špatně. I proto na mě někteří pracovníci reagují zpočátku odmítavě. Jako supervizorka u nich ale nic nekontroluji, do týmu přicházím jako pomoc. Společně se pídíme po tom, proč například komunikace na pracovišti nefunguje a co to způsobuje dál.

Jak v supervidovaném týmu fungujete?

Jsem jako jeho „externí oči“. Supervidovaným ukazuju, jak se dívat na svoji práci, jak na ni nahlížet v kontextu vzniklého problému. Upozorňuju je na to, že mají takové „osobní světýlko“. Když se jim rozbliká, znamená to: „Tohle neděláte dobře, tady si například sami škodíte, tenhle přístup brání práci,“ apod. Účastníky ale nepodrobuju žádnému křížovému výslechu. Při práci dbám na dodržování základních komunikačních principů, jako je transparentnost, čitelnost, mlčenlivost a vymezení jasných hranic. A snažím se být co nejvíce respektující.

Je pro spolupráci s vámi klíčová ochota?

Ano. Především je to ochota nahlížet na svoji práci, dokonce o ní pochybovat, ochota spolupracovat a posouvat se dál. Strašně důležitá je i sebereflexe. Když supervidovanému toto schází, odmítá se mnou většinou spolupracovat.

Kdo se na vás obrací nejčastěji?

Někdy je to přímo management organizací, který pro svůj tým nebo i pro sebe požaduje supervizi, někdy jsou to pracovníci přímé péče. Jejich práce je náročná a jediným způsobem, jak předcházet profesnímu vyhoření či odchodům do jiné sféry, je pečovat o své duševní zdraví i v pracovním prostředí.

Jak začíná vaše spolupráce?

Na začátku vždycky představím sebe a svou práci a pak říkám – supervize je tady pro vás a má vám přinášet užitek. Úplně jednoduše a na rovinu se ptám: Co teď potřebujete? Na co z oblasti vaší práce se chcete podívat? O čem si chcete povídat? S čím vám mohu pomoci?

Co vám odpovídají?

Například: Máme problém s komunikací v týmu, neumíme se domluvit, nespolupracujeme, situace se často hrotí do konfliktu, napětí je mezi námi cítit stále apod. Často týmy chtějí zlepšit komunikaci a posílit tak vzájemnou spolupráci. Někteří se setkávají s agresivitou ze strany klientů, přetížením, nejistotou. Mnohdy je trápí i etická rozhodnutí, ztráta empatie nebo celková únava.

Komu jste pomáhala naposledy?

Týmu zdravotníků z pobytové služby. Řešili kvalitu poskytování péče a vznikající nesoulad mezi jejich zdravotnickým a pečovatelským úsekem a tím, jak oba nahlížejí na potřeby klientů. Stalo se například, že zdravotníci zadali pečovatelskému týmu, že je potřeba u pacienta s permanentním močovým katetrem dodržovat hydrataci a hlídat jeho pitný režim, ale pečovatelský tým na to vůbec nedbal. Chtěli se věnovat tomu, jak tuto situaci řešit.

Co jste jim radila?

Mým úkolem není radit. Mohu přinést informaci, jiný pohled nebo zkušenost odjinud. Co je užitečné pro ně, si volí sami. Věnovali jsme se otázce odpovědnosti, a to etické i trestní, kompetencím jednotlivých pracovníků i možnostem, jak zasáhnout včetně toho, co pro ně znamená vystoupit z řady a hájit zájmy klienta.

Jak s nimi pracujete dál?

Při práci volím různé cesty. Záleží, jaká skupinka se sejde, jaké chce řešit téma, k jakému cíli chce dojít. V každé situaci funguje jiná technika. Někdy je užitečné pracovat se všemi najednou, zařazovat různé formy moderované diskuse, jindy je zase lepší rozdělit tým do menších skupin. Obzvlášť přínosná je technika tzv. reflektujícího týmu, kdy si povídám s jedním členem skupiny, ostatní poslouchají a potom k tomu dávají svoji zpětnou vazbu, co je samotné během povídání k tématu napadlo, a přinášejí nové pohledy. Jindy používáme různé karty, obrázky, někdy kreslíme schémata, mapy.

Stává se, že někdo z týmu vaši práci bojkotuje?

Stává. A většinou je to ten, který se mým příchodem, mým pohledem zvenčí cítí nějak ohrožený. Někdy se podaří postupně postoj takového člena týmu proměnit, někdy ne. Pokud takový přístup převažuje, není pro tým moje přítomnost užitečná a je lépe ve spolupráci nepokračovat.

Proč je tak důležité se supervizi věnovat?

Je velmi užitečná v tom, jak zvyšovat citlivost vůči potřebám vlastním i druhých, vůči potřebám organizace a jak porozumět potřebám systému vůči potřebám svým. Navádí nás, jak se zamýšlet nad tím, proč některé věci jsou tak, jak jsou, jestli mi to zrovna takto vyhovuje, jakou roli v tom vůbec sám hraju, jestli můžu něco podniknout.

Existují nějaké rady, jak fungovat dobře v kolektivu?

Každý tým je složený z různých osobností. Nemusíte si se všemi sednout lidsky, ale profesně je důležité respektovat jejich roli a zkušenosti. Je důležité umět naslouchat a opravdu vnímat, co druhý říká. Když něco nevíte nebo si nejste jistí, ptejte se. Obzvlášť v prostředí zdravotnictví je lepší zeptat se dvakrát než udělat chybu. Je dobré si uvědomit, že zpětná vazba není kritika. Je to způsob, jak se učíme od sebe navzájem i sami o sobě. Vaše emoce jsou důležité a pokud vás něco zasáhne, je v pořádku o tom mluvit. Týmová spolupráce není totiž jen o tom, co děláte, ale jak to děláte. A malé věci jako nabídnutí pomoci nebo poděkování, mají velký dopad, stejně jako jednání s respektem. To vytváří zdravé pracovní prostředí.

Mgr. Adéla Michková, Ph.D. Působí jako odborná asistentka a vedoucí Oddělení zdravotně sociální práce na Katedře porodní asistence a zdravotně sociální práce a současně jako supervizorka v Centru péče o zdraví Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Supervizi se věnuje 20 let, a to jak prakticky v roli supervizorky v sociálních službách, tak výzkumně. Supervizi odborné praxe studentů považuje za významný nástroj přípravy nejen sociálních pracovníků, ale i dalších pomáhajících profesionálů, a podílí se na zavádění supervize do jejich studijních plánů. Je členkou Asociace supervizorů pomáhajících profesí.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Pavla Ribárová

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 115, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

��ě�岹 a výzkum

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Vědci vyzvedli schránu s ostatky Arnošta z Pardubic

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 21 Nov 2025 09:54:42 +0000

Vědci vyzvedli schránu s ostatky Arnošta z Pardubic Mgr. Pavla Svítková Pá, 11/21/2025 - 10:54

Historik František Šebek a archeolog Jan Frolík z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice se 13. a 14. listopadu účastnili otevření hrobu a schrány s pozůstatky prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (+1364) v kostele NPM v polském Klodzku.

Jedná se o česko-polský projekt, který oba badatelé iniciovali a v roce 2024 bylo díky georadaru a moderním zobrazovacím technikám nalezeno pod podlahou kostela místo hrobu. Nyní se provedl archeologický výzkum ve spolupráci s archeologem Pavlem Dumou z Univerzity ve Wroclavi a po otevření schrány byly vyjmuty Arnoštovy kosterní pozůstatky a další obsah za součinnosti s antropology z Národního muzea v Praze.

"Víme, že do hrobu byla vyzvednutá schrána vložena naposledy roku 1881. Rozsah dochovaných kosterních pozůstatků je sice zklamáním, ale přesto jejich antropologický výzkumu, který předpokládáme v roce 2026, přinese nové poznatky. Ve schránce se našly také fragmenty textilií, zdá se, že z doby původního pohřbu ve 14. stol., což bude předmětem dalšího zkoumání specialistů," přiblížil historik PhDr. František Šebek.

V kryptě byly nalezeny zbytky dřev, o jejichž bližší datování se pokusí dendrochronologická analýza. Odkrytá terénní situace vybízí k rozšíření archeologické sondy. O těchto možnostech a dalším postupu bude ještě letos v prosinci jednat v Klodzku celý výzkumný tým a tamní farní úřad. Získané poznatky budou prezentovány publikačně i populární formou veřejnosti, uvažuje se i česko-polská konference, patrně v roce 2027.

PhDr. František Šebek

Video: České televize, 14. 11. 2025‌ | Zdroj: ČT24 Petra Špičková, Tomáš Vlach
Foto: Ing. Jiří Šindelář

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Variabilní obsah

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Vědci vyzvedli ostatky Arnošta z Pardubic. Výzkum může přinést nové informace

Ing. Jan Pražák — Fri, 21 Nov 2025 07:05:00 +0000

Vědci vyzvedli ostatky Arnošta z Pardubic. Výzkum může přinést nové informace Ing. Jan Pražák Pá, 11/21/2025 - 08:05

Tým českých odborníků vyzvedl z kostelní hrobky v polském Kladsku ostatky prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Kvůli vážnému narušení konstrukce hrobky hrozilo jejich poškození. Nález nyní zamíří k podrobnému antropologickému zkoumání do Prahy.

Po téměř půldruhém století vydala cínová schránka své tajemství. Archeologové pečlivě dokumentovali každou vrstvu výplně, až nakonec objevili dva balíčky s kosterními pozůstatky. Ty následně převzali antropologové, kteří je rozbalili a začali třídit.

Vědci chtějí ostatky Arnošta z Pardubic převézt do Prahy k podrobnějšímu výzkumu. Už nyní ale upozorňují, že špatný stav kostí některé analýzy znemožní. „S ohledem na zachovalost odpadají některé analýzy. Například i ta genetická je sporná. Možná se budou moci využít izotopy na výživu,“ uvedl Petr Velemínský z antropologického oddělení Národního muzea v Praze.

Hrobka byla ve velmi špatném stavu

Arnošt z Pardubic byl po své smrti v roce 1364 pohřben v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v tehdy českém Kladsku. Při loňském listopadovém průzkumu odborníci z Univerzity Pardubice zjistili, že stav hrobky je kritický. Uvnitř se nacházela cínová schránka s kostmi, zřejmě přemístěnými z původní rakve, uložená zde při úpravách kostela v roce 1881.

„Ze záběrů mikrokamerou to vypadalo, že vnitřek je ve velice špatném stavu. Celou dobu jsme měli obavu, aby se to nezřítilo dovnitř,“ popsal archeolog Univerzity Pardubice Jan Frolík.

Výzkum může objasnit neznámé skutečnosti

Vědci doufají, že výzkum objasní dosud neznámé skutečnosti týkající se života a úmrtí Arnošta z Pardubic i středověkých pohřebních praktik. „My nevíme, kdy se Arnošt z Pardubic přesně narodil, tedy jakého věku se dožil, nevíme ani jak vypadal,“ uvedl historik Univerzity Pardubice František Šebek.

Po dokončení pražského výzkumu se ostatky vrátí zpět do hrobu, tentokrát uložené v nové bezpečné schránce. Do té doby by se měla dočkat oprav i samotná hrobka. Náhrobek Arnošta z Pardubic restaurovali odborníci z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v roce 2017.

Článek je se souhlasem převzatý z České televize.
14. 11. 2025‌ | Zdroj: ČT24 Petra Špičková, Tomáš Vlach
Foto: Jan Frolík, Univerzita Pardubice

Projekt podporuje Statutární město Pardubice a Pardubický kraj.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Zezdola

Variabilní obsah

Zodpovědná osoba

Jan Pražák

Pracoviště zodpovědné osoby

Propagační centrum FF UPCE

UHV popularizaceFF

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

Po stopách gadolinia

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 10 Nov 2025 12:21:59 +0000

Po stopách gadolinia Mgr. Pavla Svítková Po, 11/10/2025 - 13:21

Ve zdravotnictví vznikají během vyšetření a péče nejrůznější odpady. Je možné je recyklovat? A dají se z nich získat některé důležité látky zpět? Když se Marek Tykva a Jiří Palarčík z Fakulty chemicko-technologické začali zabývat odpadem po magnetické rezonanci, právě recyklace jim jeden prvek vrátila. Gadolinium. Už teď vědí, že bude vracet i další.

Na začátku spolupráce obou kolegů byla diplomová práce analyzující kov jménem gadolinium. Když ji student Marek Tykva obhajoval před komisí, častoval ho několika všetečnými dotazy dnes už jeho kolega z Ústavu environmentálního a chemického inženýrství Jiří Palarčík. Téma ho zaujalo a chtěl studenta navést na nové myšlenky. Pak oběma došlo, že bude nejlepší, když spojí síly.

Nenápadný kov

„Gadolinium najdeme v periodické tabulce prvků až v tom spodním pruhu. Patří do skupiny kovů vzácných zemin. Na první pohled není moc zajímavé, jedná se o stříbřitě bílý kov, který může vypadat také jako bílý prášek,“ popisuje doktorand Marek Tykva. Kouzlo ovšem je ve vlastnostech kovu. „Dokáže odvracet radiaci, protože zachytává velké množství neutronů. Proto se využívá například v jaderné energetice,“ vysvětluje dál. Kromě toho pomáhá prvek i ve zdravotnictví, třeba při vyšetření magnetickou rezonancí. Je součástí speciální kontrastní látky, kterou dostávají pacienti před vyšetřením. „Látka se jim aplikuje nitrožilně nebo vypitím tekutiny, a to například při podezření na onkologické onemocnění. Látka způsobí, že pořizovaný snímek je více kontrastní a změny v něm jsou lépe vidět,“ přibližuje význam gadolinia ve zdravotnictví doktorand. Podanou kontrastní látku člověk z těla následně vyloučí močí.

Není odpad jako odpad

Na začátku výzkumu se chemikům nabízely dvě cesty, jak gadolinium získat zpět. Obě vedly přes odpad. „Marek se ve své diplomové práci zaměřil především na analytickou stránku věci. Zajímalo ho, jestli a jak lze množství gadolinia stanovit v odpadních vodách a jak ho odtud získat,“ popisuje první uchopení problému Jiří Palarčík. Taková cesta však vykazovala určitá rizika. „Ve chvíli, kdy se gadolinium dostává s močí do odpadních vod, stává se z něho nebezpečný materiál. Práce s ním je kvůli tomu komplikovanější a současně neekonomická,“ doplňuje. Proto se kolegu snažil přivést na myšlenku, aby zbytky gadolinia hledal jinde. Už v nemocnici. Kontrastní látka se odebírá z 30ml ampule a dávkuje se pacientovi podle pohlaví, hmotnosti a orgánové specifikace. Celý objem se přitom na jedno vyšetření nespotřebuje, zbytek se však už použít nesmí. Ze zbytku obsahu skleněné lahvičky se v tu chvíli stává z pohledu zdravotníků kontaminovaný odpad a musí se vyhodit.

Nájezd na nemocnice

„Zdravotnický odpad se likviduje podle zákona o odpadech. Nejčastěji se odváží rovnou do spalovny,“ doplňuje Jiří Palarčík. To ale oběma vědcům přijde škoda a mají řešení. „V použitých ampulích i injekčních stříkačkách zůstávají zbytky kontrastní látky i s gadoliniem, kterého tam není málo. Navíc odpadá problém s tím, že jsou vzorky nebezpečné,“ vysvětluje Palarčík. A tak se dvojice chemiků začala zajímat o zdravotnický odpad a o to, zda by nějaké vzorky pro svůj výzkum mohli získat. Obrátili se na nemocnice v blízkém okolí a začali spolupracovat s těmi v Pardubicích a Hradci Králové. Požadovaný odpad jim k výzkumným účelům bez váhání poskytly. A vědci začali získávat gadolinium zpět. „Ampule a stříkačky vymýváme vodou či jiným rozpouštědlem. S tím nám do budoucna pomůže speciální myčka. Oplachové vody se snažíme co nejvíce zakoncentrovat, abychom nemuseli pracovat s velkými objemy,“ popisuje metodu Marek Tykva. Pak přichází na řadu rozklad roztoku.

Princip recyklace

Kontrastní látka na bázi gadolinia je organická komplexní sloučenina. Je většinou velmi stabilní, proto chemici přistupují k poměrně radikálnímu způsobu rozkladu, aby ji dostaly do podoby anorganické, se kterou se lépe pracuje. „Vlivem vysokých teplot, tlaků a pomocí rozkladného činidla dochází k mineralizaci. Během ní se organická látka kompletně přemění na základní sloučeniny přítomných prvků. Uhlík a kyslík se mění na oxid uhličitý, vodík s kyslíkem na vodu nebo vodní páru a z kovů se stávají anorganické sole,“ přibližuje postup rozkladu doktorand Tykva. „Výsledkem je roztok sole gadolinia a použité minerální kyseliny, v našem případě dusičnanu gadolinitého. Tento roztok se po úpravě a čištění může použít jako druhotná výchozí surovina pro výrobu znovu ve zdravotnictví, v jiném odvětví nebo se prodá firmám, které ho použijí jako zdroj gadolinia pro své účely,“ dodává.

Tento proces má ještě jeden bonus. V laboratoři po něm zůstává čistý obalový materiál jako plasty z injekčních stříkaček, jejich hroty nebo skleněné ampule, který už nemusí putovat primárně do spalovny. Převezmou si ho společnosti zabývající se recyklací plastu, skla nebo hliníku. Díky tomu dává výzkum pardubických vědců daleko větší, nejenom ekonomický smysl. Ochotu nemocnic poskytovat tento odpad přitom oba berou jako zprávu, že nemocnice chtějí aktivně hledat nové způsoby nakládání s odpadem.

Finance na projekt

V průběhu výzkumu se navíc ukazuje, že tato metoda recyklování by mohla fungovat na další typy kontrastních látek. Tuto přenositelnost chemici právě testují. Nahrává jim i to, že se podobným výzkumem ani vědci v zahraničí příliš nezabývali.

Marek Tykva a Jiří Palarčík nedávno podávali ke svému výzkumu dokonce projekt. Získal sice potřebné body, ale kvůli nedostatku financí k realizaci doporučen nebyl. Vědci se ale nevzdávají, hledají jiné cesty a oslovují i firmy. Jsou si také vědomi toho, že ten správný čas pro ně možná teprve přijde. Je důležité, že výzkum koresponduje s udržitelností, která momentálně hýbe světem a ovlivňuje řadu oblastí. I kvůli osvětě se už podruhé jejich pracoviště zapojilo do Týdne udržitelnosti, který na UPCE probíhal v polovině září. Pořádali exkurze po pracovištích, ukazovali, co dělají, čím se zabývají. „Naší ambicí je přitáhnout nejen lidi zvenku, ale i ty z univerzity. Je potřeba o tématech mluvit. A třeba zrovna naše práce zaujme další studenty chemie, přidají se k nám a pomohou nám dotáhnout výzkum do konce,“ uzavírá Jiří Palarčík.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 115, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Začíná pátý ročník mentoringového programu. Srdečně Vás zveme na úvodní workshop.

Ing. Jana Křemenáková — Thu, 06 Nov 2025 07:45:00 +0000

Začíná pátý ročník mentoringového programu. Srdečně Vás zveme na úvodní workshop. Ing. Jana Křem… Čt, 11/06/2025 - 08:45

Začíná pátý ročník mentoringového programu na UPCE, který se zaměřuje na podporu studujících doktorských studijních programů, postdoků a začínajících akademických a výzkumných pracujících.

I letos odstartuje úvodním workshopem, který proběhne 11. listopadu 2025 od 13 do 16 hodin v budově rektorátu (zasedací místnost 4. patro).

Přijďte a poznejte mentory, poslechněte si zkušenosti mentorovaných z minulých ročníků a zjistěte, co mentoring může nabídnout právě Vám. Workshopem Vás provede Mgr. Kateřina Cidlinská, Ph.D.

Registrovat se můžete zde: Úvodní workshop mentoringového programu (5. ročník) | EDU UPCE

Více o mentoringovém programu: Mentoring | Univerzita Pardubice

Těšíme se na Vás!

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

false

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

Ing. Jana Křemenáková

Pracoviště zodpovědné osoby

Oddělení HR Award

mentoring

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Nákladní elektrokolo: Na své poslední míli

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 31 Oct 2025 07:47:39 +0000

Nákladní elektrokolo: Na své poslední míli Mgr. Pavla Svítková Pá, 10/31/2025 - 08:47

Cyklistika Radka Vrbu z Dopravní fakulty Jana Pernera nikdy moc nelákala. Když ale nasedá na speciální nákladní kolo, je z něj najednou cyklistický nadšenec. Tohle kolo totiž není obyčejné. Převáží balíky a dopisy z depa k zákazníkům a u toho sbírá data. Proč? Aby doručování zásilek po městě bylo efektivnější a ekologičtější.

Je prvního července, v areálu univerzitního kampusu se na svůj velký den chystá neobvyklý stroj. Vypadá trochu jako kříženec rikši a malé dodávky – má robustní rám, dvoukolovou konstrukci, vpředu velký, uzavíratelný nákladový box. Výzkumník Radek Vrba kontroluje poslední detaily: tlak v pneumatikách, stav baterie, připojení tabletu. Tohle kolo zrovna vyjíždí na svou první velkou cestu.

„Jedu na něm po cyklostezce do sousedního Hradce Králové. Předáváme ho partnerské firmě, která pro nás bude kolo testovat v ostrém provozu. Bude přepravovat zásilky a sbírat důležitá data týkající se jejich doručování,“ říká na cestu natěšený Radek Vrba. Trasa z kampusu do Hradce Králové má zhruba 25 kilometrů. „Na kole jsem se průběžně projížděl už po kampusu, ale na tuhle delší cestu se hodně těším,“ dodává. Nákladní box zatím zůstává téměř prázdný, naložil do něho jen pár nezbytností. Výzkumná práce na nákladním kole ho nesmírně baví a je rád, že jako doktorand může být součástí týmu docenta Libora Švadlenky, který se výzkumem doručování zásilek tzv. na poslední míli zabývá dlouhodobě.

Už jen nezbytné foto celého týmu s nákladním kolem a Radek Vrba může nasednout. Elektrokolo se rozjíždí tiše a plynule. Ovládání je velmi snadné a při jízdě cyklistovi pomáhá elektromotor, což si mladý doktorand nemůže vynachválit. Do cíle přijíždí s úsměvem, ani na čele se nezpotil. Pochvaluje si, že kolo šlapalo perfektně celou cestu. Na předání je připravené. „Testování kola v provozu je pro nás velmi cenné, už teď jsem zvědavý na první výsledky,“ dodává Radek Vrba.

Jízda na nákladním kole vás viditelně baví…

Musím říct, že to je úplně něco jiného. Na tohle kolo sedám opravdu rád. Hrozně mě baví.

Koukají na vás lidé divně, když jedete kolem?

Ani ne. Po Pardubicích podobné kolo už jezdí, jeden kurýr s ním rozváží zákazníkům jídlo.

Vy jídlo ale nevozíte… Co se chystáte přepravovat?

Nákladní kola jsou určena pro přepravu nejrůznějších zásilek po městě od těch malých až po středně velké. Jsou to zásilky, které si např. zákazník běžně objednává na internetu v nejrůznějších e-shopech a očekává co nejrychlejší doručení na místo, které si vybere – domů, do výdejního místa nebo do samoobslužného boxu.

Jak doručování probíhá?

My se zabýváme poslední fází celého řetězce doručování, označuje se jako doručování na poslední míli, tedy z posledního distribučního depa nebo skladu k rukám zákazníka. Když si objednáte zboží na internetu, zásilka se doručuje nejdříve z centrálního skladu/depa do regionálního distribučního depa. V našem regionu je jedno takové například mezi Hradcem Králové a Pardubicemi. Odtud se zásilky rozvážejí zákazníkům. Typicky se vozí dieselovou dodávkou přímo na adresu zákazníka či do výdejního boxu v centru města. Ekologičtější variantou je ovšem zavést takovéto zásilky touto dodávkou pouze do tzv. mikro depa umístěného ve městě, tam je přeložit do nákladního kola a takto zavést na adresu či do výdejního boxu v centru města. Není to ale jediná alternativa, je jich celá řada – např. v jiném projektu řešíme v rámci výzkumného týmu i další moderní způsob doručování zásilek na poslední míli tzv. crowdshipping – více o tomto způsobu doručování se dozvíte i na letošní Noci vědců, kde ho přiblížíme široké veřejnosti.

Proč kolo jezdí zrovna v Hradci Králové, a ne v Pardubicích?

V Hradci Králové je systém doručování zásilek nákladními koly už zavedený. Firma, které jsme kolo předávali, se na tento způsob doručování specializuje a s naším týmem spolupracuje dlouhodobě. Bonusem navíc je, že nám kolo u „sousedů“ dělá reklamu na Dopravní fakultu Jana Pernera (smích). My bychom ale samozřejmě byli rádi, abychom doručování nákladními koly měli i v Pardubicích. V jednom našem již úspěšně ukončeném projektu jsme vytipovali ideální místa pro umístění mikro depa, nyní je třeba rozhodnutí vedení města.

Funguje takové doručování i v dalších městech?

Ve světě je tento způsob doručování již poměrně rozšířený. V Česku jezdí cargobiky například po Praze. Mikro depa tam mají na Florenci nebo na Andělu a chtějí budovat další. Tamní kola ale mívají nákladní prostor spíše vzadu. Je to pro ně bezpečnější při nájezdu do křižovatek, lépe do nich vidí a kolo pro ně vepředu není tak dlouhé.

Vaše kolo má ale náklad vepředu – proč?

Na začátku jsme měli určité technické požadavky – jako definovanou minimální nosnost kola, výkon, kapacitu baterie, možnost instalace dodatečných snímačů na sběr různorodých dat z provozu. Nejlépe jim vyhovoval holandský typ kola. Když kolo dorazilo, osadili jsme jej s kolegou Petrem Polívkou, který mi pomáhal s elektroinstalací, technologií pro sběr dat – ta zatím zahrnuje snímače hmotnosti zásilek, GPS, gyroskop, teplotní čidlo a měření odběru proudu a napětí. A do budoucna plánujeme kolo osadit ještě dalšími snímači. Pak už jsme vše jen nastavili a pustili se do testování kola.

Je těžké s nákladním kolem jezdit?

Člověk si na jízdu musí trochu zvyknout, a především zjistit, jak kolo reaguje, když se rozhodne například provést odbočovací manévr. Tím, že má nákladový prostor vepředu, reaguje maličko se zpožděním a chvilku proto trvá, než zatočí, když řídítky zahnete. S tím je třeba počítat. Po chvilce jízdy už to člověku vůbec nepřijde.

Co všechno jste před předáním testovali?

Kromě samozřejmého prověření jízdních vlastností kola bylo nutné se především ujistit, že se nám data sbírají tak, jak mají, neboť to je pro nás klíčové. Statické testy pomohly ověřit správné nastavení a automatizaci, aby se vše spustilo ve správný čas. Po mnoha jízdách po rovině jsem pak vyrazil na jediný pořádný kopec v okolí, Kunětickou horu, abych zjistil, jak se kolo i měřicí technika chovají při takovém stoupání. I s největší dopomocí a nákladem kolo stále ukazovalo dojezd 120 kilometrů.

Jak těžké zásilky můžete převážet?

Nosnost nákladního boxu je maximálně 100 kilogramů. Jeho objem je 375 litrů. Člověk vždycky musí počítat s hmotností nákladu i se svojí váhou. Jízda bude samozřejmě jiná, když v boxu bude pár dopisů, než když do něj naložíme čtyři pět těžších krabic či objemnější náklad. Když jedete plně naložení, musíte u jízdy víc přemýšlet, jak najíždět do zatáček, jak moc to pustit z kopce, abyste zvládli dole bezpečně zastavit atd. Se sto kily vepředu musíte být poměrně opatrní, fyziku zkrátka neoklamete.

Jak pro vás kolo sbírá potřebná data?

Celý proces je automatizovaný. Ráno kurýr na tabletu zmáčkne „play“, v telefonu zapne aplikaci, naloží kolo zásilkami a může vyrazit – skoro stejně snadno, jako když si doma pustíte film na televizi. Zbytek už běží sám: trasa se automaticky ukládá spolu se všemi informacemi o doručování a data putují rovnou na server. Odpoledne po návratu nahrávání na obou zařízeních zastaví, kolo připojí k nabíječce a další den se akce opakuje.

Může jet na kole pokaždé někdo jiný?

Může a je to dokonce žádoucí. Pomůže nám to získat větší rozptyl dat o stylu jízdy, využívání přípomoci apod. Díky tomu uvidíme zajímavé rozdíly. Na datech vidíme, jaký režim kurýři používají nebo jakou mají spotřebu. Motor dokáže hodně pomoct, což se potom odráží na výdrži baterie. Stejně tak jakmile vyprázdní nákladový box, jede kolo s daleko větší lehkostí.

Kolik kilometrů za den kolo najezdí?

Zatím to podle prvních jízd vychází kolem 25 kilometrů denně, ale skutečné číslo ukáže až delší sběr dat. Hodně záleží na počtu zásilek i na trase, kterou kurýr jede.

Jezdí se na kole za každého počasí?

Teď v létě ano. Jízda ale nesmí být pro kurýra nijak nebezpečná. Takže na sněhu nebo při náledí kola vyjíždět nebudou. To by byla spíš sebevražda…

Každopádně člověk je na čerstvém vzduchu, a vlastně ještě sportuje…

To je pravda. Elektrokolo sice motorem pomůže, ale šlapat za vás rozhodně nebude, jak si někteří myslí.

Jak dlouho bude kolo v testovacím provozu?

Firma ho bude mít celý rok. Je skvělé, že v sebraných datech zohledníme jak prázdninový provoz, tak celkovou sezónnost a porovnáme různé scénáře vytížení kola. Jeho provoz určitě ovlivní zimní měsíce a nás zajímá, jak konkrétně.

Kolik dat máte v tuhle chvíli?

Kolo se zatím testuje od prázdnin, tedy velmi krátkou dobu na to, abychom mohli dělat konkrétní závěry. Navíc na data ještě koukáme spíš tak, jestli všechno funguje, jak má. Já jsem ale hodně zvědavý, jak to probíhá už teď, takže si data stahuji každý den.

Co bude výstupem vaší analýzy?

Budou to především doporučení pro praxi. Chceme tento typ doručování detailně popsat a pomoct ho rozšířit na další místa. V případě Pardubic jde o přípravu této alternativní dopravy, která naváže na vybudování zmíněného mikro depa. Jde o to zjistit optimální způsob provozu těchto kol, jak s nimi jezdit, kdy a kde dobíjet, jakou baterku použít, jakou optimální hmotnost zásilek nakládat, jak např. teplota okolí ovlivňuje stav baterie apod. Zajímá nás celá řada aspektů i vzhledem k optimalizaci doručovacích tras.

Proč je výhodné doručovat takto? Jsou důvody i ekologické?

Bezpochyby. Jedná se o ekologický způsob dopravy, který pomáhá snižovat emise a hluk ve městech. Počet zásilek, které se dennodenně přepravují, neustále vzrůstá. Doprava po městech sílí, a proto se řeší nejrůznější alternativy a lidé na ně začínají slyšet. Elektrokola zažívají v populaci také velký rozmach, a to s sebou přináší logické změny. V poslední době se hodně řeší udržitelnost a tento koncept do ní skvěle zapadá. Kola mají navíc celkově nízké provozní náklady.

Může být toto doručování rychlejší?

Ano, v hustém městském provozu může být kolo v některých případech rychlejší než auto, například když se využívají cyklostezky a auta stojí na červené nebo v koloně. Hodně ale záleží na trase, počtu zastávek a infrastruktuře. Dosavadní poznatky z praxe ukazují, že mikro depa přímo v centru města pomáhají doručování zefektivnit, protože zboží putuje z co nejkratší vzdálenosti.

Je potřeba ještě něco, aby tento systém dobře fungoval?

Stále budovat cyklostezky a propojovat je v jeden systém. Toto propojení musí být zároveň bezpečné pro všechny účastníky provozu. Pro nákladní kola platí stejná pravidla silničního provozu, tudíž mohou využívat vybudovanou infrastrukturu a mohou kromě cyklostezek jet klasicky po silnici.

Dovedete si představit i další využití tohoto kola?

Na stáži v Německu jsme viděli, jak nákladní kolo využívá Deutsche Post, a to nás hodně inspirovalo. Dá se použít pro nejrůznější běžné údržby ve městě nebo na úklid. V Praze nám ukazovali, že se jím dá přepravit dokonce i celá kapela. Je to dobrý dopravní prostředek také do práce. Do boxu si naložíte, co potřebujete, a jedete. Cestou se zastavíte, kde je třeba, a když jedete domů, vezmete pohodlně ještě nákup. Někteří s ním jezdí na výlety. Sám si dovedu představit jet na něm i na dovolenou, a to jsem žádný velký fanda do kol nikdy nebyl (smích).

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 115, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Filip Grygar odborně zaštítil seriál Úsvit atomového věku na ČT

Ing. Jan Pražák — Fri, 29 Aug 2025 10:02:51 +0000

Filip Grygar odborně zaštítil seriál Úsvit atomového věku na ČT Ing. Jan Pražák Pá, 08/29/2025 - 12:02

Filosof Filip Grygar z katedry filosofie a religionistiky FF UPCE se stal odborným spolupracovníkem série Úsvit atomového věku, kterou připravila vědecká redakce České televize. Filip Grygar se ve svém odborném zaměření věnuje filosoficko-historickým východiskům kvantové teorie a nukleární fyziky.

Dvacetidílná multiplatformní série mapuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Představuje hlavní aktéry, klíčová rozhodnutí i osudové chyby. Od 21. května do září ji mohou diváci sledovat každou středu na ČT24 a v podcastových aplikacích. Moderátorem je Jaroslav Zoula.

Na začátku stály rovnice a teorie, na konci doutnaly trosky Hirošimy a Nagasaki

Série Úsvit atomového věku popisuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Přibližuje hlavní aktéry, jejich historická rozhodnutí i omyly. Série sleduje vědecké a politické kroky, které vedly k vytvoření jaderné bomby. Ptá se, zda si vědci, vojáci a politici uvědomovali, jakou zbraň mají v rukou. Zkoumá, nakolik znali rizika radiace, jak daleko byli nacisté od vlastní bomby a zda Japonsku hrozil třetí jaderný úder.

Tvůrci se věnují i detailům, které na první pohled působí nenápadně. Vysvětlují, proč byla v Los Alamos potřeba zubní vrtačka nebo proč lékaři podali několika lidem nitrožilně plutonium. Právě tyto příběhy pomáhají vyprávět velký obraz dějin atomového věku.

Filip Grygar se v sérii objevuje v prvním, v šestém a v sedmnáctém dílu.

Foto: Česká televize
Text: Jan Pražák, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

false

Zarovnání fotky

Odshora

Variabilní obsah

Zodpovědná osoba

Jan Pražák

Pracoviště zodpovědné osoby

Propagační centrum FF UPCE

popularizaceFF ��ě�岹 a výzkum

Typ

��ě�岹

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)